Bon Echo je jméno dalšího provincionálního parku, který jsme letos navštívili. Kam tady jinam jet, když chceme do přírody :-(. Tenhle park je od Peterborough asi 130km na východ. Park má jméno podle jezera Bon Echo, ale to není hlavní atrakcí parku. Tou je Mazinaw Lake a Mazinaw Rock. Jezero Mazinaw je druhé nejhlubší jezero Ontária (145 m), dlouhé je 15 km a v nejširším místě má 1km, naopak v nejužším jen asi 20 metrů. Z něho se tyčí obrovská skála, která je pomalovaná indiánskými pictografy. Ty si můžete prohlídnout z lodě. Skála je sice v chráněném území, ale registrovaní členové horolezeckých oddílů se mohou nechat lodí převézt k jejímu úpatí a zkusit si ji vylézt.
V sobotu jsme si půjčili kánoi a projeli se podél skály a okolí. Přespali jsme ve stanu v kempu. Druhý den jsme si prošli trasu lesem kolem jezera Bon Echo. Samej les a samý houby. Stejně jako v Algonquinu. Potom jsme se ještě nechali převézt na druhý břeh a vylezli na vyhlídky na Mazinaw Rock. Všude okolo jsou jen lesy a jezera.
pondělí 18. srpna 2008
Algonquin 2008
Už jsme tam byli zas, jak ten čas letí. Letošním fotkám jsem musel dát jméno Algonquin2008. Ale od začátku, začátek srpna je v Ontariu ve znamení Civic Holiday, což je třídenní svátek. Letos jsme se zase vydali do Algonquin Provincial Park. Tentokrát jsme si vybrali Western Uplands Backpacking Trail, který má tři okruhy od 32 do 80 km. My jsme šli ten nejkratší, protože víc se během tří dní stihnout nedá.
Po loňských zkušenostech jsem radši zavolal na rezervační linku a zkusil rezervovat kempovací místo. Bohužel místa na první noc byla obsazena. Po chvilce koumání nad mapou a konzultacích s operátorkou jsem sestavil trasu, kde byla volná místa. Šli jsme vlastně v protisměru. Na mapě je označen doporučený směr trasy, ale vůbec to není podstatné. Teda kromě rezervace, protože všichni se řídí mapou, takže po směru jsou kempy obsazeny, proti směru je volno. Jen nám rostl počet kilometrů místo, aby klesal. V sobotu 9, v neděli 11 a v pondělí asi 12 km. V součtu je to udávaných 32 km, ale pořád si nejsme jisti, jak tady měří kilometry. Ať jdeme s batohem nebo bez, tak se nám zatím nikdy nepodařilo ujít vzdálenost 4 km za hodinu nebo míň. A to se nikde neploužíme, takže problém bude asi někde v měření.
Letošní trasa byla v jiné části parku než loni. Vlastně pořád jsme šli lesem, který byl většinou listnatý, kde rostly vysoké javory a buky. Kromě břehů jezer a mokřadů nebylo vidět nic jiného něž les. Takže jsme viděli houby. Ale jaký, houby byly na každém kroku. Na sobotu byla předpověď 60% přeháněk a na neděli 40%. Vyšla dokonale. Sotva jsme v sobotu ušli asi půlku trasy, tak přišla přeháňka. Schovali jsme se pod pláštěnku a čekali až přejde. Když zase vykouklo slunce, tak jsme šli dál. To se zopakovalo ještě dvakrát. Potom co jsme došli na tábořiště již nepršelo. Zase začalo až v neděli dopoledne, ale to už byla jen jedna slabá přeháňka, při které se dalo jít.
Mysleli jsme si, že se po loňských zkušenostech, se vždy odpoledne budeme válet a koupat u jezer. Tak to letos šlo jen u Maggie Lake, ale bez slunění, protože bylo zataženo. Celkem bylo i teplo asi 22°C, na pochod ideální. Z divoké zvířeny jsme toho moc neviděli. Spoustu losích stop a bobků, jednoho téměř ochočeného chipmunka (zemní veverka) a jednoho drzého mývala.
Všude jste upozorňováni, že se nacházíte na území, kde žije i černý medvěd. Máte se podle toho chovat. Všechno jídlo musí být zavěšeno minimálně 4m nad zemí a mezi stromy, ne u stromu. Takhle máte od sebe držet všechno, co přišlo do styku s jídlem, nádobí, odpadky a dokonce i oblečení, ve kterém vaříte, byste neměli mát přes noc ve stanu. Když to všechno dodržíte, tak byste měli klidně spát. Druhou noc jsem se probudil a slyšel nějaké škrábání z míst, kde viselo naše jídlo. Nejdřív jsem nevěděl, co dělat, ale pak jsem se pokusil podívat ven okýnkem stanu a nic neviděl. Ale ten rámus nebyl tak silný jako od velkého zvířete. Zkusil jsem ve stanu rozsvítit s tím, že se to zvíře lekne a uteče. Nic se nestalo, skrz síťku ve dveřích taky nebylo nic vidět, tak jsem otevřel dveře a posvítil tam přímo. Ze stromu se na mě svítily dvě oči. A vůbec se nehýbaly. To zvíře se nebojí, co to je? Když jsem vylezl ze stanu a došel trochu blíž, tak jsem uviděl mývala na větvi nad naším pytlem, jak se packou snaží dostat dovnitř. To, že se nehýbal, byla jeho typická reakce na světlo. Prostě se zastaví. Proto je jich hrozně přejetejch u silnic, prostě neuhne, jen kouká. Tenhle taky koukal, až když jsem přišel blíž a promluvil na něj, tak odběhl. Ale jen kousek, z dálky mě pozoroval, jak povoluju provaz a spoštím jídlo trochu níž, aby se tam už packou nedostal. On byl tak drzej, že když jsem to dodělal a šel se podivat na bordel, kterej způsobil, protože se mu sice nepodařilo dostat do pytle s jídle, ale rozškubal a vyházel odpadky, tak už byl zase na stromě a zase lezl na to jídlo. Tentokrát to už bylo mimo jeho dosah. Zkoušel ještě packou povytáhnout provaz, ale nešlo to. Až když jsem se ho pokusil vyfotit, ta konečně slezl ze stromu. Úplně to nevzdal, šel na ty odpadky.
Příště už věším všechno hodně vysoko a mezi stromy. Už mám i delší provaz.
Po loňských zkušenostech jsem radši zavolal na rezervační linku a zkusil rezervovat kempovací místo. Bohužel místa na první noc byla obsazena. Po chvilce koumání nad mapou a konzultacích s operátorkou jsem sestavil trasu, kde byla volná místa. Šli jsme vlastně v protisměru. Na mapě je označen doporučený směr trasy, ale vůbec to není podstatné. Teda kromě rezervace, protože všichni se řídí mapou, takže po směru jsou kempy obsazeny, proti směru je volno. Jen nám rostl počet kilometrů místo, aby klesal. V sobotu 9, v neděli 11 a v pondělí asi 12 km. V součtu je to udávaných 32 km, ale pořád si nejsme jisti, jak tady měří kilometry. Ať jdeme s batohem nebo bez, tak se nám zatím nikdy nepodařilo ujít vzdálenost 4 km za hodinu nebo míň. A to se nikde neploužíme, takže problém bude asi někde v měření.
Letošní trasa byla v jiné části parku než loni. Vlastně pořád jsme šli lesem, který byl většinou listnatý, kde rostly vysoké javory a buky. Kromě břehů jezer a mokřadů nebylo vidět nic jiného něž les. Takže jsme viděli houby. Ale jaký, houby byly na každém kroku. Na sobotu byla předpověď 60% přeháněk a na neděli 40%. Vyšla dokonale. Sotva jsme v sobotu ušli asi půlku trasy, tak přišla přeháňka. Schovali jsme se pod pláštěnku a čekali až přejde. Když zase vykouklo slunce, tak jsme šli dál. To se zopakovalo ještě dvakrát. Potom co jsme došli na tábořiště již nepršelo. Zase začalo až v neděli dopoledne, ale to už byla jen jedna slabá přeháňka, při které se dalo jít.
Mysleli jsme si, že se po loňských zkušenostech, se vždy odpoledne budeme válet a koupat u jezer. Tak to letos šlo jen u Maggie Lake, ale bez slunění, protože bylo zataženo. Celkem bylo i teplo asi 22°C, na pochod ideální. Z divoké zvířeny jsme toho moc neviděli. Spoustu losích stop a bobků, jednoho téměř ochočeného chipmunka (zemní veverka) a jednoho drzého mývala.
Všude jste upozorňováni, že se nacházíte na území, kde žije i černý medvěd. Máte se podle toho chovat. Všechno jídlo musí být zavěšeno minimálně 4m nad zemí a mezi stromy, ne u stromu. Takhle máte od sebe držet všechno, co přišlo do styku s jídlem, nádobí, odpadky a dokonce i oblečení, ve kterém vaříte, byste neměli mát přes noc ve stanu. Když to všechno dodržíte, tak byste měli klidně spát. Druhou noc jsem se probudil a slyšel nějaké škrábání z míst, kde viselo naše jídlo. Nejdřív jsem nevěděl, co dělat, ale pak jsem se pokusil podívat ven okýnkem stanu a nic neviděl. Ale ten rámus nebyl tak silný jako od velkého zvířete. Zkusil jsem ve stanu rozsvítit s tím, že se to zvíře lekne a uteče. Nic se nestalo, skrz síťku ve dveřích taky nebylo nic vidět, tak jsem otevřel dveře a posvítil tam přímo. Ze stromu se na mě svítily dvě oči. A vůbec se nehýbaly. To zvíře se nebojí, co to je? Když jsem vylezl ze stanu a došel trochu blíž, tak jsem uviděl mývala na větvi nad naším pytlem, jak se packou snaží dostat dovnitř. To, že se nehýbal, byla jeho typická reakce na světlo. Prostě se zastaví. Proto je jich hrozně přejetejch u silnic, prostě neuhne, jen kouká. Tenhle taky koukal, až když jsem přišel blíž a promluvil na něj, tak odběhl. Ale jen kousek, z dálky mě pozoroval, jak povoluju provaz a spoštím jídlo trochu níž, aby se tam už packou nedostal. On byl tak drzej, že když jsem to dodělal a šel se podivat na bordel, kterej způsobil, protože se mu sice nepodařilo dostat do pytle s jídle, ale rozškubal a vyházel odpadky, tak už byl zase na stromě a zase lezl na to jídlo. Tentokrát to už bylo mimo jeho dosah. Zkoušel ještě packou povytáhnout provaz, ale nešlo to. Až když jsem se ho pokusil vyfotit, ta konečně slezl ze stromu. Úplně to nevzdal, šel na ty odpadky.
Příště už věším všechno hodně vysoko a mezi stromy. Už mám i delší provaz.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)