Žebráci

Dneska ráno jsme se byli projít po městě. Teda přesně řečeno po downtownu, čili centru města, což jsou dvě jednosměrné ulice s obchody a restauracemi.

Centrum města tady nepatří mezi luxusní čtvti, spíš to v některých zákoutích připomíná chudinskou čtvrť. Nejvíc nás zarazilo, kolik je tady žebráků. Téměř každých dvacet metrů stál nebo posedával nějaký a před sebou měl nataženou čepici.

Úplně jiný způsob žebrání, fund raisingu, probíhá před obchodními domy. Tam postávají školní děti s kasičkma a vybírají na něco. Na co zrovna vybirají, to zjistíte s transparentu, který mají vedle sebe. Jsem přesvědčen, že ve většině případů ani neví, na co vybírají. Víte vy, co je to cystická fibróza? Hlavně že to zní zajímavě, na to lidi něco dají.

Jiný způsob výdělku byl k zahlédnutí na křižovatce. Tam se mezi auty pohybovaly děti, které měly na kartónech nápisy s tím, že asi o 300 metrů vedle vám umejou auto. A skutečně, za křižovatkou stálo několik aut a kolem nich houf dětí, které je myly. Každý tady k penězům přichází jinak :-).

Vodní postel

A ještě si neodpustím, abych Vám nepopsala naši vodní postel. To je teda vynález. Jestli jste snad někdy někdo o ní uvažovali, tak Vám doporučuji na ni rychle zapomenout. Tenhle krám bych teda do baráku nechtěla. Samozřejmě je daleko větší, než naše klasická postel, ale co se děje, když na ni leží dva lidi, to bych Vám přála vidět. Celý ten vak s vodou je umístěn v takové ohrádce, ve které drží. Když si tam sedne jeden člověk, tak se celá masa vody přesune na druhou stranu postele a když si na tenhle kopec vody sedne druhý člověk, tak zase vytlačí nahoru toho prvního. Když si lehneme k sobě, tak se vytvoří obrovský dolík. No a když se v noci jeden otočí, tak způsobí takové malé vlnobití. A když chce ráno člověk z tohohle vynálezu vstát, tak má taky co dělat, aby se z toho vyhrabal… A ještě je to celé vyhřívané, takže je to zapojené do elektriky…J Přemýšleli jsme, že bychom to vypnuly, ale pak jsme zjistili, že kdyby se ta voda ochladila na okolní teplotu, tedy nějakých 22 °C, tak by to asi bylo dost studené.

Jak se jezdí autem…

Jak se jezdí s naším autem s automatickou převodovkou. V podstatě je to strašně jednoduché, jen se člověk musí oprostit od některých evropských zvyků. Rovnou zapomenout na levou nohu, protože tu člověk vůbec nepotřebuje. Jako spojka v podstatě funguje brzda. Při stání musí mít člověk pořád nohu na brzdě, jinak auto jede, při rozjezdu se musí brzda pomalu pouštět. To je veškerá věda. Jenom mám pořád tendenci si přeřazovat. Od baráku vyjíždíme na hlavní do takového prudšího kopečka, tak když najedu na hlavní, tak už sahám po řadící páce… Taky vůbec není potřeba ruční brzda. I když se stojí v kopečku a přendává se noha z brzdy na plyn, tak se to auto nehne. Jinak způsob jízdy je tu úplně jiný. Max. povolená rychlost je 80 km/h a většina lidí ji opravdu dodržuje. Na spoustě míst, kde je hustší zástavba, je navíc rychlost snížena na 60 a ve městě na 50 km/h. Neexistuje tu rozlišení hlavní a vedlejší silnice. Prostě tam, kde je vedlejší silnice je umístěna stopka; tam, kde stopka není, tak to je silnice hlavní. A protože koumáci ještě nevymysleli kruhové objezdy, tak existují křižovatky, kde je stopka ze všech stran. Řeší se to tak, že kdo první přijede, ten taky první odjíždí. No, ještě stále mám blbý pocit, když vyjíždím ze stopky a zprava přijíždí auto, ale ono tam má taky stopku, takže zastaví…

Jak se hledá práce

Tenhle týden proběhl hlavně v oblasti seznamování se s místními možnostmi pracovního uplatnění. V úterý, když jsme byli ve městě zařizovat sociální pojištění a pojištění na auto, abych mohla taky řídit, tak jsme se stavili v místní pobočce Man Poweru, což je personální agentura, která funguje i v Čechách. Tady mi paní ale sdělila, že se zabývají převážně zprostředkováním manuální práce a že pokud chci balit krabice, tak můžu hned, ale že mi doporučuje přepsat životopis do kanadské podoby a hledat dál. Navíc mi poradila agenturu, kde bezplatně radí, jak správně životopis napsat - tedy tak, aby odpovídal kanadskému členění. Takže jsme jenom přešli přes ulici, kde ta agentura sídlí a tam jsem si domluvila na další den na dopoledne schůzku.

Takže to znamenalo, že budu ve středu potřebovat jet samostatně do města, tedy naučit se řídit auto s automatickou převodovkou. Jak to funguje a jak se tu jezdí Vám popíšu později. Takže ve středu jsem zavezla Petra na univerzitu a pokračovala do města na konzultaci do té agentury. Bohužel můj orientační nesmysl opět převládl a já se totálně zamotala, takže jsem asi půl hodiny jezdila po městě, dvakrát se zkusila zorientovat podle mapy - neúspěšně, až jsem nakonec musela zastavit a zeptat se, jaký mám vzít směr, abych se dostala tam, kam jsem chtěla. Pán mě navedl naprosto úžasně, takže jsem sjednanou schůzku stihla. Paní mi dala vzorové životopisy a průvodní dopisy, abych věděla, jak se to v Kanadě píše a taky poradila některé www stránky, kde lze hledat práci. Navíc v tom centru mají místnost, kde je asi 6 počítačů s internetem a je tam bezplatný přístup. Navíc tam člověk může i bezplatně tisknout a kopírovat. Taky mi poradila jednu firmu, která se zabývá převážně geologií, ale mají tam i laborky na vodu, takže tam bych taky mohla zkusit své štěstí…:-)

Ve čtvrtek Petr potřeboval notebook do práce, takže bych zůstala doma bez připojení, proto jsem hned využila toho centra, odvezla Petra do práce (stává se ze mě manželka taxikářka) a jela si sednout k počítači tam. Celý den jsem pracovala na svém úžasném životopisu a průvodních dopisech, kde mám vylíčit jak jsem skvělá…

V pátek mi Petr nechal notebook doma, takže to už jsem se snažila rozesílat svůj životopis na všechny strany. Tak uvidím, jestli to zabere a někdo se ozve…:-)

Petroglyphs

Dnes - v ponděli 21.5. slaví Kanada Victoria Day, což je státní svátek (narozeniny královny Victorie), takže byl Petr doma. Udělali jsme si výlet do oblasti Kawartha Higlands, což je zdejší provincionální park. Bohužel ale není zařízený pro chodce, je to spíše pro kanoisty nebo pro ty, kdo mají nějaké jiné plavidlo. Prostě se tam jezdi po jezerech. Takže jsme se tam moc nezdrželi a jeli do Petroglyphs park a tam už to bylo o něco lepší. Udělali jsme si asi 10 km okruh. Moc zajímavého tam ale nebylo. Šlo se pořád lesem, který byl vyschlý na troud. Asi tu taky dlouho nepršelo... Na stezce jsme potkali rodinku s malou holčičkou a když jsme se na vyhlídce koukali na divoké husy, tak Petr říkal, že se mu zdá, že ta ženská mluví česky. A taky že mluvila. Říkala, že tu jsou na týden, ale odkud vlastně byli to nevíme, manžel mluvil anglicky a dítě nám nejdřív ukazovalo husy anglicky, ale rozloučila se s námi česky...:-) O kousek dal jsme ještě potkali Petrovu kolegyni z práce, která je pro změnu francouzka...:-)

Hlavní atrakcí tohodle parku je skála, kde jsou namalované indiánské symboly. Pro indiány je to dodnes spiritualni místo, takže se celá skála nesmi fotit. A to je docela škoda, protože kdybyste to viděli, tak se asi taky budete divit, co na tom ještě dneska může být tak duchovního. Celá skála je totiž obestavěna obrovskou skleněnou halou a kolem skály vede ochoz, takže na ty ornamenty koukáte z toho ochozu. Na jednom místě té skály měli indiáni nějaké obětiny, takže tam asi opravdu dodneška něco provozují...

Zdymadlo

V neděli odpoledne po nákupu jsme se jeli podívat trochu do města. Jeli jsme kolem vodního kanálu Trent - Severnity. Zrovna u jednoho zdymadla jsme zastihli, kromě asi dvaceti číňanů dělajících s gárden párty, i dvě lodě proplouvající zdymadlem.

Igelitky

V sobotu jsme jeli udělat první velký nákup - a byl fakt velký, jelikož většina věcí se prodává jen ve velkých baleních. Např. cukr po 2 kilech, mouka po 2.5 kg, rýže máme taky asi 3 kg... Nejhorší je to jejich plýtvání. U nás musí člověk žebrat v krámě o každou igelitku, tady mu to pokladní v krámě rovnou do těch igelitek cpe, takže i kdyby člověk šetřit chtěl, tak prostě nemá šanci... Náš nákup byl asi v patnácti igelitkách...:-) Nevím, co s nima mám dělat...

Martiny let

Let proběhl naprosto v pohodě, letěla jsem z Prahy do Londýna a odtud pokračovala do Toronta. Jen londýnské letiště je trochu rozdíl od toho pražského. Pořád tam jezdíte autobusem. Nejdřív musíte po příletu přejet na terminál 4, odkud lítají mezinárodní lety, tam se necháte odbavit na bráně a lety do Kanady létají zase odněkud odjinud, takže Vás tam zase dovezou autobusem a nastupuje se přímo z plochy po schůdcích do letadla, ještě tam prý nemají dostavenou další halu. Celé letiště je dost rušné, než nás nechali přistát z Prahy, tak jsme si udělali 2 kolečka nad Londýnem, při odletu jsme zase asi 20 min museli čekat, než se uvolní vzdušný prostor.

V letadle byla spousta Indu, já seděla vedle nějakého Ira, který vypadal jako z časů Beatles. Cely let bylo úplně jasno a já seděla u okýnka, takže jsem měla možnost prohlédnout si Kanadu nejprve zvrchu. Nejdříve je to jen samá voda - tzn. jen jezera a jezera a mezi tím kousky pevniny. Vypadá to hrozně nestabilně, lesy vypadají jako mechové polštáře, které plavou na hladině. Jako kdyby to ani nedrželo pohromadě. Jak jsme se ale blížili k Torontu, tak už začaly převažovat pole a po vodě nakonec nebylo ani památky, dokud se neobjevilo Ontárijske jezero, u kterého Toronto leží. Ještě se vrátím k těm polím, protože ta vypadají taky pěkně divně. Krajina už tam je úplná placka, nikde ani jeden kopeček a jednotlivá pole jsou poskládaná jako koberce vedle sebe a hranice tvoří silnice. Všechno je dokonale pravoúhlé. Takže si to opravdu představte jako dokonalou mozaiku poskládanou z koberců a koberečků...:-) Jen to sem tam naruší barák, což je nejspíš farma.

Trent Unoversity

O univerzitě toho zatím moc nenapíšu. Je tu velice komplikovaná orientace. Část budov je podzemí, teda spíš byly postaveny ve svahu a zahrnuty. Některé místnosti nemají okna, prostě bludiště.

Když jsem fotil univerzitu, tak se zrovna konaly závody osmiveslic.

Zdymadla

Vodní cesta Trent - Severn spojuje zátoku Quinte na Ontárijském jezeře se Georgianskou zátokou na jezeře Hurónském jezeře. Jejím úkolem bylo vyhnout se Niagárským vodopádům a umožnit spojení Velkých jezer. Celá měří 386 km a byla zprovozněna v roce 1920. Obsahuje 40 zdymadel, 50 km lidskou silou vybudovaných kanálů a 150 hrází. V současnosti slouží jako turistická atrakce a místo pro rekreaci. Jel jsem po břehu asi 8 km a je to tam fakt pěkny.

V Peterborough jsou výtahová zdymadla, která jsou nejvyšší na světě. Zvedají lodě o 19,8 metrů. Na kanále jsou ještě podobná zdymadla v Kirkfieldu, ale jsou vysoké "jen" 14,9 m.

Peterborough

Peterborough je město ležící asi 130 km východně od Toronta. Zatim jsem v něm moc nebyl, jen znam hlavni ulice, kde jsou autobazary a nákupní střediska. V neděli dopoledne jsem se vydal do centra. Šel jsem se podívat na zdymadla (viz výše) a město.

Na obrázcích je ráno v parku a pohledy na centrum města. Z kopce nad městen, kde je muzeum jsem uděla pár fotek na město. To je typicky americke, v podstate samé rodinné domy obrostlé stromy.

Želva

Nebudete tomu věřit, ale málem jsem v pátek v univerzitním areálu přejel želvu. Jel jsem do města a vidím před sebou na silnici klacek. Myslel jsem, že normálně přejedu, jedu přece v trucku. Když v tu chvíli se klacek pohnul. Byla to želva, která lezla od řeky přes silnici. Měřila asi 40 cm.

Že tu želvy normálně žijou, jsem si ověřil v neděli dopoledne, kdy jsem viděl jednu u zdymadel plavat pod hladinou a nadechovat se.

Kde bydlíme...

Do konce září bydlíme v domě jednoho profesora, který je na sabatical leave. Sabatical leave je v americkém i kanadské univerzitním systému doba, kdy pobíráte řádný plat, ale nemusíte učit, ani být přítomni na univerzitě. Většinou jej tráví návštěvou jiných pracovišť.

Teď bydlíme v Dirkově domě. Dům je asi 13 km severně od univerzity na břehu
Chemong Lake. Zatím mám půjčené služební auto univerzity a sháním nějaké vlastní.

Zvětšit mapu

Cesta

Jaká byla moje cesta? Zase byla napínavá. Letěl jsem s British Airways s přestupem v Londýně. Pokud by mělo všechno jít podle plánu, tak jsem měl mít v Londýně 90 minut na přestup.

Nakonec to bylo všechno jinak, ostatně každá cesta je dobrodružstvím.

Z Prahy jsem odletěl v čas, ale ještě před startem nám kapitán oznámil, že poletíme proti silnému protivětru a proto dorazime do Londýna asi za hodinu a třičtvrtě. To bylo jěště v limitu. Od mého posledního letu do Londýna loni na jaře, British Airways nasadili jiný typ letadla. Po celou dobu letu byly na obrazovkách promítány letové informace a naše poloha na mapě. Proti vítr v některých fázích letu dosahoval až 180 km/h. Jak se blížil předpokládaný čas přistání, tak jsme ale byli podle mapy dost daleko. K tomu jsme ještě před Londýnem udělali dvě kolečka, abysme se vešli do přistávacího okna

Nakonec jsme přistáli s půl hodinovým zpožděním. Na Heathrow jsem musel projít kontrolou a autobusem přejet do jiného terminálu než jsem přistál. Doporučovaný čas na tento přesun je 75 minut. Byl jsem teda dost zpožděnej. Vzal jsem to spurtem. Kontrolním stanovištěm jsem prolít zkratkou pro zákazniky British Airways. Po schodech k autobusu a pak k Terminálu 4. K odletové bráně jsem se dostal čtvrthodiny před odletem letadla.

Jenže to nebylo všechno, letadlo tam nebylo. Muselo se jit po schodech dolu, kde čekal autobus a odvezl nás k letadlu, které stálo na úplném konci letiště. To už jsem byl v klidu. Z okýnka jsem sledoval jak nakládají zavazadla a doufal, že tam jsou i ty moje. Za chvilku nám kapitán popřál příjemné odpoledne s tím, že se náš odlet ještě trochu opozdí, protože čekáme na invalidní cestující, které má dovézt autobus.

Asi po dvaceti minutách dorazil autobus, ale pořád se nic nedělo. Pak nám kapitán oznámil, že nedorazilo auto s výtahem a ti lidé se nemají jak dostat na palubu. K tomu všemu jsou v Boeingu 767, kterým jsem letěl, před každým obrazovka, kde je možno sledovat letové údaje a mezi nima i předpokládaný čas příletu. Tohle zpoždění se ještě vešlo do rezervy.

S hodinovým zpožděním jsme začali rolovat na start. Než jsme se dostali na řadu, tak uplynula další hodina. Celkem teda máme dvě hodiny zpoždění, ještě než jsme odstartovali z Heathrow.

Do Toronta jsme doletěli jen s hodinu a půl dlouhým zpožděním. Letěli jsme severní drahou, kde byl menší protivítr. Viděl jsem nahromaděné kry u Grónska a jeho nejvyšší vrcholy koukající z mraků.

V Torontu jsem se potkal s prof. Dillonem a odjeli jsme do Peterborough.