Chléb a voda

Včera jsme byli nakupovat a objevili jsme polsky chléb. Při každém nákupu objevíme něco nového. Už umíme zpracovávat místní měkký tvaroh, který chutná jako naše pomazánkové máslo a je dost slaný. Takže včera jsme našli regál s polským chlebem, je sice dražší, ale mají jich tam několik druhů. Ten, co jsme si koupili, chutná úplně stejně jako třeba slovenský chléb. Je výbornej. Na obalu píšou rovnou, že není sladký, jako většina ostatního "toustového" chleba.

Potom jsme ještě chtěli koupit nějaký pití, protože jsme šli na koncert. Ten popíšu i s fotkama v dalším příspěvku. Balená voda je tady dražší než limonády. A co nás nejvíc překvapilo, měli tam i jednu polskou vodu. Podle obalu jsem si nejdřív myslel, že to stáčí nějaká firma vlastněná Poláky a že to zdůzazňované polství je reklamní trik. Ale když jsem si přečetl štítek, tak tam bylo napsáno, že jde skutečně o importovanou vodu z Polska. To je hrozný oni mají největší zásoby sladké vody na světě a dováží si balenou pitnou vodu z Polska, hrůzná globalizace.

Ještě k tomu dovozu, Kanaďni jsou hrozně pyšný na vše, co je vyrobeno v Kanadě. Vše, co je alespoň z 50% vyrobeno, zkompletováno, doděláno v Kanadě, obdrží vysačku Made in Canada. Dokonce i pomerančové džusy jsou Made in Canada, protože koncentrát je naředěný kanadskou vodou, tak je to kanadský pomerančový džus. Že tu pomeranče nikde nerostou, nepřijde nikomu divné.

Walmart

Začali jsme se chovat jako klasičtí Češi a zneužívat jejich systému. Tak např. Walmart umožňuje vrátit zboží, které vám nevyhovuje po dobu devadesáti dnů od koupě produktu – ještěže nepodnikají v Čechách, to už by nebyli firmou s největším obratem na světě. Když jsme se nastěhovali do Dirkova domu, tak na posteli byla jenom taková slabá deka a byla nám pod ní permanentně zima – já spala v mikině…:-) Tak jsme si ve Walmartu pořídili novou, ale tu už jsme teďka nepotřebovali, protože tady pořádná deka je. Tak jsem tu naši opoužívanou včera vzala a zajela s ní do Walmartu. Paní jsem jenom řekla, že nám nesedí na naši postel, a vyinkasovala od ní dolary nazpátek. Místo deky jsem si tam „půjčila“ polštář, který byl v bytě jen jeden… Uvidíme, jestli si ho necháme nebo ho v říjnu zase už nebudeme potřebovat…:-)

Nový byt

Tak jsme se přestěhovali od krásného Chemong Lake do města. Teda ono se tomu úplně město taky říkat nedá. Jezdí sem sice městská doprava, ale do centra to máme pořád skoro 10 km, takže na vzdálenost se to moc nemění. Bydlíme ve čtvrti, která je klasickým satelitem. Ráno se to tu úplně vylidní a je tu mrtvo. Je to v podstatě jedna ulice a jeden barák vedle druhého. Za domem je zahrada a mezi námi a protější řadou domů je asi 20 m. Zajímavé je, že tu nikde nemají ploty. Takže každý seká trávu těch svých 10 m a pak už zase pokračuje soused. Takže zahrady tu tvoří jeden pás trávníku, liší se to pouze tím, že někteří ještě nemají udělané povrchové úpravy a roste jim tam plevel. Celá ulice je totiž stará asi 2 roky, tak někteří teprve dostavují… Obýváme spodní patro baráčku a máme obytnou kuchyň a ložnici. Pak je tu ještě jedna ložnice a do té by se měl v půlce srpna nastěhovat na pět měsíců nějaký Číňan z čínské vlády, který tu bude na stáži (takže nejspíš nějaký komunista). My tu budeme ale jen do konce září a pak se zase stěhujeme. Paní domácí je kolem padesáti let a bydlí nahoře jen se svou maminkou a dvěma kočkami. Jelikož všechny baráky jsou tu postavené pouze z nějaké dřevotřísky a sádrokartonů, tak je pěkně slyšet, jak nahoře chodí, popř. jak tam lítají kočky…J Všechny baráky mi tu připomínají pohádku o Třech prasátkách, jak si stavěla domečky na zimu. Ty baráky jsou tu postavené přesně podle vzoru těch prvních dvou prasátek – „ze sena a slámy“. Nikdo tu nic nezdí a pak se diví, že mají v zimě vysoké účty za topení… Trávník tu mají všichni navezený, nikdo nic neseje. Nejlepší ale je, že domácí za něj nejspíš dala dost peněz, ale teď se shlédla v sousedovic terase, tak sem každý den chodí nějaký maník a vyměřuje to a do konce týdne bude ten krásný trávník překrytý dřevěnou terasou. Úplně teda nechápu proč, na trávu může dát židličky taky… Když Petr slyšel, jak venku domlouvají cenu, tak se jenom zhrozil a zalitoval, že tu nemá nářadí, protože jinak by jí to smontoval sám…:-)

Čína

V sobotu večer jsme si zašli do čínské restaurace na večeři. U vstupu se nás ujala servírka a dovedla nás ke stolu. Pak přišla další, co že si dáme k pití. Donesla nám, co jsme chtěli a potom už se nic nedělo. Čekali jsme, že nám přinesou jídelní lístek, kde si vybereme, ale nic se nedělo. Ještě že jsem si před tím našel tu restauraci ve Zlatých stránkách, protože tam měli velký inzerát i s menu a hlavně tam bylo napsáno, že od půl páté nabízejí večeře formu bufetu. Kdybychom přišli jen s tím, že jsme si tu restauraci vyhlédli z auta, tak tam tápeme asi dýl.

Tak jsme se šli obsloužit sami. Bylo tam několik gastronomických pultů a v nich všechno, co si lze v čínské kuchyni představit. Dokonce měli i vařené ústřice. Pozorovali jsme sousedy u stolu, abychom si byli jisti, jak to tam chodí. Klidně si jdete přidat a na závěr si dáte ještě moučník a zmrzlinu. Bylo to výborný a ještě lepší byla ta možnost ochutnat vše. Připomínalo mi to tam menzu v Maine.

Ganaraska Trail

Dneska byl v Kanadě státní svátek, Canada Day. Abych to přesně vysvětlil, svátek byl včera v neděli, kdy se slavilo založení Kanady v roce 1867, ale tady nikdo nechce přijít o volný den, když svátek vyjde na sobotu nebo neděli, tak je volno i v pondělí.

Vyrazili jsme na výlet do Queen Elizabeth II Wildlands Provincial Park. To je asi 70km vzdušnou čarou od nás na severozápad. Protože jsou ale cestou jezera, tak se tam jede asi 100 km. Tenhle park je obrovský a lze se tam dostat jen z několika míst, vede skrz něj Ganaraska Trail, což je jedna z mála turistických cest, na které jsme zvyklí z domova. Neplatí se tady vstupný a není tady nic, co by normálního Kanaďana nebo Američana mohlo zajímat. Jen na kraji je spousta chat. Museli jsme se zeptat na začátek cesty. Bylo to značeno dost mizerně, potom už to bylo dobry, ale ten začátek byl mezi směrovkami k jednotlivým chatám snadno přehlédnutelný. Krajina je tam samá skála a jezero nebo mokřad. Chodí se tam pořád nahoru a dolu, občas se musí jít přes bývalou bobří hráz oddělující dvě jezírka. Jezírka a mokřady jsou zarostlé lekníny a stulíky. Občas byla vidět bobří hráz, hlavně tam bylo dost komárů a jiných kousacích much. Taky tam byla spousta želv vyhřívajících se na plovoucích kmenech. Borůvky byly taky dobrý, ale stejně velký jako naše. „Kanadské borůvky“ rostou asi jinde. Cestou jsme nepotkali nikoho, jen plachtový přístřešek, kam někdo asi chodí na čekanou.