Bezpečnost práce

Trochu na téma bezpečnost práce a nejenom práce. Kanaďané jsou totiž pro bezpečnost práce ochotní udělat takřka cokoliv. Až nám to občas připadá dost přehnané. Začalo to, už když jsem byla v koblihách. Můj nástup do práce začal asi tříhodinovým sezením s hlavní manažerkou, která nám všem novým vykládala, jak nesmíme lézt na štafle, pokud nám je dole někdo nepřidržuje, jak musíme hlídat všechny kolem, jestli pracují bezpečně, a pokud ne, tak je pokárat. Pokud nedbají, tak to nahlásit vejš. Pokud je někde mokrá podlaha, tak tam okamžitě postavit ceduli mokrá podlaha.

U té bych se zastavila, protože ta mě teda dost vytočila. Několikrát se mi stalo, že vycákali vodu kolem dřezu. Místo aby vzali koště a hadr, lépe řečeno mop, protože koště a hadr tu neexistuje, a vytřeli to, tak samozřejmě vzali tu ceduli mokrá podlaha a do té louže ji postavili. Takže takhle jim taky jednou vytekl na krámě kávovar, ale to tam nikdo nepostavil ani tu ceduli a všichni tu louži pěkně obcházeli. Jenomže já, která jsem si vzadu v klidu plnila koblihy a o ničem nevěděla, jsem potom s čerstvýma koblihama vlítla do krámu, v louži mi podjely nohy a já si narazila kostrč a vykoupala se v tom bordelu. A co se dělo potom? Všichni se mě starostlivě zeptali, jestli se mi nic nestalo a potom vzali ceduli mokrá podlaha a ještě hodinu obcházeli louži i s cedulí...

A na univerzitě je to v podstatě to samé v bledě modrém. Tenhle týden jsem šla k sobě do laborky a sedla si tam k počítači. Během tří minut se přihasil nějaký chlápek a ptal se mě, co jsem tam dělala a jestli taky cítím ten organický smrad (tím myslel nějaká rozpouštědla). Řekla jsem mu, že jsem tam tři minuty, že jsem tam nedělala nic a že ani nic moc necítím. Ale hezky jsem mu napráskala, že tam pracoval Mike a že ten je naproti, tak ať se zeptá jeho. No během minuty tam byl další, což je nějaký správce budovy nebo školník či co, já mu říkám šerif, protože pořád nosí šerifský klobouk a výslech začal nanovo. Znovu jsem mu vysvětlila, že já nic, že to Mike...:-) No nicméně šerif byl nekompromisní – proto je taky šerifem - a z laborky, kde jsem nic necítila, mě vyhodil pro mou bezpečnost na chodbu, kde byl smrad daleko větší...

Vydala jsem se do laborky v jiné části budovy, že budu dělat teda něco jiného. Cestou jsem si vzpomněla, že k tomu potřebuju jeden roztok z té původní laborky. Takže jsem se otočila a šla si ho vzít. Jenomže to už tam číhali v tom smradu přede dveřma laborky tři – ten první, šerif a ještě se k nim přidala sekretářka. Tak jsem pěkně vysvětlila, že tam potřebuju vlézt, vzít roztok z lednice a odejít, dohromady mi to bude trvat 10 sekund. Tak to mi v žádném případě nechtěli povolit, tak jsem vysvětlila, že jinak nemůžu pracovat a oni mi na oplátku vysvětlili, že já ale musím být safe (v bezpečí), takže prostě ne. Hmm…

Nic jsem už nevysvětlovala, otevřela dveře, vlezla do lednice, vzala roztok a odešla. Ani těch 10 sekund mi to netrvalo...:-) Pak už jsem se tam radši nevracela.

Dost jsem se pobavila odpoledne, protože přišel mejl, že jsme si jistě všimli zápachu na chodbách a že to teda zkoumali a vyzkoumali, že se to šířilo z ulice do budovy ventilací, protože na ulici vystříkávali kanály polyethylenem. Sdělili nám, že koncetrace byly 100 krát nižší, než jsou zdraví škodlivé. A závěr? Mike má teďka jeden den zpoždění ve svých pokusech, protože je Kanaďan a ví, že když mu řeknou, že nemá někam lízt, tak tam taky neleze...:-)

Dalším pěkným příkladem je událost z minulého týdne. Kdesi na dálnici se vracel mikrobus se školním basketbalovým družstvem. Ten mikrobus skončil pod koly náklaďáku a osm z devíti lidí je mrtvých. A jak to Kanaďani vyřešili? Zakázali provoz těchto mikrobusů. Nikdo neřešil to, že bylo hnusné počasí, chumelilo a řidička jela bůhví jak. Tady totiž nemají nikde napsáno, že řidič musí přizpůsobit jízdu stavu silnice. Nevím jak to teďka řeší školy, protože většina z nich nějaký mikrobus vlastní...

Jinak aby byli silnice opravdu safe, tak se tu neuvěřitelným způsobem solí. Jakmile napadne centimetr sněhu, tak to pořádně rozsolí, takže všechna auta jsou nestále obalená solí a pěkně rychle reznou. Pokud teploty klesnou pod minus 10 a sůl přestane fungovat tak sypou pískem, který ale není pěkný čistý jako u nás, ale je to spíš hlína. A když začne trochu tát, tak se z té soli a hlíny na silnicích vytvoří pěkně hnusná kaše.

Tak to bylo jen pár příkladů toho, jak jsou Kanaďané „bezpeční“ :-)

Pár zimních fotek

Dneska poprvé jsme vytáhli běžky, které jsme si po Vánocích přivezli a bylo to super. Byl nádherný mrazivý slunečný den, tak jsme se projeli po místní cyklostezce. Evidentně tam jezdí i někdo jiný, protože stopy tam byly projeté, ale během cesty jsme potkali jen jeden pár se psem. V Čechách by tam asi byl větší provoz...

Na fotkách můžete vidět, jak to tady v okolí vypadá v zimě. Zatím jsme nevyrazili nikam daleko, ale snad se někam podíváme v únoru.

Zima

Ahoj,

hlásí se Vám Váš kanadský zpravodaj. Bohužel se toho ale moc neděje, ani my skoro nic nepodnikáme, protože třeba dnes je venku přes den -12°C, v noci bylo -17 a do toho fouká vítr. Se zimním počasím je to tu docela zajímavé, protože to jak bude, záleží na tom, odkud zrovna fouká. Pokud fouká z jihu, tak to přináší teplo a ještě k tomu vlhkost od velkých jezer, takže z toho jsou potom pěkné chumelenice a ze severu to naopak přináší suchý arktický vzduch a teploty klesají pod -10 a dál. Nejhorší na tom je, že směr větru se mění zhruba v rozmezí dvou dnů, takže dva dny je tu kolem 0 a další dva dny -15 a tak pořád dokola.

Když jsme odlítali na Vánoce do Čech, tak jsme nechávali auto na parkovišti u letiště. V době našeho odletu zrovna přišla sněhová bouře, takže všude bylo zhruba 30 cm sněhu, který nestíhali odklízet, takže když jsme přilítali, tak jsme měli trochu obavy, abychom to auto vůbec našli a nemuseli ho vyhrabávat ze sněhové závěje. Navíc jsme ani nevěděli, kde bude vlastně stát, protože jsme službě na parkovišti nechali i klíčky, aby s ním podle potřeby mohli hýbat, až budou odklízet ty tuny sněhu. Ještě ke všemu jsme měli obavy, abychom vůbec nastartovali, protože přes Vánoce tu bylo -25 stupňů. Ta parkoviště u letiště jsou asi 3 km od příletových a odletových hal a z parkoviště a pak zase zpět odváží lidi mikrobusem, což je v ceně parkování. Takže hned po příletu jsme volali, že už jsme tam a ať si pro nás přijedou. Asi po 20 minutách mikrobus skutečně přijel a po příjezdu na parkoviště se nás jen řidič zeptal, jestli vidíme svoje auto. Skutečně jsme ho viděli, protože během té doby, než nás dopravili z letiště, tak i přeparkovali auto hned na kraj parkoviště, nechali ho i nastartované, takže my si jenom přeházeli kufry a nastoupili do už vytopeného auta a frčeli do Peterborough. Teda frčeli, počasí se za tu dobu co jsme byli pryč zase kompletně změnilo, po hromadách sněhu už nebylo ani památky a teplota se pohybovala kolem 10 stupňů nad nulou a navíc lilo. K tomu ještě zácpa v Torontu, tam je asi taky zácpa pořád, protože my tam byli zhruba kolem půl šesté odpoledne a byla sobota, tak by si člověk řekl, že to bude v pohodě, že všichni sedí doma. Tak chyba lávky. Tuhle jsem se o tom ale bavila s jedním technikem a ten říkal, že jel Torontem ve 4 hodiny ráno a zácpa tam byla taky. Tak nevím, kam ty lidi pořád jezdí… Hnusné počasí pak pokračovalo ještě první týden po našem návratu. Slovy klasika „mlha hustá tak, že by se dala krájet“ a do toho deset nad nulou. Teď už se to naštěstí vrátilo do normálu, opět napadl sníh a mrzne. Sněhu ale zatím moc není, přivezli jsme si s sebou běžky, ale zatím jsme je neměli možnost vyzkoušet, sněhu je tak 4 cm.

Návštěva

Včera jsme tu měli na obědě jedny známé. Jsou to Kanaďani, kteří přišli do Peterborough asi 4 měsíce po nás, tak si tu taky ještě nestačili najít moc známých. Je jim asi 40, ale brali se až teď v létě, protože do té doby pořád cestovali někde po světě. Tak je fajn, že je s nimi pořád o čem se bavit. On (Jean–Francois) byl v Německu a v USA a teď dělá s Petrem na univerzitě na stejném projektu, ona (Miriam) byla pro změnu v Rakousku, Rusku a Číně a učila angličtinu. A jelikož kanadská byrokracie nezasahuje jenom nás, ale i Kanaďany, tak Miriam teď měla velké problémy s tím, aby tu vůbec mohla učit. Diplom totiž získala v Quebecu a tady v Ontariu teď 4 měsíce čekala na to, než jí ho uznají a ona se bude moct někde ucházet o místo. Takže učí až od minulého týdne, ale když včera vyprávěla zážitky, tak bych s ní neměnila. Učí v malém městě asi 40 km od Peterborough, ve škole, kam chodí převážně děti farmářů, takže zájem o vzdělaní je nulový. Navíc učí jenom francouzštinu a o tu je tu asi takový zájem, jako když my jsme se museli učit ruštinu. Taky tam mají dost divný systém výuky. Mají vždycky určité předměty půl roku, ale zato každý den. Po tom půl roce skončí a mají zase jiné a s těmi původními pokračují až zase za dalšího půl roku. Moc si to neumím představit, co si můžou z takové matematiky nebo té francouzštiny pamatovat. Já si nepamatovala nic po dvou měsících prázdnin… Morálka dětí je nulová a k tomu ještě přístup ředitele. Když si totiž něco vyřizovala s nějakou studentkou, tak ta studentka do ní strčila, takže si Miriam šla stěžovat k řediteli a ten ji sprdnul, že je to její chyba, že děti se nemají kárat, ale povzbuzovat…

Jinak se odpoledne vydařilo. K obědu Petr uvařil svíčkovou a knedlíky, já jsem jako předkrm udělala smažené variace, jak to Petr trefně nazval. V jednohubkové velikosti jsem udělala vepřové řízečky, smaženou brokolici, žampiony a sýr. A jako desert šlehačkovou roládu. Takže jsme se pěkně napráskli, akorát tu svíčkovou jsme jedli studenou, protože když už byla na talíři, tak Petr ještě musel vysvětlit jak se dělají knedlíky a jak se dělá ta omáčka a u té se zasekl, protože oni tu v podstatě neznají celer jako kořen. Z celeru se tu používá jenom nať, myslím, že v Čechách se prodává jako řapíkatý celer. Kořen jsme tu v krámě viděli zatím jenom dvakrát a pokaždé ho koupili i do zásoby do mrazáku. Je ale dražší než maso. Za kilo jsme dali v přepočtu asi 100 korun. Vždycky navíc následovali ještě problémy u pokladny, protože prodavačka to viděla evidentně poprvé v životě a ptala se co to je, aby vůbec věděla, co má na tu pokladnu naťukat… Takže než Petr dovyprávěl všechny recepty a historky s celerem, tak byla svíčková studená… Oni jsou vůbec zvyklí u toho jídla mohutně rozprávět, takže to vždycky trvá hrozně dlouho než něco sníme.