Hlavně
Petr a Martina
úterý 23. prosince 2008
úterý 9. prosince 2008
Sněhuláci
Dneska přišla první letošní sněhová bouře. Napadlo asi dvacet centimetrů a my jsme neodolali a postavili si sněhuláky :-)
úterý 2. prosince 2008
New York
Poslední čtvrtek v listopadu slaví v USA den díkůvzdání. Je to jejich nejhlavnější svátek, celá země cestuje. My jsme sice v Kanadě žádný svátek neměli, ale vzali jsme si dva dny volna a vyrazili do New Yorku na výlet. Já jsem tam byl na díkůvzdání před třemi lety a New York byl zaplněn jen turisty.
Jako dopravní prostředek jsme zvolili osvědčenou značku Greyhound. Sice jsme zpočátku uvažovali i let, ale to by bylo mnohem dražší a ne o tolik rychlejší. Autobusem nám cesty trvala asi 13 hodin oběma směry. Jeli jsme to přes noc, tak se to dalo vydržet.
Přechod hranic do USA z Kanady to je jako průjezd skrz železnou oponu. Nemají tam speciální pruh pro autobusy, takže jsme nejprve museli čekat ve frontě na normální odbavení aut, během toho zkontrolovali řidiče a autobus. Všude jsou nainstalovány kamery a rentgeny. Po téhle kontrole nás řidič zavezl k budově celnice. Museli jsme si vzít všechny své věci z autobusu, s tím, že to co tam necháme bude zabaveno. Vyhnali nás ven do fronty, kde jsme čekali až na nás přijde řada. Přestože bylo jen kolem nuly, tak jsme klepali kosu. Jak to dělají, když je -20°C? Následovala procedura se snímáním otisků a vyptávání proč tam jedem. Pak si řekli o 6$ za osobu, jako poplatek za vstup do USA a šli jsme si pro věci, které jsme měli v kufru autobusu. S těma jsme ještě museli projít celnicí. Ptali se nás zda nevezem nějaké jídlo.
Pak už cesta probíhala v klidu až do New Yorku, kam jsme přijeli ráno v půl šesté. Trochu jsme se rozkoukali na autobusáku a jeli metrem do Brooklynu a odtud jsme šli přes Brooklynský most na Manhattan. To právě svítalo. Na mostě jsme míjeli mladý pár, kde mladík zrovna poklekl a požádal ji o ruku. Inu romantika jako z filmu, na díkůvzdání při východu slunce na Brooklynském mostě.
Z jižního cípu Manhattanu jsme se jeli podívat k Central parku, kde se na díkůvzdání koná slavný slavnostní průvod. Protože jsme se ale moc zdrželi tím mostem, tak se nám nepodařilo dostat se někam blíž. Tak jsme to celé sledovali z davu, nejlíp jsme viděli létací balóny. Taky jsme viděli mažoretky a kapely, ale ty až pozdějc u hlavní pošty, kde se fotily.
Pak následovala návštěva čínské čtvrti. Je to tam hrozně podobné vietnamským tržnicím, jen se tu prodává víc padělků. Když člověk jde kolem, tak k němu neustále přistupují obchodnícia nabízejí hodinky Rolex, kabelky a nejnovější DVD. Rolexy jako měl James Bond jsem mohl mít za 45$. Kabelky nabízí na obrázku, kdo projeví zájem je odveden do zákulisí, kde má nepřeberný výběr. DVDčka mají v kufrech, mají i to, co mělo premiéru v kině před týdnem. Co se mi tam hrozně líbilo jsou otevřené krámky se zeleninou nebo mořskými plody.
Po čínské čtvrti jsme se došli podívat na Ground Zero, místo kde stávala dvojčata. Díra tam pořád je, ale už jsou zhruba v úrovni země se stavbou nového mrakodrapu. Se setměním se New York vylidnil, všichni zasedli ke krocanovi. Celé odpoledne bylo vidět lidi, kteří nesli nějaké tácy s jídlem na party nebo aspoň kytky. My jsme se nechali vyvést na vrchol mrakodrapu v Rockefelerově Centru a viděli New York z výšky.
Bydleli jsme v jednom hostelu západně od Central Parku, který nabízel pokoj pro dva a koupelnu na chodbě.
Druhý den jsme si u stánku koupili kafe a bábovku a jiné dobroty a šli jsme se nasnídat do parku na západním břehu. Tady někde bydlel Jágr. Po snídaní jsme se ještě prošli k hrobce generála Granta a přes Columbijskou Universitu. Tady byl klid, jen běžci a pejskaři. Tenhle den patří k největším nákupním dnům v USA, letos to bylo tak drsný, že dav nedočkavých zákazníků ušlapal zaměstnance Walmartu, který jim šel otevřít dveře. To se stalo na Long Islandu, na něm taky leží části New Yorku.
Následovala návštěva OSN a výlet trajektem na Staten Island, další část New Yorku, na kterou jezdí z jižní špičky Manhattanu trajekt. Zajímavé je, že je to zadarmo. Jedete kousek od sochy svobody a máte krásný výhled na celý Manhattan a New Jersey. Protože hrozilo nebezpečí nějakých útoků, tak na byla zvýšená bezpečnostní opatření. Při vstupu do čekármy na trajekt procházíte mezi čidlama, která vypadají jako v obchodě. Všude postávají policisté jak v uniformách, tak i v civilu. Dokonce tu hlídali i se cvičenými psy. Když jsme nastupovali na trajekt, tak na horní palubě stáli policisté se samopaly. K tomu všemu se všude v metru i jinde ozývalo hlášení, že cokoli zvláštního máš hlásit. A taky že jakákoli zavazadla mohou být podrobena namátkové kontrole.
Po přistání na Staten Islandu jste vyzváni k opuštění lodi a když se chcete vrátit, tak musíte zase projít čekárnou. Tvrdí, že se máte vracet následující lodí, ale dá se to oběhnout rychle a jet zpátky tou samou.
Po Staten Islandu jsme se šli projít Central Parkem a potom jsme si již za tmy přešli Manhattanský most, to je most kousek od známého Brooklynského a je z něj nádherný výhled na panorama Manhattanu, kterému něco chybí. Tady jsme se cítili trochu nesví, protože jsme byli jediní, kteří šli přes most. Přes most jezdí neustále auta i metro, takže je tam hroznej hluk a celý se třese. Za celou doby šli proti nám asi tři lidi.
A pak následovala hlavní atrakce celého výletu do New Yorku návštěva muzikálu na Broadwayi. My jsme si vybrali Mamma Mia!, protože Hair nehráli. Tenhle muzikál hrají v divadle Winter Garden. Je to divadlo pro 1500 lidí. Hned z ulice, z Broadwaye, se jde do malého předsálí a pak hned do sálu. Východy ze sálu na druhé straně ústí přímo na sousední avenue.
Po divadle jsme se šli projít na Times Square a spát. Cestou jsme ještě viděli postávat dav před jedním divadlem, kde hrál nahý „Harry Potter“. Chvíli jsme tam postávali a pak ve vhodný okamžik vešli na ulici před celý dav a viděli „ho“. Byl to on. Akorát už se stihl oblíct...
Poslední den jsme ztrávili bloumáním po New Yorku a nějakým nakupováním. Tak jsme se zašli podívat na českou Národní budovu.
Cestou zpátky jsme museli zase projít přes hranice. Zajímalo nás zda nás pustí zpět do Kanady, protože nemáme vízum. Máme jen pracovní povolení. Ale bylo to bez problémů. Problémy jsou s dovozem věcí do Kanady. Ačkoliv mají USA, Kanada a Mexiko zónu volného obchodu NAFTA, tak pro normální lidi to neplatí. Pokud jedete do USA jen na výlet do 24h, tak si nesmíte zpátky nic přivézt. Teda smíte si přivézt, co chcete, ale zaplatíte z toho clo a daň. Když jste pryč aspoň 24h, tak si smíte přivézt bez daně něco do 50$. Takhle je to odstupňované až do maxima asi 400$ při pobytu delším než 1 týden.
Když jsme čekali ve frontě, tak jsme slyšeli, že se celníci ptají kolik toho, kdo veze. Jedna ženská jela s taškou z luxusního newyorkského krámu a prohlásila, že nic neveze, tak jí nechali všechno vyložit a ukázat účty. My jsme radši rovnou řekli, že máme něco za celkem asi 100$ a nechali nás jít. Vlastně jsme jako cizinci prošli úplně nejrychlejc a bez problémů.
pátek 31. října 2008
Kolik stojí voda a elektřina?
Tenhle týden jsem si v místních novinách přečetl, že v Peterborough do roku 2010 zavedou vodoměry. Nedalo mi to a začal jsem zjišťovat, jak to tady vlastně je. Taková profesionální deformace :-)
Výměna vodoměrů bude synchronizována s výměnou elektroměrů. Vodoměry budou komunikovat elektroměry a elektroměry budou posílat data na centrálu. Všichni budou mít přehled o okamžité spotřebě a cena se bude odvíjet od času odběru.
V současné době se za vodu platí paušálním poplatkem. Elektrika se platí jednotnou sazbou za kWh a poplatkem za kapacitu. Od roku 2010 to bude jinak. Voda se bude počítat podle spotřebované vody a elektrika se bude počítat podle spotřeby v daných časových pásmech, jak to bude s platbou za kapacitu nevím.
A teď k těm sazbám. Všechny ceny uvádím v kanadských dolarech, přepočet na koruny si udělejte sami, abyste mě nemohli obvinit, že jsem se někde spletl.
Voda stojí měsíčně 9,38 za dům, plus 2,02 za každou místnost (bez záchodů a komor), za každých 100m2 plochy zahrady a dvora se platí 1,38 (limit je 1500m2, kdo má víc, platí stejně), za každý 1 m3 bazénu se platí 0,18. Průměrně se platí 25 – 30 CAD. Stočné se počítá v poměru k platbě za vodu. Nevím, kolik přesně je to v Peterborough, ale v malém městečku Lakefield, severně od nás, se platí 39,5 za dům. V Peterborough to bude podobné. V jedněch novinách jsem našel propočet kolik budou platit po zavedení vodoměrů. Za 75 m3 by to mohlo být cca 100CAD i se stočným.
Elektrika v kapacitě do 50kW, což by pro normální dům mělo stačit, stojí 27,21 měsíčně plus 0,0225 za 1kWh. Od roku 2010 bude nejvyšší sazba za 1kWh 0,088 v době od 11 dopoledne do 17 v létě, v zimě to bude nejdražší ráno od 7 do 11 a odpoledne od 17 do 21. To je vlastně zohlednění klimatizace a topení.
Převeďte si ceny na koruny a podívejte se na své účty. Já v tom vidím jeden z důvodů proč se tady nehorázně plýtvá vodou.
Výměna vodoměrů bude synchronizována s výměnou elektroměrů. Vodoměry budou komunikovat elektroměry a elektroměry budou posílat data na centrálu. Všichni budou mít přehled o okamžité spotřebě a cena se bude odvíjet od času odběru.
V současné době se za vodu platí paušálním poplatkem. Elektrika se platí jednotnou sazbou za kWh a poplatkem za kapacitu. Od roku 2010 to bude jinak. Voda se bude počítat podle spotřebované vody a elektrika se bude počítat podle spotřeby v daných časových pásmech, jak to bude s platbou za kapacitu nevím.
A teď k těm sazbám. Všechny ceny uvádím v kanadských dolarech, přepočet na koruny si udělejte sami, abyste mě nemohli obvinit, že jsem se někde spletl.
Voda stojí měsíčně 9,38 za dům, plus 2,02 za každou místnost (bez záchodů a komor), za každých 100m2 plochy zahrady a dvora se platí 1,38 (limit je 1500m2, kdo má víc, platí stejně), za každý 1 m3 bazénu se platí 0,18. Průměrně se platí 25 – 30 CAD. Stočné se počítá v poměru k platbě za vodu. Nevím, kolik přesně je to v Peterborough, ale v malém městečku Lakefield, severně od nás, se platí 39,5 za dům. V Peterborough to bude podobné. V jedněch novinách jsem našel propočet kolik budou platit po zavedení vodoměrů. Za 75 m3 by to mohlo být cca 100CAD i se stočným.
Elektrika v kapacitě do 50kW, což by pro normální dům mělo stačit, stojí 27,21 měsíčně plus 0,0225 za 1kWh. Od roku 2010 bude nejvyšší sazba za 1kWh 0,088 v době od 11 dopoledne do 17 v létě, v zimě to bude nejdražší ráno od 7 do 11 a odpoledne od 17 do 21. To je vlastně zohlednění klimatizace a topení.
Převeďte si ceny na koruny a podívejte se na své účty. Já v tom vidím jeden z důvodů proč se tady nehorázně plýtvá vodou.
úterý 21. října 2008
Prvni sníh
Tak už víme, co znamenají ty mouchy v garáži. Dneska 21. října napadl první letošní sníh. Přes den to byl déšť se sněhem a odpoledne zůstal sníh ležet. Ale je to jen předzvěst zimy, takový závan severáku.
neděle 19. října 2008
Mouchy
Už přes měsíc se tu rojí mouchy. Začalo to v garáži, ale teď ty mrchy lezou a chcípají všude. Nejhorší je to večer, když sedíme pod lampou a zblblý mouchy po nás lezou. Jaká je asi pranostika o mouchách a zimě? Bude tuhá?
Algonquin říjen 2008
Poslední třídenní víkend v tomhle roce byl věnován dnu díkůvzdání a pojídání krocana. Předpověď počasí byla vynikající, proto jsme se místo krocana vydali do Algonquinského parku na kempování. Letos už jsme tam byli dvakrát, ale na backpackingu (chození s batohem na zádech). Tentokrát jsme měli postavený stan v jednom kempu a po parku jsme hlavně jezdili na kole nebo chodili pěšky.
V sobotu jsme si šli projít několik stezek, které jsou umístěny kolem jediné silnice vedoucí parkem. První byla bobří stezka, která vedla kolem několika bobřích hrází a doupat (v angličtině lodge). Druhou byla vzpomínková stezka na dřevorubce, ta vedla územím, kde kdysi rostly obrovské bílé borovice. Těch se dožilo dnešních dnů jen pár. Stezka také vedla kolem zbytků staré dřevorubecké osady. Zbytky byly oploceny, ale v podstatě se zachovala jen stará kamna a podle hrbolů na zemi se dalo odhadnout, kde stával jaký srub. Třetí stezkou byla vyhlídka na okolní lesy. Poslední stezkou byla vyhlídka na Rock Lake, u kterého jsme kempovali.
Všechny stezky v parku jsou naučné, protože na začátku každé si můžete půjčit nebo koupit (vhozením daného obnosu do pokladničky) informační brožurku, kde je mapka trasy a povídání k jednotlivým zastavením. Když se vracíte k autu, tak jste požádáni o navrácení brožurky, pokud jste si ji nezaplatili. Stezky jsou většinou krátké a vždy je to okruh.
Nejspíš to bylo tím, že jsme tam byli o díkůvzdání, ale všude byli samí imigranti. Zájezdy Číňanů nebo Japonců, kdo to má poznat, když japonské foťáky měli všichni. Takže z divoké přírody se stala uřvaná čínská čtvrť.
V neděli ráno jsem vstal ještě za tmy, abych stihl východ slunce nad Algonquinem. Bylo docela frišno, nad jezerem se válela mlha. Naštěstí cesta vedla po staré železnici, tak se šlo dobře. Východ slunce jsem přímo neviděl, ale měl jsem před sebou krásně osvětlené lesy.
Po snídani jsme vyjeli na kolech na cyklostezku označenou v mapě. Nebudem to skrývat, zase jsme jim naletěli, stejně jako na Silent Lake v květnu. Tahle stezka byla vzdálena od kempu asi 20 km, které jsme ujeli po staré železnici a po silnici. Tahle cyklostezka měla několik okruhů od 5 do 22 km. Původně jsme chtěli jet celých 22 km, ale hned na první křižovatce jsme to zkrátili. První část totiž byla samá díra, velké kameny a bahno, všechno skryté pod listím, takže se jelo dost špatně. Takže jsme spíš kola vedli než jeli. Když jsme se rozhodli, že to zkrátíme, tak cesta ještě kousek vedla do kopce a pak se to celé změnilo. Najednou byla z cesty úplně obyčejná lesní cesta, po které se jelo výborně. Ono je tady totiž spousta starých lesních cest, ale nejsou do okruhu. Proto se tady rozhodli využít tuhle stávající a k ní přiznačit zbytek okruhu. Lidi posílají nejdřív na tu horší, aby si tu lepší užili.
Cestou zpátky jsme se chtěli vyhnout hlavní silnici a kopcům a jet po starém náspu, ale zastavil nás rozpadlý most. Bylo to v místech, kde ještě na konci padesátých let stával obrovský hotel, železniční stanice a sídlo parku. Po hospodářské krizi přestal hotel fungovat a když v roce 1959 odjel i poslední vlak, tak zbourali a odstěhovali vše. Z bývalých tenisových kurtů je teď jen parkoviště a mezi stromy lze ještě vidět staré základy.
Odpoledne jsem si ještě potřetí vyběhl na vyhlídku, kde jsem ráno ztratil rukavici. Kupodivu jsem ji našel.
Večer jsme uslyšeli češtinu! Na sousední místo totiž přijeli nějací Češi. Už odpoledne se nám na nich něco nezdálo, Martina u nich totiž, když se vybalovali, viděla toaletní papír, celé balení. To není nic divného, řeknete si. No právě, protože jsme Češi, ale vidět Kanaďana, aby si někam vzal toaletní papír? To v žádném případě, to přece patří k povinnostem všech provozovatelů čehokoli, mít na záchodě papír. Inu my víme svoje.
Tihle krajané byli z Toronta a Calgary a dělají do softwaru. Pěkně jsme si popovídali u ohně. Až nás musel jeden Kanaďan uklidňovat, že už jsme přetáhli hodinu nočního klidu. S tím ohněm je to taky zajímavý. Tady se dřevo na oheň kupuje. Nikde není zakázáno si nasbírat svoje, zakázáno je jen vozit si dřevo z jiné oblasti, aby se nerozšířil kůrovec a jiné potvory. Ale všichni si jej stejně kupují. První noc jsme si jen opékali klobásy, tak to stačilo nasbírat v lese pár větviček. Ráno jsme od sousedů dostali zbytek jejich dřeva, protože odjížděli. Tak to kupované dřevo není moc suché, za to je hoblované a ještě namořené, aby v něm nic nepřežilo. Odpoledne jsme ještě nasbírali zbytky po těch, co odjeli, a měli ho dost na táborák.
V pondělí jsme se šli projít na stezku, která slibovala spousty možností k pozorování divoké zvířeny. Dokonce jsme vstali dříve, ale moc jsme toho neviděli. Na jednom místě jsme potkali fotografa, který nám říkal, že tam čeká na losy a ukázal nám jak je jednoduché přilákat na ruku ptáka borovičáka. Já si teď nemůžu vzpomenout, jak se správně jmenuje, je to pták, který žere jen semínka borovic, ale drobky mu taky chutnaj.
pondělí 6. října 2008
Otevřené dveře
V sobotu 4. října se v Peterborough konala akce „Open Doors Ontario“, nebo-li den otevřených dveří . My jsem se rozhodli navštívit muzeum kánoí. Jedna z největších atrakcí Peterborouhgh hned za zdymadly. Peterborough bylo známé až do šedesátých let minulého století výrobou kánoí. Výroby již zanikla, ale aspoň tu mají muzeum. Z venku je to dost odpudivá budova, ale uvnitř je pěkná expozice, pro fotografování je dost tmavá, zvlášť když je tam zakázáno používat blesk. Na fotkách uvidíte všechny možné druhy kánoí od dlabaných, březových, kožených, mořských až po rekreační vybavené gramofonem. Taky tam měli několik kajaků z tuleních kůží, ale těch se moc nedochovalo. Na fotkách je i návod na stavbu kánoe, kdybyste náhodou někdy někde našli roli březové kůry :-).
Další zastávkou na pouti za otevřenými dveřmi byl dům prvního doktora v Peterborough tzv. Hutchinson House. Je to jeden z mála kamenných domů, tenhle je výjimečný tím, že se v něm zachovalo i vnitřní vybavení. Z dalších kamenných domů se dochovali jen vnější stěny. Jeden takový procházející rekonstrukcí byl také součástí prohlídkového okruhu. Ještě jsme se zašli podívat do neogotického kostela a na starou kamennou školu.
V sobotu se na univerzitě jela veslařská regata. Asi nejzajímavější byl oplocený areál, kde se smělo konzumovat pivo. Protože je tu zakázáno pít alkohol na veřejnosti, tak se za knihovnou oplotilo parkoviště, navezly záchody a mohlo se točit. Před vstupem jste museli batohy a tašky odevzdat do úschovny, jinak vás tam nepustili. Pak jste si mohli vystát frontu na pivo nebo potom na záchod a bavit se. Oplocené území se dalo opustit jen s prázdnejma rukama. Fakt je, že tolik studentů jsme tu viděli snad jen na promoci.
Každou sobotu se v Peterborough koná farmářský trh. Nastala sezóna dýní a to znamená, že se blíží Halloween a lidé si začínají zdobit zahrádky a domy.
Další zastávkou na pouti za otevřenými dveřmi byl dům prvního doktora v Peterborough tzv. Hutchinson House. Je to jeden z mála kamenných domů, tenhle je výjimečný tím, že se v něm zachovalo i vnitřní vybavení. Z dalších kamenných domů se dochovali jen vnější stěny. Jeden takový procházející rekonstrukcí byl také součástí prohlídkového okruhu. Ještě jsme se zašli podívat do neogotického kostela a na starou kamennou školu.
V sobotu se na univerzitě jela veslařská regata. Asi nejzajímavější byl oplocený areál, kde se smělo konzumovat pivo. Protože je tu zakázáno pít alkohol na veřejnosti, tak se za knihovnou oplotilo parkoviště, navezly záchody a mohlo se točit. Před vstupem jste museli batohy a tašky odevzdat do úschovny, jinak vás tam nepustili. Pak jste si mohli vystát frontu na pivo nebo potom na záchod a bavit se. Oplocené území se dalo opustit jen s prázdnejma rukama. Fakt je, že tolik studentů jsme tu viděli snad jen na promoci.
Každou sobotu se v Peterborough koná farmářský trh. Nastala sezóna dýní a to znamená, že se blíží Halloween a lidé si začínají zdobit zahrádky a domy.
pondělí 29. září 2008
Babí léto
Babí léto (správně indiánské) je v plném proudu. Dneska zrovna ne, ale celý minulý týden bylo nádherně. Ráno sice skoro mrzlo, ale odpoledne bylo vždy nad dvacet a jasno. Stromy se mění před očima. Loni to tak nebylo, protože bylo velké sucho a listy uschly a opadaly hrozně rychle. Koukněte na fotky jak je tu barevně.
V neděli jsme se byli projít v univerzitním lese. Tam zrovna dokončili renovaci lesní stezky. Asi si řeknete, co se dá renovovat na lesní stezce kromě značení. To byste se divili, značení se nerenovovalo. V srpnu se u univerzity začaly kupit obrovské haldy dřevní drti. Nejdřív jsme si mysleli, že zakládají kompost, aby byli víc zelení, protože na začátku září vyhodili všechny staré kulaté koše na tříděný odpad a nahradili je hranatými. Inu zelená politika...
Ale jak jsme včera viděli, tak to nebude kompost, ale povrch stezek. Oni totiž ty stezky lesem vysypávají touhle drtí. Aby se to nerozsypalo jinam než na stezku, tak dají na kraj zábrany. Ty dělají ze stromů, které pokácí vedle, že je na nich přidělaná značka, to už nikomu nevadí. Taky dělají nové mostky přes bažinky. Na jedné straně s tím mostkem kličkují kolem stromů, na druhé straně tam klidně vedle druhého nechají vrak auta, jen ho trochu posunou, aby byl vidět. To asi nebyl záměr, ale ten vrak byl zarostlý travou v místě mostu, takže ho museli trochu pošoupnout, ale nechali ho tam, asi jako memento. Hlavně nechoďte mimo vyznačenou stezku!
V neděli jsme se byli projít v univerzitním lese. Tam zrovna dokončili renovaci lesní stezky. Asi si řeknete, co se dá renovovat na lesní stezce kromě značení. To byste se divili, značení se nerenovovalo. V srpnu se u univerzity začaly kupit obrovské haldy dřevní drti. Nejdřív jsme si mysleli, že zakládají kompost, aby byli víc zelení, protože na začátku září vyhodili všechny staré kulaté koše na tříděný odpad a nahradili je hranatými. Inu zelená politika...
Ale jak jsme včera viděli, tak to nebude kompost, ale povrch stezek. Oni totiž ty stezky lesem vysypávají touhle drtí. Aby se to nerozsypalo jinam než na stezku, tak dají na kraj zábrany. Ty dělají ze stromů, které pokácí vedle, že je na nich přidělaná značka, to už nikomu nevadí. Taky dělají nové mostky přes bažinky. Na jedné straně s tím mostkem kličkují kolem stromů, na druhé straně tam klidně vedle druhého nechají vrak auta, jen ho trochu posunou, aby byl vidět. To asi nebyl záměr, ale ten vrak byl zarostlý travou v místě mostu, takže ho museli trochu pošoupnout, ale nechali ho tam, asi jako memento. Hlavně nechoďte mimo vyznačenou stezku!
neděle 21. září 2008
Neděle 21.9.08
Dneska bylo nádherné babí léto. Vydali jsme se proto na kolech na projížďku po okolí. Patnáct km na jih, pět na východ, patnáct na sever, pět na západ a jsme zase doma. Na místních pravoúhelných cestách se nedá moc improvizovat :-). Na fotkách je atmosféra babího léta.
Powwow 2008
Po roce jsme se zase byli podívat na indiánském pow-wow. Stejná komunita, stejné tváře. Jen ti staří veteráni chyběli.
Letos bylo krásné počasí, pro tanečníky bylo až moc teplo. To přilákalo spoustu diváků. Oproti loňsku jsme se letos rozhodli ochutnat nějakou specialitu, kterou tam prodávali. Na všechno byly hrozné fronty. To by nevadilo, kdyby se aspoň hejbali, takhle tam Martina prostála víc než hodinu než na nás přišla řada. Dali jsme si indiánské tacos z buvola a nějakou borůvkovou sladkost.
Pro příště víme, že si nic v rychlém občerstvení dávat nemáme. Tohle nemělo žádnou chuť. Borůvková sladkost byl langoš politý borůvkovou a jahodovou směsí se smetanou. To bylo dobrý.
K pití jsme si nic nedali, protože u stánku, ke kterému jsme vystáli frontu, měli jen rozlévanou limonádu. Tu nalévali ze kanystrů, které byly hrozně špinavé. Led měli sice kupovaný, ale přesypali ho do ještě špinavější ledničky, ze kterého nabírali kelímkem. Ale protože hygiena musí být, tak měli na rukou rukavice, ale v těch dělali všechno, nabírali led, přijímali peníze.
O tom jak patlali langoše se radši nebudu zmiňovat. Ostatní stánky byly úplně stejné.
Když jsem to snědli, tak jsme se modlili, aby nám z toho nic nebylo. Protože to teď čtete, tak nám nic nebylo.
Ještě k té hygieně, na jaře tu vypukla epidemie salmonely ve věch renomovaných fastfoodech. Pořád hledali viníka, až obvinili pěstitele rajčat v Mexiku. Problém byl samozřejmě někde jinde. Tady se ovoce a zelenina z krámu nikde již nemyje, rovnou se krájí a servíruje, včera jsme to viděli na vlastní oči :-(.
pátek 5. září 2008
Algonquin park – Archay
Začátek září je v Kanadě a USA spojen s oslavou Svátku práce. Na tenhle třídenní víkend jsme vyrazili na poslední vícedenní turistickou stezku v Algonquinském parku, kterou jsme ještě neprošli. Tahle byla v oblasti zvané Archay na severovýchodním okraji parku.
Google našel nejkratší trasu 300km a odhadl dobu jízdy na 5 hodin. Zhruba v polovině najednou skončila asfaltová silnice a začala šotolina. To by nebylo nic divného, takové jsou silnice i v okolí Peterborough, jen jsme měli před sebou ještě 150 km. Po deseti kilometrech jsme naštěstí potkali pána, který stahoval dřevo. Toho jsme se zeptali, zda jsme tam, kde bychom měli být. Potvrdil nám to a řekl že další křižovatka je ještě asi za 10km. Tak jsme se neztratili a Google nelhal. Po deseti km byla křižovatka a další šotolinová silnice. Abyste měli představu, tak silnice na hájovnu je první třída v porovnání s tím po čem jsme jeli. Naštěstí to trvalo jen 25 km a pak už byl zase asfalt. Prostě jsme jen jeli zkratkou. Teda jen na hranice parku, tam byla cedule, že asfalt opět končí a k místu, kde začíná stezka je to 50km. Tak jsme se v autě dost nadrncali.
Takhle část parku je víc jehličnatá, jsou tu hlavně borovice. Žijí tu spousty veverek. Ty byly taky jediné, co jsme viděli. Hned jak jsme se registrovali u vstupu do parku, tak nás upozornili na přítomnost medvědů. Ty jsme neviděli a ani nás v noci naštěstí nenavštívili. Jediné zvíře, které jsme viděli, byla obrovská želva. Ale to byla taky náhoda. Před náma šla skupina Kanaďanů, kteří pořád všechno fotili. Právě když fotili z můstku potok, tak se v něm něco mihlo. Byla tam obrovská želva, která zrovna máchla ocasem. Jinak když se nehýbala, tak vypadala jako balvan. Když Kanaďani odešli, tak ji Martina opatrně nadzvedla a já vyfotil.
Tentokrát jsme před sebou neměli mnoho kilometrů, tak jsme si dělali různé zacházky. V neděli jsme kempovali poblíž High Fall. To je skupina několika vodopádů a vymletých kotlů. Většina lidí tam přijela po jezeře na kánoi. Pěšky šel málokdo. Na vodopády jsme se šli podívat i večer bez lidí a ráno za úsvitu. I když jsme tam byli úplně sami, tak jsme žádné velké zvíře neviděli.
Google našel nejkratší trasu 300km a odhadl dobu jízdy na 5 hodin. Zhruba v polovině najednou skončila asfaltová silnice a začala šotolina. To by nebylo nic divného, takové jsou silnice i v okolí Peterborough, jen jsme měli před sebou ještě 150 km. Po deseti kilometrech jsme naštěstí potkali pána, který stahoval dřevo. Toho jsme se zeptali, zda jsme tam, kde bychom měli být. Potvrdil nám to a řekl že další křižovatka je ještě asi za 10km. Tak jsme se neztratili a Google nelhal. Po deseti km byla křižovatka a další šotolinová silnice. Abyste měli představu, tak silnice na hájovnu je první třída v porovnání s tím po čem jsme jeli. Naštěstí to trvalo jen 25 km a pak už byl zase asfalt. Prostě jsme jen jeli zkratkou. Teda jen na hranice parku, tam byla cedule, že asfalt opět končí a k místu, kde začíná stezka je to 50km. Tak jsme se v autě dost nadrncali.
Takhle část parku je víc jehličnatá, jsou tu hlavně borovice. Žijí tu spousty veverek. Ty byly taky jediné, co jsme viděli. Hned jak jsme se registrovali u vstupu do parku, tak nás upozornili na přítomnost medvědů. Ty jsme neviděli a ani nás v noci naštěstí nenavštívili. Jediné zvíře, které jsme viděli, byla obrovská želva. Ale to byla taky náhoda. Před náma šla skupina Kanaďanů, kteří pořád všechno fotili. Právě když fotili z můstku potok, tak se v něm něco mihlo. Byla tam obrovská želva, která zrovna máchla ocasem. Jinak když se nehýbala, tak vypadala jako balvan. Když Kanaďani odešli, tak ji Martina opatrně nadzvedla a já vyfotil.
Tentokrát jsme před sebou neměli mnoho kilometrů, tak jsme si dělali různé zacházky. V neděli jsme kempovali poblíž High Fall. To je skupina několika vodopádů a vymletých kotlů. Většina lidí tam přijela po jezeře na kánoi. Pěšky šel málokdo. Na vodopády jsme se šli podívat i večer bez lidí a ráno za úsvitu. I když jsme tam byli úplně sami, tak jsme žádné velké zvíře neviděli.
středa 3. září 2008
Svatba, pravá kanadská
Před dvěma týdny jsme byli na svatbě. Severoamerická svatba se připravuje hodně dlouho dopředu, stojí hodně peněz, hodně starostí a bývá na naše poměry hodně velká.
Celé to ovšem začíná zasnoubením, které se tu dodržuje a jelikož, jak už jsem řekla, je to celé hodně drahé, tak zasnoubení trvá klidně i dva roky, než se našetří dostatek penízků, aby se svatba mohla uskutečnit. Mezitím se klidně může narodit i nějaký ten potomek. Zasnoubená se pozná podle prstýnku s bílým kamínkem, čím větší, tím lepší… Pánové, zapomeňte na nějaké zirkony, musí to být diamant (takže tak 3000-5000 doláčů). To jsem si nevymyslela, to řešili v místních novinách, kam čtenáři píší své dotazy (taková ta rubrika "Drahá Sally…"). Tam se shodli, že bez diamantu není láska. Takže poté, co se našetří dostatek financí – průměrná americká svatba stojí 28000 $ - zdroj časopis Time, tak se to může celé uskutečnit.
Často se využívá i služeb tzv. svatebního koordinátora. Půjčování svatebních šatů tu prakticky neexistuje, každá nevěsta si je nechává šít. Naopak šaty si půjčuje ženich, protože obvyklé je, ženit se ve smokingu. Takže je to trochu obrácené než u nás. Rozdílné je také místo konání, na radnici se snad nebere skoro nikdo. Veškeré svatby se odehrávají v kostelech, kaplích, popř. v zahradních altáncích za přítomnosti faráře.
Svědci tu neexistují, zato každý ženich má své družby (nebo jak to říct česky) a nevěsta družičky – obvyklý počet jsou 3 družičky, 3 družbové. Tuhle funkci zastávají nejlepší kamarádi, popř. sourozenci. Družičkám se opět nechají ušít šaty tak, aby byly všechny stejné. Žádné takové – co já si na tu svatbu vezmu… Ještě bych se trochu zastavila u angličtiny, zajímavé je, že se proti tomu žádné feministické hnutí ještě nepostavilo. Družička se totiž řekne bridesmaid, tedy služka nevěsty, zatímco družbové jsou groomsmen, tedy ženichovi muži. Pak je tam ještě hlavní družička a to je maid of honour, tedy něco jako čestná služka a hlavní družba je, dámy teď se podržte, best man, tedy nejlepší muž. Dál nekomentuju, názor si na to udělejte sami…:-)
Rozdílné jsou také časy svateb, za dobrý mrav se považuje mít ji v sobotu. Pokud je v pátek, je jasné, že chcete ušetřit, to jsou ceny všeho nižší. Obřad bývá odpoledne, romantici ho mívají i večer. Normální velikost svatby čítá okolo sta svatebčanů.
Tak konec obecných blábolů a teď k té svatbě, na které jsme byli my. Vdávala se jedna kolegyně z laborky a hned jak jsem se to dozvěděla, tak jsem se s ní domluvila, že tam s Petrem přijdeme nakouknout… Nevím, jaká byla doba od zásnub ke svatbě, ale rozhodně už si spolu postavili barák…:-)
Poslední tři měsíce s ní byla trochu jednotvárná mluva, pokaždé když jsem se zeptala, co dělali o víkendu, tak to bylo něco kolem svatby. Do toho jí ještě třikrát denně volala budoucí tchyně a ujišťovala se o barvách kdečeho. No byly tam vyvíjeny dost silné tlaky z obou stran rodiny, aby to bylo dokonalé, protože oba pocházejí z malého městečka, které má asi 3000 obyvatel. Jedna rodina jsou realitní makléři a druhá má už tři generace stavitelství, tak se prostě museli ukázat…:-)
Celá svatba se odehrávala v tom městečku v internátní škole (je to taková anglická střední škola, kde roční školné stojí 40000$), takže tam mají i kapli, kde se konal obřad. Když jsem tu čumendu s Mary domlouvala, tak jsem ještě netušila, že to bude taková snobárna. Nakonec jsem si kvůli tomu i radši pořídila šaty…
Když jsme tam dorazili, tak před kaplí stál nejlepší muž a ten uváděl svatebčany na místa. Ženichovi přátelé a rodina na jednu stranu kaple, nevěstina na druhou. Jelikož mu to docela trvalo, tak se před kaplí postupně vytvořila fronta. Když byli všichni usazeni na místa, tak ženichovi muži s nejlepším mužem přivedli faráře a pak už se čekalo na nevěstu. Nejprve ovšem nastoupily špalírem jedna služka po druhé a nakonec nevěsta v doprovodu tatínka. To byl další rozdíl od našich svateb, protože nevěstu do té doby, kromě služek, opravdu nikdo neviděl.
No a pak už proběhl obřad, bez větších rozdílů, zakončený odchodem při Mendelssohnovi. My už jsme pak jenom pogratulovali a odjeli. Sice jsme byli pozváni ještě na koktejl a nějaké občerstvení, které následovalo, ale jelikož jsme tam nikoho neznali, tak už jsme nezůstávali. A ještě abych nezapomněla, obvykle hned po svatbě se odjíždí na honeymoon, čili líbánky. A tahle svatba je zakončena dvěma týdny na Havaji – to docela jde, ne?
Martina
Celé to ovšem začíná zasnoubením, které se tu dodržuje a jelikož, jak už jsem řekla, je to celé hodně drahé, tak zasnoubení trvá klidně i dva roky, než se našetří dostatek penízků, aby se svatba mohla uskutečnit. Mezitím se klidně může narodit i nějaký ten potomek. Zasnoubená se pozná podle prstýnku s bílým kamínkem, čím větší, tím lepší… Pánové, zapomeňte na nějaké zirkony, musí to být diamant (takže tak 3000-5000 doláčů). To jsem si nevymyslela, to řešili v místních novinách, kam čtenáři píší své dotazy (taková ta rubrika "Drahá Sally…"). Tam se shodli, že bez diamantu není láska. Takže poté, co se našetří dostatek financí – průměrná americká svatba stojí 28000 $ - zdroj časopis Time, tak se to může celé uskutečnit.
Často se využívá i služeb tzv. svatebního koordinátora. Půjčování svatebních šatů tu prakticky neexistuje, každá nevěsta si je nechává šít. Naopak šaty si půjčuje ženich, protože obvyklé je, ženit se ve smokingu. Takže je to trochu obrácené než u nás. Rozdílné je také místo konání, na radnici se snad nebere skoro nikdo. Veškeré svatby se odehrávají v kostelech, kaplích, popř. v zahradních altáncích za přítomnosti faráře.
Svědci tu neexistují, zato každý ženich má své družby (nebo jak to říct česky) a nevěsta družičky – obvyklý počet jsou 3 družičky, 3 družbové. Tuhle funkci zastávají nejlepší kamarádi, popř. sourozenci. Družičkám se opět nechají ušít šaty tak, aby byly všechny stejné. Žádné takové – co já si na tu svatbu vezmu… Ještě bych se trochu zastavila u angličtiny, zajímavé je, že se proti tomu žádné feministické hnutí ještě nepostavilo. Družička se totiž řekne bridesmaid, tedy služka nevěsty, zatímco družbové jsou groomsmen, tedy ženichovi muži. Pak je tam ještě hlavní družička a to je maid of honour, tedy něco jako čestná služka a hlavní družba je, dámy teď se podržte, best man, tedy nejlepší muž. Dál nekomentuju, názor si na to udělejte sami…:-)
Rozdílné jsou také časy svateb, za dobrý mrav se považuje mít ji v sobotu. Pokud je v pátek, je jasné, že chcete ušetřit, to jsou ceny všeho nižší. Obřad bývá odpoledne, romantici ho mívají i večer. Normální velikost svatby čítá okolo sta svatebčanů.
Tak konec obecných blábolů a teď k té svatbě, na které jsme byli my. Vdávala se jedna kolegyně z laborky a hned jak jsem se to dozvěděla, tak jsem se s ní domluvila, že tam s Petrem přijdeme nakouknout… Nevím, jaká byla doba od zásnub ke svatbě, ale rozhodně už si spolu postavili barák…:-)
Poslední tři měsíce s ní byla trochu jednotvárná mluva, pokaždé když jsem se zeptala, co dělali o víkendu, tak to bylo něco kolem svatby. Do toho jí ještě třikrát denně volala budoucí tchyně a ujišťovala se o barvách kdečeho. No byly tam vyvíjeny dost silné tlaky z obou stran rodiny, aby to bylo dokonalé, protože oba pocházejí z malého městečka, které má asi 3000 obyvatel. Jedna rodina jsou realitní makléři a druhá má už tři generace stavitelství, tak se prostě museli ukázat…:-)
Celá svatba se odehrávala v tom městečku v internátní škole (je to taková anglická střední škola, kde roční školné stojí 40000$), takže tam mají i kapli, kde se konal obřad. Když jsem tu čumendu s Mary domlouvala, tak jsem ještě netušila, že to bude taková snobárna. Nakonec jsem si kvůli tomu i radši pořídila šaty…
Když jsme tam dorazili, tak před kaplí stál nejlepší muž a ten uváděl svatebčany na místa. Ženichovi přátelé a rodina na jednu stranu kaple, nevěstina na druhou. Jelikož mu to docela trvalo, tak se před kaplí postupně vytvořila fronta. Když byli všichni usazeni na místa, tak ženichovi muži s nejlepším mužem přivedli faráře a pak už se čekalo na nevěstu. Nejprve ovšem nastoupily špalírem jedna služka po druhé a nakonec nevěsta v doprovodu tatínka. To byl další rozdíl od našich svateb, protože nevěstu do té doby, kromě služek, opravdu nikdo neviděl.
No a pak už proběhl obřad, bez větších rozdílů, zakončený odchodem při Mendelssohnovi. My už jsme pak jenom pogratulovali a odjeli. Sice jsme byli pozváni ještě na koktejl a nějaké občerstvení, které následovalo, ale jelikož jsme tam nikoho neznali, tak už jsme nezůstávali. A ještě abych nezapomněla, obvykle hned po svatbě se odjíždí na honeymoon, čili líbánky. A tahle svatba je zakončena dvěma týdny na Havaji – to docela jde, ne?
Martina
pondělí 18. srpna 2008
Bon Echo
Bon Echo je jméno dalšího provincionálního parku, který jsme letos navštívili. Kam tady jinam jet, když chceme do přírody :-(. Tenhle park je od Peterborough asi 130km na východ. Park má jméno podle jezera Bon Echo, ale to není hlavní atrakcí parku. Tou je Mazinaw Lake a Mazinaw Rock. Jezero Mazinaw je druhé nejhlubší jezero Ontária (145 m), dlouhé je 15 km a v nejširším místě má 1km, naopak v nejužším jen asi 20 metrů. Z něho se tyčí obrovská skála, která je pomalovaná indiánskými pictografy. Ty si můžete prohlídnout z lodě. Skála je sice v chráněném území, ale registrovaní členové horolezeckých oddílů se mohou nechat lodí převézt k jejímu úpatí a zkusit si ji vylézt.
V sobotu jsme si půjčili kánoi a projeli se podél skály a okolí. Přespali jsme ve stanu v kempu. Druhý den jsme si prošli trasu lesem kolem jezera Bon Echo. Samej les a samý houby. Stejně jako v Algonquinu. Potom jsme se ještě nechali převézt na druhý břeh a vylezli na vyhlídky na Mazinaw Rock. Všude okolo jsou jen lesy a jezera.
V sobotu jsme si půjčili kánoi a projeli se podél skály a okolí. Přespali jsme ve stanu v kempu. Druhý den jsme si prošli trasu lesem kolem jezera Bon Echo. Samej les a samý houby. Stejně jako v Algonquinu. Potom jsme se ještě nechali převézt na druhý břeh a vylezli na vyhlídky na Mazinaw Rock. Všude okolo jsou jen lesy a jezera.
Algonquin 2008
Už jsme tam byli zas, jak ten čas letí. Letošním fotkám jsem musel dát jméno Algonquin2008. Ale od začátku, začátek srpna je v Ontariu ve znamení Civic Holiday, což je třídenní svátek. Letos jsme se zase vydali do Algonquin Provincial Park. Tentokrát jsme si vybrali Western Uplands Backpacking Trail, který má tři okruhy od 32 do 80 km. My jsme šli ten nejkratší, protože víc se během tří dní stihnout nedá.
Po loňských zkušenostech jsem radši zavolal na rezervační linku a zkusil rezervovat kempovací místo. Bohužel místa na první noc byla obsazena. Po chvilce koumání nad mapou a konzultacích s operátorkou jsem sestavil trasu, kde byla volná místa. Šli jsme vlastně v protisměru. Na mapě je označen doporučený směr trasy, ale vůbec to není podstatné. Teda kromě rezervace, protože všichni se řídí mapou, takže po směru jsou kempy obsazeny, proti směru je volno. Jen nám rostl počet kilometrů místo, aby klesal. V sobotu 9, v neděli 11 a v pondělí asi 12 km. V součtu je to udávaných 32 km, ale pořád si nejsme jisti, jak tady měří kilometry. Ať jdeme s batohem nebo bez, tak se nám zatím nikdy nepodařilo ujít vzdálenost 4 km za hodinu nebo míň. A to se nikde neploužíme, takže problém bude asi někde v měření.
Letošní trasa byla v jiné části parku než loni. Vlastně pořád jsme šli lesem, který byl většinou listnatý, kde rostly vysoké javory a buky. Kromě břehů jezer a mokřadů nebylo vidět nic jiného něž les. Takže jsme viděli houby. Ale jaký, houby byly na každém kroku. Na sobotu byla předpověď 60% přeháněk a na neděli 40%. Vyšla dokonale. Sotva jsme v sobotu ušli asi půlku trasy, tak přišla přeháňka. Schovali jsme se pod pláštěnku a čekali až přejde. Když zase vykouklo slunce, tak jsme šli dál. To se zopakovalo ještě dvakrát. Potom co jsme došli na tábořiště již nepršelo. Zase začalo až v neděli dopoledne, ale to už byla jen jedna slabá přeháňka, při které se dalo jít.
Mysleli jsme si, že se po loňských zkušenostech, se vždy odpoledne budeme válet a koupat u jezer. Tak to letos šlo jen u Maggie Lake, ale bez slunění, protože bylo zataženo. Celkem bylo i teplo asi 22°C, na pochod ideální. Z divoké zvířeny jsme toho moc neviděli. Spoustu losích stop a bobků, jednoho téměř ochočeného chipmunka (zemní veverka) a jednoho drzého mývala.
Všude jste upozorňováni, že se nacházíte na území, kde žije i černý medvěd. Máte se podle toho chovat. Všechno jídlo musí být zavěšeno minimálně 4m nad zemí a mezi stromy, ne u stromu. Takhle máte od sebe držet všechno, co přišlo do styku s jídlem, nádobí, odpadky a dokonce i oblečení, ve kterém vaříte, byste neměli mát přes noc ve stanu. Když to všechno dodržíte, tak byste měli klidně spát. Druhou noc jsem se probudil a slyšel nějaké škrábání z míst, kde viselo naše jídlo. Nejdřív jsem nevěděl, co dělat, ale pak jsem se pokusil podívat ven okýnkem stanu a nic neviděl. Ale ten rámus nebyl tak silný jako od velkého zvířete. Zkusil jsem ve stanu rozsvítit s tím, že se to zvíře lekne a uteče. Nic se nestalo, skrz síťku ve dveřích taky nebylo nic vidět, tak jsem otevřel dveře a posvítil tam přímo. Ze stromu se na mě svítily dvě oči. A vůbec se nehýbaly. To zvíře se nebojí, co to je? Když jsem vylezl ze stanu a došel trochu blíž, tak jsem uviděl mývala na větvi nad naším pytlem, jak se packou snaží dostat dovnitř. To, že se nehýbal, byla jeho typická reakce na světlo. Prostě se zastaví. Proto je jich hrozně přejetejch u silnic, prostě neuhne, jen kouká. Tenhle taky koukal, až když jsem přišel blíž a promluvil na něj, tak odběhl. Ale jen kousek, z dálky mě pozoroval, jak povoluju provaz a spoštím jídlo trochu níž, aby se tam už packou nedostal. On byl tak drzej, že když jsem to dodělal a šel se podivat na bordel, kterej způsobil, protože se mu sice nepodařilo dostat do pytle s jídle, ale rozškubal a vyházel odpadky, tak už byl zase na stromě a zase lezl na to jídlo. Tentokrát to už bylo mimo jeho dosah. Zkoušel ještě packou povytáhnout provaz, ale nešlo to. Až když jsem se ho pokusil vyfotit, ta konečně slezl ze stromu. Úplně to nevzdal, šel na ty odpadky.
Příště už věším všechno hodně vysoko a mezi stromy. Už mám i delší provaz.
Po loňských zkušenostech jsem radši zavolal na rezervační linku a zkusil rezervovat kempovací místo. Bohužel místa na první noc byla obsazena. Po chvilce koumání nad mapou a konzultacích s operátorkou jsem sestavil trasu, kde byla volná místa. Šli jsme vlastně v protisměru. Na mapě je označen doporučený směr trasy, ale vůbec to není podstatné. Teda kromě rezervace, protože všichni se řídí mapou, takže po směru jsou kempy obsazeny, proti směru je volno. Jen nám rostl počet kilometrů místo, aby klesal. V sobotu 9, v neděli 11 a v pondělí asi 12 km. V součtu je to udávaných 32 km, ale pořád si nejsme jisti, jak tady měří kilometry. Ať jdeme s batohem nebo bez, tak se nám zatím nikdy nepodařilo ujít vzdálenost 4 km za hodinu nebo míň. A to se nikde neploužíme, takže problém bude asi někde v měření.
Letošní trasa byla v jiné části parku než loni. Vlastně pořád jsme šli lesem, který byl většinou listnatý, kde rostly vysoké javory a buky. Kromě břehů jezer a mokřadů nebylo vidět nic jiného něž les. Takže jsme viděli houby. Ale jaký, houby byly na každém kroku. Na sobotu byla předpověď 60% přeháněk a na neděli 40%. Vyšla dokonale. Sotva jsme v sobotu ušli asi půlku trasy, tak přišla přeháňka. Schovali jsme se pod pláštěnku a čekali až přejde. Když zase vykouklo slunce, tak jsme šli dál. To se zopakovalo ještě dvakrát. Potom co jsme došli na tábořiště již nepršelo. Zase začalo až v neděli dopoledne, ale to už byla jen jedna slabá přeháňka, při které se dalo jít.
Mysleli jsme si, že se po loňských zkušenostech, se vždy odpoledne budeme válet a koupat u jezer. Tak to letos šlo jen u Maggie Lake, ale bez slunění, protože bylo zataženo. Celkem bylo i teplo asi 22°C, na pochod ideální. Z divoké zvířeny jsme toho moc neviděli. Spoustu losích stop a bobků, jednoho téměř ochočeného chipmunka (zemní veverka) a jednoho drzého mývala.
Všude jste upozorňováni, že se nacházíte na území, kde žije i černý medvěd. Máte se podle toho chovat. Všechno jídlo musí být zavěšeno minimálně 4m nad zemí a mezi stromy, ne u stromu. Takhle máte od sebe držet všechno, co přišlo do styku s jídlem, nádobí, odpadky a dokonce i oblečení, ve kterém vaříte, byste neměli mát přes noc ve stanu. Když to všechno dodržíte, tak byste měli klidně spát. Druhou noc jsem se probudil a slyšel nějaké škrábání z míst, kde viselo naše jídlo. Nejdřív jsem nevěděl, co dělat, ale pak jsem se pokusil podívat ven okýnkem stanu a nic neviděl. Ale ten rámus nebyl tak silný jako od velkého zvířete. Zkusil jsem ve stanu rozsvítit s tím, že se to zvíře lekne a uteče. Nic se nestalo, skrz síťku ve dveřích taky nebylo nic vidět, tak jsem otevřel dveře a posvítil tam přímo. Ze stromu se na mě svítily dvě oči. A vůbec se nehýbaly. To zvíře se nebojí, co to je? Když jsem vylezl ze stanu a došel trochu blíž, tak jsem uviděl mývala na větvi nad naším pytlem, jak se packou snaží dostat dovnitř. To, že se nehýbal, byla jeho typická reakce na světlo. Prostě se zastaví. Proto je jich hrozně přejetejch u silnic, prostě neuhne, jen kouká. Tenhle taky koukal, až když jsem přišel blíž a promluvil na něj, tak odběhl. Ale jen kousek, z dálky mě pozoroval, jak povoluju provaz a spoštím jídlo trochu níž, aby se tam už packou nedostal. On byl tak drzej, že když jsem to dodělal a šel se podivat na bordel, kterej způsobil, protože se mu sice nepodařilo dostat do pytle s jídle, ale rozškubal a vyházel odpadky, tak už byl zase na stromě a zase lezl na to jídlo. Tentokrát to už bylo mimo jeho dosah. Zkoušel ještě packou povytáhnout provaz, ale nešlo to. Až když jsem se ho pokusil vyfotit, ta konečně slezl ze stromu. Úplně to nevzdal, šel na ty odpadky.
Příště už věším všechno hodně vysoko a mezi stromy. Už mám i delší provaz.
neděle 20. července 2008
Dřevěné kánoe
Od čtvrtka do neděle se v tady konalo každoroční setkání výrobců, majitelů a obdivovatelů základního dopravního prostředku Kanady - dřevěné kánoe. Celá akce se konala na univerzitě, která přes léto pronajímá koleje pro různé akce.
Na fotkách můžete vidět postup výroby kánoe a už hotové a vyšperkované kánoe. Kánoe se dělají různé, i s plachtou nebo rovnou zádí pro přidělání motoru.
Cena dřevěné kánoe je kolem 3000$, laminátová stojí 600$.
Na fotkách můžete vidět postup výroby kánoe a už hotové a vyšperkované kánoe. Kánoe se dělají různé, i s plachtou nebo rovnou zádí pro přidělání motoru.
Cena dřevěné kánoe je kolem 3000$, laminátová stojí 600$.
úterý 8. července 2008
Montreal
Na úterý 1. července připadl státní svátek – Canada Day neboli narozeniny Kanady. Jelikož tohle je svátek největší významnosti, tak se nešoupe na pondělí k víkendu, jako jiné svátky, ale slaví se opravdu 1. července. My jsme toho využili a přibrali jsme si k tomu ještě pondělí a vyrazili na čtyřdenní výlet do Montrealu a Ottawy.
Do Montrealu je to od nás zhruba 500 km a Ottawa je zhruba na půli cesty. Začali jsme tedy Montrealem a v Ottawě se zastavili až při zpáteční cestě. Montreal je údajně hned po Quebec City nejevropštějším městem Kanady a možná vůbec celé severní Ameriky, teda aspoň podle tvrzení místních.
Leží v provincii Quebec, takže se tam mluví převážně francouzsky. Problém domluvit se jsme ale neměli, všude je taková spousta turistů, že anglicky všichni stejně musí umět. Jediný rozdíl oproti ostatním provinciím je, že je zde vše napsáno pouze ve francouzštině. Všude jinde jsou dvojjazyčné nápisy úplnou samozřejmostí. Asi je to nějaká forma protestu, že se jim nepodařilo se odtrhnout.
Cesta do Montrealu je bez prvních 80 km, kdy musíme sjet na jih k Ontarijskému jezeru, celá po dálnici, která vede po břehu jezera a potom řeky Sv. Vavřince. Celou cestu pršelo, takže na žádné kochání krajinou nebylo pomyšlení.
Do Montrealu jsme dojeli po poledni a naštěstí přestalo pršet. Hotel jsme měli zamluvený v centru města, v něm bylo možné i parkovat, ale s podmínkou, že kdo najde místo, tak parkuje. Naštěstí tam pro nás bylo ještě místo, zaparkovali jsme tam auto a až do pondělka jsem chodili pěšky nebo jezdili metrem.
Hned jsme vyrazili na prohlídku středu města, kudy vede pěší zóna. Po pár metrech člověk rychle pochopí, že tohle je město homosexuálů a bezdomovců. Za chvíli si začne připadat jako menšina… Pěší zóna vede tzv. latinskou čtvrtí a když z ní člověk uhne, tak se dostane mezi docela hezké rodinné domky, které mi trochu připomínaly domky v New Orleans. To bylo taky pod francouzským vlivem, takže i architektura je podobná. Večer jsme si ještě vyrazili na jazzový festival, který v Montrealu probíhá každým začátkem července.
V neděli jsme si trochu přivstali (tedy v porovnání s ostatními turisty) a už v devět vyrazili do města. To bylo tou dobou úplně liduprázdné, takže jsme měli možnost si v klidu prohlédnout ty nejstarší uličky, které jsou také tím, na co je Montreal hrdý a proč se tvrdí, že je to evropské město. Opravdu to tam trochu staré uličky našich měst připomínalo. V některých byla ještě původní dlažba a hlavně všude spousta kaváren a cukráren se zahrádkami.
Uprostřed téhle čtvrti stojí katedrála, která nejenže vypadá jako Notre-Dame, ale taky se tak jmenuje. Postavil ji irský protestant v letech 1824-29 a byl ze svého díla tak nadšený, že ke konci života konvertoval ke katolicismu jen proto, aby tam v ní mohl být pochován.
Montreal se jmenuje podle kopce – královská hora, který leží uprostřed města. Celý kopec hodně připomíná Petřín, akorát nahoře není věž, ale jen vyhlídka na město a jízdárna, kde prodávají zmrzku, kafe a pohledy. Jako v Praze je pod Petřínem Újezd a Malá strana, tak v Montrealu je na jeho upatí McGillova Universita. Ta byla založena v roce 1821 a patří mezi nejstarší a nejvýznamnější kanadské univerzity. Samozřejmě jsme se šli na tu vyhlídku podívat, ale jelikož vlhkost vzduchu byla kolem 70ti procent a teplota kolem 24 stupňů, humidex 33, tak výstup byl trochu náročnější…:-)
Po prochozeném dopoledni v centru města jsme si koupili lístek na metro a jeli se podívat na oratorium sv. Josefa. Tahle basilika je hned po sv. Petru v Římě největším kostele na světě. Zajímavé je, že průvodce to nezmiňuje, ale my jsme se shodli, že architekt obšlehl kostel na Montmartru v Paříži nebo se jím přinejmenším hodně inspiroval…:-)
Pak jsme si ještě sjeli mrknout na olympijský stadion z roku 1976 a taky na ostrov, kde se v roce1967 konala celosvětová výstava Expo. Do dnešní doby se dochovalo jen málo pavilonů, ale ta hlavní dominanta zůstala. Tou je americký pavilón, který z dálky připomíná obrovskou skleněnou kouli (má 80 metrů v průměru). Z blízka člověk zjistí, že konstrukce je tvořená hliníkovými tetraedry (pro ne chemiky – tetraedr je rovnoramenný čtyřstěn) a původně to bylo vyplněno plexisklem, které ale nepřežilo požár v roce 1978. Takže dnes už je to opravdu jenom taková obří prolejzačka. Uvnitř té prolejzačky je umístěno muzeum kanadské biosféry, ve kterém jsou výstavy o kanadských ekosystémech.
Během doby, co jsme se tam poflakovali, se odněkud vyloupnul obrovský dav lidí, který směřoval k metru. Až po chvíli jsme vydedukovali, že ten dav byl na nějakém stadionu sledovat finále Eura. Vůbec se ale nechoval tak, jak jsme zvyklí z Čech. Absolutně se nedalo poznat, kdo vlastně vyhrál, všichni si spořádaně nesli vlajky (španělské hodně převažovali), nikdo nic nevykřikoval, nikdo samozřejmě nebyl opilý. A to se jednalo o tisíce lidí…
Pak už jsme z těch památek, atrakcí a počasí byli tak utahaní, že jsme si šli na chvilku oddychnout do hotelu, ale večer jsme zase vyrazili do víru velkoměsta. Nejprve do čínské čtvrti na večeři (paradoxně do korejské restaurace) a pak znovu na jazzový festival.
Martina
Montrealský jazzový festival
Montrealský jazzový festival probíhá každým začátkem července. Koná se v celé jedné čtvrti, vstup je ohraničený, takže se uvnitř může na ulici konzumovat pivo. Což je jedna z mála příležitostí, kdy je možné Kanaďany vidět pít na veřejnosti… Ovšem pijete jen to, co si tam koupíte, protože při vstupu musíte ukázat batoh zda nemáte nějaké pivo nebo jiný alkohol.
V celém areálu bylo různě po ulicích rozmístěno asi 10 podií, takže se dalo procházet a vybrat si, co člověka zrovna zaujalo. Nejlepší na tom je, že venkovní koncerty jsou zadarmo…:-). Pokud chcete jít na koncert někoho opravdu zná mého, tak ten se koná ve koncertní hale a tam si musíte zaplatit.
V sobotu večer dost pršelo, takže jsme se pořád museli schovávat někde pod deštníkem. Každou středu a sobotu se v létě koná ohňostroj. To není nějaká pětiminutová záležitost. Je to vlastně soutěž v ohňostrojích. Každý ohňostroj připravuje jedna země. Je to vlastně konkurence jazzovému festivalu. Dost diváků se stejně jako my vydalo na ohňostroj k řece Sv. Vavřince. Ohňostroj trval přes 25 minut a byl supr.
V neděli na jazzovém festivalu mnohonásobně přibylo lidí. Hlavně proto, že nepršelo, to ale jenom asi do devíti. Pak to zase začlo. My si poslechli koncert jen jedné skupiny. Když začali hrát, tak mi to bylo divný a říkala jsem, že to zní jako cimbálovka a ne jazz. No a když začali zpívat jakousi slovenskou lidovou o černých očích, tak bylo opravdu jasné, že je to cimbálovka… Pak to pokračovalo ještě dalšími srbskými a polskými songy. Když se na konci představovali, tak z toho vyplynulo, že to byla skupina tvořená různými slovanskými imigranty.
Martina
Ottawa
V pondělí ráno jsme z Montrealu vyrazili do Ottawy. Počasí nám ten den moc nepřálo, každou chvíli jsme se museli schovávat před deštěm. Jelikož ale Ottawa je hodně malá, tak se centrum během jednoho odpoledne dá v pohodě projít.
Docela zajímavé je, jak se Ottawa stala hlavním městem. Zlí jazykové totiž tvrdí, že královna Victorie prostě jen vzala špendlík, náhodně ho zabodla do mapy a řekla, tady bude hlavní město. Ottawa totiž v té době ležela in the middle of nowhere, slušně česky řečeno uprostřed lesů, kde lišky dávají dobrou noc. Pravdou ale asi bude, že výběr byl po zralé úvaze. Město totiž leží přesně tam, kam zasahují jak francouzské, tak anglické vlivy, dost daleko od amerických hranic, kde se v té době ještě dost mlátili a na pomezí horní a dolní Kanady.
Hlavními dvěma atrakcemi je Parliament Hill a Rideau Canal, který původně usnadňoval cestu mezi Ontarijským jezerem a mořem. Dneska slouží v létě vodákům (rozuměj vodákům na jachtách) a v zimě bruslařům. Přímo pod Parliament Hillem je kaskáda osmi zdymadel, která je zapsána do seznamu UNESCO.
Do parlamentních budov se dá jít zdarma na prohlídku, ale musíte si včas vyzvednout lístek. Je tam totiž omezený počet návštěvníků. Když jsme tam navečer po bouřce, kterou jsme proseděli pod mostem vedle zdymadel, dorazili, tak už byli lístky rozdané. Bez lístků je možné jít jen na věž (Peace Tower), odkud je výhled na město a do Memorial Chamber, kde je vystaveno několik knih, ve kterých jsou jména všech vojáků, kteří kdy padli za Kanadu. Každý den v 11 hodin tam vždy otočí stránky těch knih, tak aby každá stránka byla alespoň jednou za rok vystavena.
Potom jsme se ještě prošli kolem a sledovali přípravy na oslavy Canada Day.
Martina
Canada Day
V úterý ráno jsme v Ottawě vyrazili na oslavy Canada Day. Je to státní svátek na oslavu vzniku Kanady. Letos jí je 141 let, společně s tím se ještě slavilo 150 let Britské Kolumbie, 250 let parlamentní demokracie v Novém Skotsku a 400 let od založení města Quebec. Dost důvodů na pořádnou oslavu :-)
Hlavní ceremonie se konají na prostranství před parlamentem, kam se údajně vejde 100 000 lidí. Ceremonie začínaly v 10 hodin dopoledne a protože Petr chtěl mít ty nejlepší fotky, tak jsme si vzali skládací židličky a čekali tam už od půl deváté. Problém byl ten, že nikdo nevěděl, odkud bude ten nejlepší výhled, ani policajti. To bylo pro Petra trochu zklamání, ale nakonec jsme se usadili u zátaras, na půl cesty mezi pódiem a protější loukou, kde měla probíhat slavnostní výměna stráží. Do deseti hodin se to tam docela zaplnilo. Ceremonie začala příchodem průvodu, který šel městem. Skládal se z kapel z jednotlivých provincií a několika historicky okostýmovaných skupin. Poté proběhlo slavnostní vztyčení vlajky a kanadská hymna.
Když průvod vyklidil prostranství, tak následovala slavnostní výměna stráží, což je ještě větší atrakce pro turisty než v Praze. Stráže jsou jinak vidět jen před sídlem generálního guvernéra, hlavy Kanady, ale jen v létě, v zimě by jim byla i v těch kožešinových čepicích zima. Po výměně stráží se představila kanadská horská jízdní policie, která měla nacvičené vystoupení na koních na hudbu, což bylo mnohem lepší než ta výměna stráží.
Pak už se čekalo na příjezd generálního guvernéra, který zde zastupuje britskou královnu a je nejvyšším představitelem Kanady. Tuhle funkci tu většinou zastává žena, která pochází z Kanady, a je britskou královnou jmenována zhruba na pět let. Před guvernérkou přijel premiér a taky rodina Terryho Foxe, který je pro Kanadu ikonou. Docela dobrý bylo, že během tohohle čekání vyrazili členové jízdní policie mezi lidi, se všema si podávali ruce a ptali se lidí, jak se jim to vystoupení líbilo.
Po příjezdu guvernérky a ostatního doprovodu opět následovala hymna, tentokrát v podání dětského sboru. Bylo to docela dojemné, když sedmdesátitisícový dav zpíval pohromadě: „O Canada, our home and native land…“. Navíc to měli přesně načasované a s posledním taktem přelétlo nad prostranstvím sedm letadel a z jednoho kokpitu pilot prostřednictvím kamery a obřího plátna na podiu popřál Happy Birthday Canada! Nejedno oko nezůstalo suché…;-)
Pak už následovaly projevy, tak aby všemu bylo učiněno zadost, tak bylo vše řečeno ve francouzštině i angličtině. My už jsme tou dobou odcházeli, protože jsme chtěli odjet zavčasu ještě před tím, než tam vypukla dopravní zácpa, což se nám i podařilo. Jinak se tam pokračovalo odpoledním a večerním koncertem a celé to v deset večer měl opět zakončit ohňostroj.
Nadchlo mě, jak takováhle ohromná akce ještě dneska může proběhnout v takovém poklidu, v jakém proběhla. Naprosté minimum policajtů, žádné projevy extremistických skupin a kupodivu ani žádné bezpečnostní prohlídky a kontroly čehokoli. A do toho ti nadšení Kanaďané, z kterých čiší hrdost na svoji zemi. Většina oblečená do trička s nápisem Canada, pokud ne rovnou do vlajky, nebo alespoň do něčeho červenobílého…
Martina
neděle 22. června 2008
Torontské zoo
V sobotu 21.6. jsme se vydali na výlet do Toronta. Naším cílem bylo zoo, které je na výchdním okraji Toronta asi 120 km od nás. To je tady jako za rohem :-)
Vyjeli jsme brzy ráno, abychom se vyhnuli špičce a v zoo nebylo tolik lidí. Byly jsme tam půl hodiny po otevření a parkoviště už byla plná. Lidé vykládali z aut děti, jezdící vozíky a zásoby jídla. Výlet do zoo je na celý den.
Zoo je obrovská, ale ještě je tam sposta místa, takže se mezi expozicemi dost dlouho přechází. Pro líné tam jezdí vláček. Pro děti, teda spíš pro rodiče, jsou k dispozici kočárky a vozítka na děti. Jak tam jeden tatínek říkal synovi, který si tlačil kárku: "Dost bylo tlačení, teď nasedni, ať někam rychle dojdem!"
Ledního medvěda jsme bohužel neviděli, protože se jeho část zoo rekonstruje a on je na letním bytě někde jinde.
Zajímavostí je orel bělohlavý, který je maskotem zoo. Toho zachránili v roce 1981, kdy ho našli se zlomeným křídlem. Teď žije v malé voliéře u vchodu.
Prohléděte si fotky. Cestou domů jsme se ještě zastavili na břehu Ontarijského jezera v Darlingtonském provinciálním parku, který je hned vedle atomové elektrárny. Žádné chladící věže? Elektrárna používá ke chlazení vodu z jezera.
Vyjeli jsme brzy ráno, abychom se vyhnuli špičce a v zoo nebylo tolik lidí. Byly jsme tam půl hodiny po otevření a parkoviště už byla plná. Lidé vykládali z aut děti, jezdící vozíky a zásoby jídla. Výlet do zoo je na celý den.
Zoo je obrovská, ale ještě je tam sposta místa, takže se mezi expozicemi dost dlouho přechází. Pro líné tam jezdí vláček. Pro děti, teda spíš pro rodiče, jsou k dispozici kočárky a vozítka na děti. Jak tam jeden tatínek říkal synovi, který si tlačil kárku: "Dost bylo tlačení, teď nasedni, ať někam rychle dojdem!"
Ledního medvěda jsme bohužel neviděli, protože se jeho část zoo rekonstruje a on je na letním bytě někde jinde.
Zajímavostí je orel bělohlavý, který je maskotem zoo. Toho zachránili v roce 1981, kdy ho našli se zlomeným křídlem. Teď žije v malé voliéře u vchodu.
Prohléděte si fotky. Cestou domů jsme se ještě zastavili na břehu Ontarijského jezera v Darlingtonském provinciálním parku, který je hned vedle atomové elektrárny. Žádné chladící věže? Elektrárna používá ke chlazení vodu z jezera.
sobota 14. června 2008
Festival dračích lodí
V sobotu se na Little Lake v Peterborough konal festival dračích lodí. Byla to velká dobročinná akce na podporu boje proti rakovině prsu. Účastnilo se 100 družstev. V podstatě každý podnik v Peterborough a okolí vyslal svůj tým.
neděle 8. června 2008
Víkend 6.-8.6.
Tak i k nám do Kanady přišlo léto. Tenhle víkend se teploty přehouply přes třicet. Je to ale jinejch třicet než v Čechách. Tady je obrovská vlhkost, takže to vedro je jako v tropech. Dokonce se tady udává teplota v tzv. humidexu, což je pocitová teplota. Pro příklad, kdyzž teď sedim venku pod slunečníkem a píšu blog, tak teplota ve stínu je 30°C a humidex je 34°C. V noci mají být bouřky, což vlhkost ještě zvýší, takže humidex bude zítra odpoledne 39°C.
Ve škole, kde je všechno klimatizováno se tenhle vlhký vzduch sráží dokonce i na trubkách studené vody.
V tomhle počasí jsme se v sobotu vydali na výlet do provincionálního parku Petroglyphs. Šli jsme se projít k High Falls, byli jsme tam loni na podzim, ale teď jsme šli jinou cestou. Všude jsou samý komáři, výdrž repelentu je jen pár minut. Jsme celý poštípaný. Výlet to byl nádherný, jen to vedro. Martina se dokonce koupala.
V neděli jsme relaxovali na zahradě pod slunečníkem a pod stromem :-).
Ve škole, kde je všechno klimatizováno se tenhle vlhký vzduch sráží dokonce i na trubkách studené vody.
V tomhle počasí jsme se v sobotu vydali na výlet do provincionálního parku Petroglyphs. Šli jsme se projít k High Falls, byli jsme tam loni na podzim, ale teď jsme šli jinou cestou. Všude jsou samý komáři, výdrž repelentu je jen pár minut. Jsme celý poštípaný. Výlet to byl nádherný, jen to vedro. Martina se dokonce koupala.
V neděli jsme relaxovali na zahradě pod slunečníkem a pod stromem :-).
pátek 6. června 2008
Promoce
Tenhle týden se na universitě konají promoce. Protože tady není nikde prostor, kam by se vešlo všech zhruba 2000 promujících studentů, tak se promoce koná na prostranství před knihovnou na etapy. Školní rok skončil už na konci dubna, ale promoce je až teď, kdy už je lepší počasí. Letos to s počasím moc nevyšlo, první den propršel celý a druhý den pršelo dopoledne.
My jsme se byli podívat na čtvrtou etapu ve čtvrtek odpoledne. Promoce začíná projevem vysoce postaveného akademického hodnostáře, ti se střídají, protože jeho úkolem je si potřást rukou se všemi studenty. Po projevu následuje slavnostní předání titulu honoris causa někomu veřejně známému. Ten v projevu poděkuje a může se přejít k samotné promoci. Studenti tu nedostávají do ruky žádný diplom. Jen se přečte jejich jméno a potřesou si rukou. Někteří se i obejmou a byl tam jeden, který paní kancléřku nejen objal, ale i roztočil :-).
Další zajímavostí provázející promoce na kanadských universitách je recepce, která je volně přístupná pro studenty a diváky. Mezi diváky se může zamíchat každý. Takže až budete mít cestu kolem nějaké university v době promocí, poohlédněte se po recepci. My jsme se k jedné takové recepci nachomýtli loni v Torontu :-).
pondělí 26. května 2008
Víkend 24.-25.5
Konečně vyšlo počasí a my měli zase šanci si trochu zajezdit na kole. Oba dny jsme jezdili na východ o Peterborough, kde to jsou samé farmy. Místní cesty už nejsou asfaltované a je to tu samej kopec, pořád se jede nahoru a dolu.
úterý 20. května 2008
Niagara Falls
V Kanadě mají v květnu jen jeden prodloužený víkend. Slaví se den královny Viktorie. Tento svátek nemá přesné datum, ale jako většina kanadských svátků připadne na poslední pondělí před nebo 24.5., což je datum narozenin královny Viktorie.
Na letošní rok jsme si naplánovali výlet na Niagarské vodopády. Už jsme tam chtěli jet na konci listopadu, abychom je viděli v zimě, ale počasí nám nepřálo a celý výlet jsme kvůli sněhové bouři zrušili. Takže teď v květnu jsme doufali v lepší počasí. Celý týden předem jsme sledovali předpověď a vybrali jsme si neděli a pondělí. Předpověď slibovala na sobotu déšť a v neděli jen přeháňky a v pondělí slunce.
Nestává se to tu často, ale předpověď na oba dny nevyšla. V neděli bylo zataženo a cestou nás na dálnici zastihla silná průtrž mračen. V takovém počasí jsme na okukování vodopádů neměli ani pomyšlení. Naštěstí je město Niagara Falls vyhlášeno obrovským outletem (výprodej). My jsme čekali jeden velkej obchoďák, ale tohle bylo něco jiného. Byla to taková podkova značkových obchodů, plných slev. Všude bylo plno turistů s taškami. Tohle jednoznačně patří k návštěvě vodopádů.
Naštěstí po několika hodinách přestalo pršet a my jsme mohli jet k vodopádům. Než přijedete k vodopádům, tak je to městečko jako každé jiné, ale u vodopádů se to změní. Je to Las Vegas severu. Vodopády na kanadské straně, odkud je lepší pohled, jsou obklopeny hotely a kasiny. Procházku jsem začali směrem k Duhovému mostu, který je zároveň hraničním přechodem do USA. Pořád bylo zataženo, ale začalo se to trhat. Protože byla dost zima (7°C), tak jsme se rozhodli, že koupel v padající tříšti na palubě lodi vynecháme. Raději jsme si vyjeli na vyhlídkovou věž Skylon Tower. Odtud byl nádherný pohled a protože se i počasí zlepšilo, tak jsme viděli přes celé Ontarijské jezero i Toronto.
K lístku na vež jsme si koupili i lísky do 3D/4D kina na naučný film o Niagaře. 3D efekty byly dobré, ale čtvrtý rozměr vítr foukající z opěradla byl nepříjemný. O obsahu filmu nemá ani cenu se zmiňovat, byla to blbost.
Po návštěvě Skylon věže a kina jsme se, posilněni jako správní Češi řízkem, vydali ke kanadské části vodopádů – koňské podkově. Na fotkách je vidět víc než jde popsat. Nejhezčí architektura je stará elektrárna nad vodopády.
Větší fotky jsou zde.
Druhý den jsme se ještě zajeli podívat do městečka Niagara on the Lake. Je to městečko, kde se zastavil čas. Staré domy jsou přeměněny na hotely a penzióny. Tam se nám to opravdu moc líbilo. Cesta do města je obklopena starými vilami z předminulého století, kdy se zde začala usazovat smetánka. Oblast je také významným bojištěm, protože se tu odehrávaly boje mezi Brity a Američany. Řeka Niagara byla vždy přirozenou hranicí a zdrojem konfliktů. Na obou stranách stojí zrekonstruované vojenské pevnosti.
čtvrtek 15. května 2008
Kolibřík
Letos jsme si pořídili krmítko pro kolibříky. Vyvěsili jsme ho minulou sobotu. Nějakou dobu se zdálo, že se nic neděje. Asi jsme koupili špatný, taky jsme si vybrali to nejlevnější.
Ale kolibříci na cenu nehledí. Prvního jsme zahlédli v pondělí. Dnes jsem vedle krmítka proseděl odpoledne, tak si můžete prohlédnout fotky. Není pravda, že kolibříci neposedí, ten náš seděl na jabloni. A dokonce vyháněl druhého kolibříka od krmítka.
Ale kolibříci na cenu nehledí. Prvního jsme zahlédli v pondělí. Dnes jsem vedle krmítka proseděl odpoledne, tak si můžete prohlédnout fotky. Není pravda, že kolibříci neposedí, ten náš seděl na jabloni. A dokonce vyháněl druhého kolibříka od krmítka.
úterý 13. května 2008
Trilium
Bílá varianta je symbolem Ontaria. Najdete ji všude i na provincionální vlajce.
neděle 11. května 2008
Silent Lake
V sobotu jsme vyrazili do provincionálního parku Silent Lake. V průvodci inzerovali, že je zde možné využívat běžkařských tras pro horská kola. Jsou tam tři okruhy - 6, 13 a 19km. O 19 km okruhu psali jako o challenging = vyzývajícím.
Tak jsme se nechali vyzvat :-). Pvních šest kilometrů vedlo po širokých cestách, kudy v zimě jezdí rolba. Zbytek vedl po úzké stezce, kde v zimě projede jen skůtr. Protože je jaro, tak bylo všude hodně vody. Těch 13 km jsme šli přes tři hodiny. Na dvoutřetinách trasy se o ničem jiném než chůzi nedalo mluvit, na zbytku jsme se aspoň kousek svezli, od stromu ke stromu. Téměř pravidelně po 100 metrech ležel přes cestu strom. Některé šli přejet jiné se museli přenést. Byl to takový cyklokros.
Nakonec se nám vyjížďka na kolech změnila na putování s kolem. Místy jsme byli rádi, že máme s sebou, aspoň jsme se mohli o něco přít, když jsme se po kamenech snažili proskákat skrz bažiny a louže.
Sezóna v provincionálních parcích začala teprve tenhle víkend, za celý den jsme nepotkali živáčka. Jen, když jsme odjížděli, tak na parkovičti stály ještě dvě auta.
sobota 3. května 2008
Rez jalovcová
Dneska jsem při procházce rozmáčeným lesem našel zajímavou věc. Jedná se o parazitující houbu Gymnosporangium juniperi-virginianae. Český překlad je rez jalovcová. Vypadá to jako masážní gumový míček. Velký je to jako kulička hroznového vína.
neděle 27. dubna 2008
Cyklostezka
Jaro je tu už v plném proudu, takže už i pořádně jezíme na kole. Dnes jsme si vyjeli na projížďku po místní cyklostezce. Ono to bylo ještě trochu zamotané tím, že jsme potřebovali vyměnit čepy na autě. Proto jsme dojeli do servisu, vyndali kola z kufru, předali auto a vyrazili na dvouhodinovou projížďku.
Cyklostezka je součástí Transcanadian Trail, což má být stezka jdoucí napříč celým kontinentem. V podstatě je to jediná turistická stezka, která někam vede. Všechny ostatní jsou většinou v parcích nebo jiných chráněných územích.
Část procházející Peterborough vznikla z původní železnice. Povrch je jemný písek. Jede se po ní pěkně, ale za chvilku je to nuda. Jedete vlastně pořád rovně a po rovině, údolí jsou překonávána náspy nebo mosty. Kousek od Peterborough už jedete pěknou krajinou (viz foto), která je od vás oddělena plotem a cedulemi se zákazem vstupu.
Na fotkách si můžete prohlédnout, jak tu všehno pěkně kvete. Dokonce se už probudily želvy.
Cyklostezka je součástí Transcanadian Trail, což má být stezka jdoucí napříč celým kontinentem. V podstatě je to jediná turistická stezka, která někam vede. Všechny ostatní jsou většinou v parcích nebo jiných chráněných územích.
Část procházející Peterborough vznikla z původní železnice. Povrch je jemný písek. Jede se po ní pěkně, ale za chvilku je to nuda. Jedete vlastně pořád rovně a po rovině, údolí jsou překonávána náspy nebo mosty. Kousek od Peterborough už jedete pěknou krajinou (viz foto), která je od vás oddělena plotem a cedulemi se zákazem vstupu.
Na fotkách si můžete prohlédnout, jak tu všehno pěkně kvete. Dokonce se už probudily želvy.
sobota 19. dubna 2008
Jaro
Jaro si letos dalo dost na čas. Před čtrnácti dny tady ještě bylo půl metru sněhu, pak to rychle roztálo a teď už je tu úplné léto. Dnešní odpolední teplota byla 26°C ve stínu. Zahradní nábytek je už na terase a už tam začínáme žít. Dole v údolí je velký mokřad, kde teď zrovna hrozně kvákají žáby, dělají hrozný hluk :-) Ale dobře se tu píše blog :-)
Do lesa
Dneska jsme se chtěli projít lesem, když už tu konečně máme jaro. Kalendářně je sice jaro, ale podle teplot to vypadá, že jsme jaro přeskočili rovnou do léta. Teploty jsou poslední dny nad dvaceti.
Vyjeli jsme si asi 40 km severně od Peterborough, kde už začíná královský les. Chtěli jsme dojít k High Falls. Byli jsme tu už na podzim a museli jsme přes potok po kládě. Bohužel dnes se nám potok překonat nepodařilo. Voda z tajícího sněhu zvýšila hadinu potoka asi o půl metru a místo pět metrů širokého potoka nám v cestě stál zaplavený lužní les :-(.
Cestou domů jsme se prošli po stezce v parku Warsaw Caves, který je kousek od našeho domova. Tam byl ješte v lese sníh. Spíš to byl led, který pomalu roztával v místech, kde byl ušlapaný a upěchovaný sníh.
Vedro už bylo takové, že dokonce vylezli i hadi.
úterý 15. dubna 2008
Kuba jaro 2008 - část 2.
Varadero
Varadero leží na severu Kuby asi 150km východně od Havany. Na dvacet kilometrů dlouhém poloostrově vybíhajícím do Atlantického oceánu, Floridské úžiny. Přesně zeměpisně to už není Karibik, ale ten rozdíl není moc poznat. Největším rozdílem, podle kubánské průvodkyně, je teplota, Karibik je ještě o 2 až 3°C teplejší. Protože Varadero vzniklo jako rekreační středisko, tak tu není moc slamů, ale spíše neudržované luxusní vily.
Varadero leží na severu Kuby asi 150km východně od Havany. Na dvacet kilometrů dlouhém poloostrově vybíhajícím do Atlantického oceánu, Floridské úžiny. Přesně zeměpisně to už není Karibik, ale ten rozdíl není moc poznat. Největším rozdílem, podle kubánské průvodkyně, je teplota, Karibik je ještě o 2 až 3°C teplejší. Protože Varadero vzniklo jako rekreační středisko, tak tu není moc slamů, ale spíše neudržované luxusní vily.
Kuba jaro 2008 část 1.
Tenhle příspěvek sice nebude o Kanadě, ale s Kanadou a s námi souvisí. Kanada a Karibik jsou vzájemně spojeny hlavně v zimě, kdy většina Kanaďanů zatouží po teple a moři. Nejlevnější a dost vyhledávanou variantou řešení je návštěva Kuby. Ročně Kubu navštíví přes 650 tisíc Kanaďanů. Je to něco jako jet z Čech do Chorvatska. Vybrat si můžete z nabídek všech úrovní.
My jsme zvolili tu nejlevnější variantu. I když jak se ukázalo při návratu, mohlo být ještě levněji. Rozhodli jsme se vyrazit po jarních prázdninách a Velikonocích, které představují vrchol sezóny. Podle kalendáře panuje touhle dobou na Kubě zima, lepší je asi říct období sucha. Zima je pojem relativní neboť teploty jsou kolem 30°C a moře má 23 až 25°C. Zájezd jsme koupili na začátku března a během posledních sněhových bouří se těšili na teplou Kubu. Když jsme se vrátili, tak jsme zjistili, že v případě Kuby a možná i ostatních letovisek (zimovisek) se vyplatí počkat. Last minute slevy jsou obrovské. Mohli jsme ušetřit polovinu.
Vyrazili jsme do Varadera, nejvyhlášenějšího kubánského střediska. Náš hotel měl dvě a půl hvězdičky a jmenoval se Villa La Mar. Byl to komplex třípatrových budov umístěný v centru městečka. V areálu byl nově zrekonstruovaný bazén, jídelna a bar. Byla to taková rekreace ROH. Slovo taková není přesné, protože ona to byla rekreace ROH. Hotel byl plný Kubánců, kteří tam pobyt s celou rodinou dostali jako odměnu za záslužné budování socialismu. K vidění tam byly opravdu celé rodiny – vzali s sebou i dědečky a babičky.
Na pláž to bylo přes město asi pět minut chůze. Pláž je ve Varaderu dlouhá přes dvacet kilometrů, ale nejhezčí a nejjemnější písek je v centru města. Kam se hrabe pláž před pětihvězdičkovými hotely. Američtí gangsteři si uměli vybrat, kde si postavit luxusní sídla. Ve Varaderu je mimo jiné i vila AlCaponeho, ale ten se nedožil jejího dostavení. Písek a moře jsou krásný, co není, to jsou odpadky. Na pláži se jich válí spousty. A podotýkám, že nejen v centru, ale i před těmi drahými hotely. Kubánci totiž mají ve zvyku trávit volný čas posedáváním na pláži a popíjením rumu. Na pláži po nich všechno zůstane, lahve, vajgly a dokonce i dětské pleny. Všechno se pije z plastových kelímků, takže ty se povalují a poletují všude.
Stravování bylo, jako u většiny zájezdů na Kubu, součástí pobytu ve formě all inclusive. All inclusive znamená nabídku bufetu ke snídani, obědu i večeři. Sortiment byl dost jednotvárný. Ke snídani byly karlovarské suchary, pamatujete se na ně ještě? Míchaná vajíčka, gothaj nebo párek najemno nakrájený a zelí. Jako sladká varianta byly lívance a ovocná směs, nelze o tom říct, že to byla marmeláda. Bylo to sladké rozvařené ovoce, kterým se ty lívance zalévaly. Ještě bylo možné si nechat udělat omeletu z výše jmenovaného. K obědu a k večeři byla nabídka podobná – rýže na několik způsobů, s fazolemi, žlutá, bílá … a taky vždy přítomná dušená kapusta. Ještě bylo krouhané zelí a krájené okurky a jednou dokonce rajčata. Maso bylo buď kuřecí – stehna, grilované plátky, guláš z vepřového nebo buřt guláš a ryby. Jako sladkost byla vždy sladká rýžová kaše a někdy i puding. Dvakrát byla i zmrzlina. Ovoce bylo dostupné ke každému jídlu, ale jen pomeranče, ananas a párkrát mini banány. Pomeranče samozřejmě kubánské. Zelenou slupku měly ořezanou, aby ti, kdo je neznají, neofrňovali. Nabídka byla dost strohá, ale dalo se z toho vždycky zkombinovat dobré jídlo. Jedině ty snídaně byly dost fádní.
K pití se v restauraci podává káva a šťáva (rozpuštěný Tang). Ostatní nápoje jsou k dispozici v hotelovém baru, který byl u bazénu. V rámci all inclusive máte neomezenou konzumaci místního piva (v našem hotelu točili Bukanýra), nealkoholických nápojů a míchaných nápojů. Zajímavá byla příprava nealko nápojů a vlastně i míchaných nápojů. Měli na to takovou speciální pípu, do které vedla jedna hadice, a ze které teklo vše, co jste si objednali. Číšník jen zmáčkl příslušné tlačítko a už teklo, co kdo chtěl – cola, minerální voda, žlutá limonáda, oranžová limonáda. Bylo to hrozně teplý, led byl nezbytný. Takže řídit se známými radami, jako že v takovýchhle zemích by se člověk měl vyvarovat ledu, bylo nemožné. Míchané nápoje se připravovaly stejně, led, alkohol a potom to, co se hodilo, třeba do daiquiri citrónová limonáda. Citróny jsme za celou doby neviděli. Káva byla k dispozici zase v jiném baru (teda spíš to připomínalo přívěs) u bazénu, ale jen od deseti do pěti. Takže žádná k večernímu posezení u bazénu. Ono stejně žádné být nemohlo, protože v bazénu bylo zakázáno koupat se po půl sedmé večer.
V pokoji byla na podlaze dlažba. Přesně taková, jako je na chodbách v českých panelácích. To je dost netypický pro hotel, ale když přijdete z pláže obaleni pískem, tak se to ukáže být dost praktické. Pokoj byl vybaven i klimatizací, ale používali jsme ji jen na ochlazení pokoje, potom už stačilo mít otevřené dveře na balkón. Jediné negativum byla plíseň, která byla cítit v celém pokoji a byla i na závěsech. To je něco, čeho se nelze zbavit. Vlhkost vzduchu je obrovská a k tomu ještě to vedro, to se to plísni roste.
Pamatujete si na film Homolka a tobolka? Tak to byla přesně taková zotavovna. Byl tu i kulturní referent, kterému jsme hned začali říkat Hrzán. Staral se o zábavu u bazénu a večer o kulturní program. Každý večer bylo něco jiného. Třeba v sobotu to bylo vystoupení dvou komiků, ale my jsme z něj nic neměli, bylo celé ve španělštině, jak jinak.
Jak ukončit povídání o hotelu. Bylo to co jsme za své peníze mohli očekávat. Vlastně to nebylo vůbec špatné, vždyť jsme tam skoro vůbec nebyli. Jen jsme tam přespali a hned zase na pláž, proto jsme na Kubu jeli, ne. Kvůli moři a Kubě. Kupodivu stejného smýšlení bylo i dost Kanaďanů, kteří tam bydleli také a nestěžovali si. Pouze na letišti jsme se dost pobavili. Jedna Kanaďanka, co bydlela s námi v hotelu se totiž neprozřetelně přiznala jiné (nejspíš z mnoha hvězdičkového hotelu), kde bydlela. To bylo zděšení, jak tam někdo vůbec může jet.
Ten náš hotel jsme našli i v nabídce několika českých kanceláří, ale ta cena, za kterou ho nabízejí vůbec neodpovídá tomu, co za svoje peníze dostanete. Takže bacha! Až budete chtít na Kubu s českou kanceláří tak jedině do více hvězdičkového hotelu.
My jsme zvolili tu nejlevnější variantu. I když jak se ukázalo při návratu, mohlo být ještě levněji. Rozhodli jsme se vyrazit po jarních prázdninách a Velikonocích, které představují vrchol sezóny. Podle kalendáře panuje touhle dobou na Kubě zima, lepší je asi říct období sucha. Zima je pojem relativní neboť teploty jsou kolem 30°C a moře má 23 až 25°C. Zájezd jsme koupili na začátku března a během posledních sněhových bouří se těšili na teplou Kubu. Když jsme se vrátili, tak jsme zjistili, že v případě Kuby a možná i ostatních letovisek (zimovisek) se vyplatí počkat. Last minute slevy jsou obrovské. Mohli jsme ušetřit polovinu.
Vyrazili jsme do Varadera, nejvyhlášenějšího kubánského střediska. Náš hotel měl dvě a půl hvězdičky a jmenoval se Villa La Mar. Byl to komplex třípatrových budov umístěný v centru městečka. V areálu byl nově zrekonstruovaný bazén, jídelna a bar. Byla to taková rekreace ROH. Slovo taková není přesné, protože ona to byla rekreace ROH. Hotel byl plný Kubánců, kteří tam pobyt s celou rodinou dostali jako odměnu za záslužné budování socialismu. K vidění tam byly opravdu celé rodiny – vzali s sebou i dědečky a babičky.
Na pláž to bylo přes město asi pět minut chůze. Pláž je ve Varaderu dlouhá přes dvacet kilometrů, ale nejhezčí a nejjemnější písek je v centru města. Kam se hrabe pláž před pětihvězdičkovými hotely. Američtí gangsteři si uměli vybrat, kde si postavit luxusní sídla. Ve Varaderu je mimo jiné i vila AlCaponeho, ale ten se nedožil jejího dostavení. Písek a moře jsou krásný, co není, to jsou odpadky. Na pláži se jich válí spousty. A podotýkám, že nejen v centru, ale i před těmi drahými hotely. Kubánci totiž mají ve zvyku trávit volný čas posedáváním na pláži a popíjením rumu. Na pláži po nich všechno zůstane, lahve, vajgly a dokonce i dětské pleny. Všechno se pije z plastových kelímků, takže ty se povalují a poletují všude.
Stravování bylo, jako u většiny zájezdů na Kubu, součástí pobytu ve formě all inclusive. All inclusive znamená nabídku bufetu ke snídani, obědu i večeři. Sortiment byl dost jednotvárný. Ke snídani byly karlovarské suchary, pamatujete se na ně ještě? Míchaná vajíčka, gothaj nebo párek najemno nakrájený a zelí. Jako sladká varianta byly lívance a ovocná směs, nelze o tom říct, že to byla marmeláda. Bylo to sladké rozvařené ovoce, kterým se ty lívance zalévaly. Ještě bylo možné si nechat udělat omeletu z výše jmenovaného. K obědu a k večeři byla nabídka podobná – rýže na několik způsobů, s fazolemi, žlutá, bílá … a taky vždy přítomná dušená kapusta. Ještě bylo krouhané zelí a krájené okurky a jednou dokonce rajčata. Maso bylo buď kuřecí – stehna, grilované plátky, guláš z vepřového nebo buřt guláš a ryby. Jako sladkost byla vždy sladká rýžová kaše a někdy i puding. Dvakrát byla i zmrzlina. Ovoce bylo dostupné ke každému jídlu, ale jen pomeranče, ananas a párkrát mini banány. Pomeranče samozřejmě kubánské. Zelenou slupku měly ořezanou, aby ti, kdo je neznají, neofrňovali. Nabídka byla dost strohá, ale dalo se z toho vždycky zkombinovat dobré jídlo. Jedině ty snídaně byly dost fádní.
K pití se v restauraci podává káva a šťáva (rozpuštěný Tang). Ostatní nápoje jsou k dispozici v hotelovém baru, který byl u bazénu. V rámci all inclusive máte neomezenou konzumaci místního piva (v našem hotelu točili Bukanýra), nealkoholických nápojů a míchaných nápojů. Zajímavá byla příprava nealko nápojů a vlastně i míchaných nápojů. Měli na to takovou speciální pípu, do které vedla jedna hadice, a ze které teklo vše, co jste si objednali. Číšník jen zmáčkl příslušné tlačítko a už teklo, co kdo chtěl – cola, minerální voda, žlutá limonáda, oranžová limonáda. Bylo to hrozně teplý, led byl nezbytný. Takže řídit se známými radami, jako že v takovýchhle zemích by se člověk měl vyvarovat ledu, bylo nemožné. Míchané nápoje se připravovaly stejně, led, alkohol a potom to, co se hodilo, třeba do daiquiri citrónová limonáda. Citróny jsme za celou doby neviděli. Káva byla k dispozici zase v jiném baru (teda spíš to připomínalo přívěs) u bazénu, ale jen od deseti do pěti. Takže žádná k večernímu posezení u bazénu. Ono stejně žádné být nemohlo, protože v bazénu bylo zakázáno koupat se po půl sedmé večer.
V pokoji byla na podlaze dlažba. Přesně taková, jako je na chodbách v českých panelácích. To je dost netypický pro hotel, ale když přijdete z pláže obaleni pískem, tak se to ukáže být dost praktické. Pokoj byl vybaven i klimatizací, ale používali jsme ji jen na ochlazení pokoje, potom už stačilo mít otevřené dveře na balkón. Jediné negativum byla plíseň, která byla cítit v celém pokoji a byla i na závěsech. To je něco, čeho se nelze zbavit. Vlhkost vzduchu je obrovská a k tomu ještě to vedro, to se to plísni roste.
Pamatujete si na film Homolka a tobolka? Tak to byla přesně taková zotavovna. Byl tu i kulturní referent, kterému jsme hned začali říkat Hrzán. Staral se o zábavu u bazénu a večer o kulturní program. Každý večer bylo něco jiného. Třeba v sobotu to bylo vystoupení dvou komiků, ale my jsme z něj nic neměli, bylo celé ve španělštině, jak jinak.
Jak ukončit povídání o hotelu. Bylo to co jsme za své peníze mohli očekávat. Vlastně to nebylo vůbec špatné, vždyť jsme tam skoro vůbec nebyli. Jen jsme tam přespali a hned zase na pláž, proto jsme na Kubu jeli, ne. Kvůli moři a Kubě. Kupodivu stejného smýšlení bylo i dost Kanaďanů, kteří tam bydleli také a nestěžovali si. Pouze na letišti jsme se dost pobavili. Jedna Kanaďanka, co bydlela s námi v hotelu se totiž neprozřetelně přiznala jiné (nejspíš z mnoha hvězdičkového hotelu), kde bydlela. To bylo zděšení, jak tam někdo vůbec může jet.
Ten náš hotel jsme našli i v nabídce několika českých kanceláří, ale ta cena, za kterou ho nabízejí vůbec neodpovídá tomu, co za svoje peníze dostanete. Takže bacha! Až budete chtít na Kubu s českou kanceláří tak jedině do více hvězdičkového hotelu.
sobota 12. dubna 2008
Změna webu
Web se začal moc rozrůstat, proto jsem se rozhodl jej změnit. Všechny příspěvky jsem zkopíroval. Odkazy na fotografie najdete vpravo. Tam je také přehledný archív. Doufám, že se vám bude stránka zobrazovat stejně rychle jako dřív.
sobota 15. března 2008
Festival javorového syrupu
Jaro už se blíží. Zatím tady ještě leží sníh, ale stromy se už probudily. Víme to přesně, bylo to v pátek 14.3.2008. Jak to víme tak přesně?
Kanada a javory jsou neodmyslitelně spojeny. A javory to je nejen typický tvar listu, ale hlavně javorový syrup.
Javorový syrup se vyrábí zahušťování javorové mízy. Míza v angličtině zvaná "sap" se sbírá v předjaří, kdy se stromy probuzí k životu a míza stoupá od kořenů ke koruně.
Každoročně se v předjaří konají festivaly javorového syrupu. Je to takové divadlo pro lidi. Zaplatíte vstupné a můžete vidět, jak se javorová míza sbírá a jak se z ní vyrábí syrup. Samozřejmou součástí je ochutnávka syrupu. Většinou si jej dáte na lívanec.
My jsme se vypravili na festival v sobotu 15. března na farmu poblíž Oshawy, kousek od Ontarijského jezera.
neděle 2. března 2008
Zoo v Peterborough
Je začátek března a zima je v plném proudu. V neděli jsme se zašli podívat do místní zoologiké zahrady.
Zoo je tu podobné jako Ohrada, jen tu mají mnohem míň zvířat, ale za to je to tu zadarmo. Zahrada je součástí většího parku s dětským hřištěm, piknikovou zónou a velkým hřištěm na frisbee golf.
Podívejte se na fotky :-).
čtvrtek 7. února 2008
Snow day
Včera tady pořádně sněžilo. Děti neměly školu, protože hrozilo, že by se nemohly odpoledne vrátit domů, až přijde pořádné sněžení. A sněžení skutečně přišlo. Přes noc napadlo asi 25 cm sněhu, ale protože k tomu foukal pořádnej severák, tak se ještě tvořily závěje.
Dneska ráno jsme vstali jako obvykle v sedm. Ve čtvrt na osm jsem se kouknul na stránky univerzity, zda není zrušena škola kvůli počasí. Nic tam nepsali. Tak jsme vyrazili. Sníh na příjezdové cestě jsme měli odhrnutý frézou, která přijela už ve tři v noci. Takže zbývalo odházet závěj před vratama, kam se fréza nevejde. Silnice byla krásně shrabána. Prostě pohoda. Aspoň u nás na venkově. Inu farmáři mají sněžení jako pořádný přívydělek, tak se snaží.
Úplně jiné to bylo na univerzitě. Tam ten sníh nějak nezvládali. Téměř nic nebylo shrabáno. Když jsme přicházeli ke dveřím, tak se proti nám vyvalila skupina uklízeček a údržbářů. Práve se dověděli, že byl vyhlášen "snow day", čili zavřeli univerzitu. My už jsme sem dojeli, tak jdem normálně do práce. Zatím nám není jasné, jak je to v těhle dnech s platem. A hlavně mi tam běží dva stroje s pokusy a jak za pár okamžiků zjišťuji, jeden se nepovedl, rozbil se stroj. Takže já mám co dělat.
Hlavním důvodem uzavření univerzity bylo neschopnost včas odklidit sníh. Dost zvláštní důvod, když se v televizi o blížící se bouři mluvilo už několik dní. Když to srovnám se situací v Maine, tak tady na to dost kašlou. V Maine bylo zakázáno parkovat na parkovištích, kromě speciálně vyhrazených, přes noc. Úklidové čety nastoupily do práce večer a v šest ráno bylo všude čisto. Tady se to dělá jinak. Přes noc se nechá napadnout sníh a v šest ráno se začne uklízet, protože tu na parkovištích zůstávají přes noc různě auta, tak ten úklid trvá dýl. Tak se radši odvolá škola. Ale od nás z laborky byla v práci polovina lidí.
V poledne jsem šel udělat nějaké fotky a ještě nebylo všechno uklizeno.
neděle 27. ledna 2008
Bezpečnost práce
Trochu na téma bezpečnost práce a nejenom práce. Kanaďané jsou totiž pro bezpečnost práce ochotní udělat takřka cokoliv. Až nám to občas připadá dost přehnané. Začalo to, už když jsem byla v koblihách. Můj nástup do práce začal asi tříhodinovým sezením s hlavní manažerkou, která nám všem novým vykládala, jak nesmíme lézt na štafle, pokud nám je dole někdo nepřidržuje, jak musíme hlídat všechny kolem, jestli pracují bezpečně, a pokud ne, tak je pokárat. Pokud nedbají, tak to nahlásit vejš. Pokud je někde mokrá podlaha, tak tam okamžitě postavit ceduli mokrá podlaha.
U té bych se zastavila, protože ta mě teda dost vytočila. Několikrát se mi stalo, že vycákali vodu kolem dřezu. Místo aby vzali koště a hadr, lépe řečeno mop, protože koště a hadr tu neexistuje, a vytřeli to, tak samozřejmě vzali tu ceduli mokrá podlaha a do té louže ji postavili. Takže takhle jim taky jednou vytekl na krámě kávovar, ale to tam nikdo nepostavil ani tu ceduli a všichni tu louži pěkně obcházeli. Jenomže já, která jsem si vzadu v klidu plnila koblihy a o ničem nevěděla, jsem potom s čerstvýma koblihama vlítla do krámu, v louži mi podjely nohy a já si narazila kostrč a vykoupala se v tom bordelu. A co se dělo potom? Všichni se mě starostlivě zeptali, jestli se mi nic nestalo a potom vzali ceduli mokrá podlaha a ještě hodinu obcházeli louži i s cedulí...
A na univerzitě je to v podstatě to samé v bledě modrém. Tenhle týden jsem šla k sobě do laborky a sedla si tam k počítači. Během tří minut se přihasil nějaký chlápek a ptal se mě, co jsem tam dělala a jestli taky cítím ten organický smrad (tím myslel nějaká rozpouštědla). Řekla jsem mu, že jsem tam tři minuty, že jsem tam nedělala nic a že ani nic moc necítím. Ale hezky jsem mu napráskala, že tam pracoval Mike a že ten je naproti, tak ať se zeptá jeho. No během minuty tam byl další, což je nějaký správce budovy nebo školník či co, já mu říkám šerif, protože pořád nosí šerifský klobouk a výslech začal nanovo. Znovu jsem mu vysvětlila, že já nic, že to Mike...:-) No nicméně šerif byl nekompromisní – proto je taky šerifem - a z laborky, kde jsem nic necítila, mě vyhodil pro mou bezpečnost na chodbu, kde byl smrad daleko větší...
Vydala jsem se do laborky v jiné části budovy, že budu dělat teda něco jiného. Cestou jsem si vzpomněla, že k tomu potřebuju jeden roztok z té původní laborky. Takže jsem se otočila a šla si ho vzít. Jenomže to už tam číhali v tom smradu přede dveřma laborky tři – ten první, šerif a ještě se k nim přidala sekretářka. Tak jsem pěkně vysvětlila, že tam potřebuju vlézt, vzít roztok z lednice a odejít, dohromady mi to bude trvat 10 sekund. Tak to mi v žádném případě nechtěli povolit, tak jsem vysvětlila, že jinak nemůžu pracovat a oni mi na oplátku vysvětlili, že já ale musím být safe (v bezpečí), takže prostě ne. Hmm…
Nic jsem už nevysvětlovala, otevřela dveře, vlezla do lednice, vzala roztok a odešla. Ani těch 10 sekund mi to netrvalo...:-) Pak už jsem se tam radši nevracela.
Dost jsem se pobavila odpoledne, protože přišel mejl, že jsme si jistě všimli zápachu na chodbách a že to teda zkoumali a vyzkoumali, že se to šířilo z ulice do budovy ventilací, protože na ulici vystříkávali kanály polyethylenem. Sdělili nám, že koncetrace byly 100 krát nižší, než jsou zdraví škodlivé. A závěr? Mike má teďka jeden den zpoždění ve svých pokusech, protože je Kanaďan a ví, že když mu řeknou, že nemá někam lízt, tak tam taky neleze...:-)
Dalším pěkným příkladem je událost z minulého týdne. Kdesi na dálnici se vracel mikrobus se školním basketbalovým družstvem. Ten mikrobus skončil pod koly náklaďáku a osm z devíti lidí je mrtvých. A jak to Kanaďani vyřešili? Zakázali provoz těchto mikrobusů. Nikdo neřešil to, že bylo hnusné počasí, chumelilo a řidička jela bůhví jak. Tady totiž nemají nikde napsáno, že řidič musí přizpůsobit jízdu stavu silnice. Nevím jak to teďka řeší školy, protože většina z nich nějaký mikrobus vlastní...
Jinak aby byli silnice opravdu safe, tak se tu neuvěřitelným způsobem solí. Jakmile napadne centimetr sněhu, tak to pořádně rozsolí, takže všechna auta jsou nestále obalená solí a pěkně rychle reznou. Pokud teploty klesnou pod minus 10 a sůl přestane fungovat tak sypou pískem, který ale není pěkný čistý jako u nás, ale je to spíš hlína. A když začne trochu tát, tak se z té soli a hlíny na silnicích vytvoří pěkně hnusná kaše.
Tak to bylo jen pár příkladů toho, jak jsou Kanaďané „bezpeční“ :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)