V sobotu jsme se byli podívat na pantomimickém představení narození Ježíška s hudbou a zpěvy.
Další fotky jsou tady.
neděle 13. prosince 2009
Živý betlém
V sobotu jsme se byli podívat na pantomimickém představení narození Ježíška s hudbou a zpěvy.
Další fotky jsou tady.
neděle 6. prosince 2009
Canadian Rockies - 14. část
11. září 2009
Tento den nás čekal výstup na Crypt Lake a tahle trasa se umísťuje na předních místech v hodnocení kanadských turistických cest, takže jsme se opravdu těšili.
Nejprve jsme se ale museli nechat lodí převézt na druhou stranu Waterton Lake, kde je nástup na trasu a přístup k němu je jen po vodě. V sezóně jezdí přívoz ráno dvakrát tam a odpoledne dvakrát zpět, ale teď v září byl jen jeden odjezd ráno tam a jednou večer zpět, takže si člověk musel dát velký pozor, aby to odpoledne stihl. Přístaviště bylo po ránu velmi klidné a vypadalo to, že nás pojede jen pár. Už bylo znát, že je po sezóně. Potom ale bohužel dorazil školní autobus se třiceti středoškoláky a bylo po klidu.
Když nás přívoz dovezl na druhou stranu, tak nás deset nestředoškoláků vyskákalo z lodi , jak rychle to jen šlo, a první kilometr jsme takřka běželi, abychom se zbavili těch „uječených děcek“ a v klidu si vychutnali krásy přírody. To se nám opravdu na prvním kilometru povedlo, takže pak už výstup pokračoval v klidu. Čekal nás výstup hlubokým údolím s převýšením 700 m, výhledem na 150 m vysoké vodopády a na konci téhle stezky tunel. Protože ten tunel na našich fotkách vypadá jako docela velká díra, tak přikládám ještě fotku z internetu, protože ta díra moc velká nebyla a moc příjemný se tím plazit taky ne…
Za tunelem pak byla ještě krkolomná pěšinka jištěná lanem, pak se přelezl malý val a před námi se otevřel nádherný výhled na Crypt lake. Tady jsme rychle poobědvali a mysleli na to, že nemáme moc času si tenhle klid a ticho pořádně užít, protože „děti“ jsou nám v patách… Takže když první z nich dorazili, zvedli jsme se a šli si jezero obejít. Tím jsme se podívali i do USA, protože zadní stěna už patří do Montany. A protože času na zbyt mnoho nebylo, vypravili jsme se pomalu na zpáteční cestu. Šlo se tou samou co nahoru, až v dolní třetině se dalo uhnout a jít trochu oklikou, kolem vodopádů a tůní, což jsme také udělali.
Tenhle den byl také posledním turistickým dnem z našeho cestování po Rocky Mountains, další den už nás čekal jen přejezd na letiště do Calgary a let „domů“ do placatého Ontaria.
Martina
Tento den nás čekal výstup na Crypt Lake a tahle trasa se umísťuje na předních místech v hodnocení kanadských turistických cest, takže jsme se opravdu těšili.
Nejprve jsme se ale museli nechat lodí převézt na druhou stranu Waterton Lake, kde je nástup na trasu a přístup k němu je jen po vodě. V sezóně jezdí přívoz ráno dvakrát tam a odpoledne dvakrát zpět, ale teď v září byl jen jeden odjezd ráno tam a jednou večer zpět, takže si člověk musel dát velký pozor, aby to odpoledne stihl. Přístaviště bylo po ránu velmi klidné a vypadalo to, že nás pojede jen pár. Už bylo znát, že je po sezóně. Potom ale bohužel dorazil školní autobus se třiceti středoškoláky a bylo po klidu.
Když nás přívoz dovezl na druhou stranu, tak nás deset nestředoškoláků vyskákalo z lodi , jak rychle to jen šlo, a první kilometr jsme takřka běželi, abychom se zbavili těch „uječených děcek“ a v klidu si vychutnali krásy přírody. To se nám opravdu na prvním kilometru povedlo, takže pak už výstup pokračoval v klidu. Čekal nás výstup hlubokým údolím s převýšením 700 m, výhledem na 150 m vysoké vodopády a na konci téhle stezky tunel. Protože ten tunel na našich fotkách vypadá jako docela velká díra, tak přikládám ještě fotku z internetu, protože ta díra moc velká nebyla a moc příjemný se tím plazit taky ne…
Za tunelem pak byla ještě krkolomná pěšinka jištěná lanem, pak se přelezl malý val a před námi se otevřel nádherný výhled na Crypt lake. Tady jsme rychle poobědvali a mysleli na to, že nemáme moc času si tenhle klid a ticho pořádně užít, protože „děti“ jsou nám v patách… Takže když první z nich dorazili, zvedli jsme se a šli si jezero obejít. Tím jsme se podívali i do USA, protože zadní stěna už patří do Montany. A protože času na zbyt mnoho nebylo, vypravili jsme se pomalu na zpáteční cestu. Šlo se tou samou co nahoru, až v dolní třetině se dalo uhnout a jít trochu oklikou, kolem vodopádů a tůní, což jsme také udělali.
Tenhle den byl také posledním turistickým dnem z našeho cestování po Rocky Mountains, další den už nás čekal jen přejezd na letiště do Calgary a let „domů“ do placatého Ontaria.
Martina
Canadian Rockies - 15. část
12. září 2009
Sice jsme napsala, že tenhle den už nás čekal pouze přejezd do Calgary, ale dvě krátké zastávky jsme přeci jen ještě stihli. Ta první byla hned za branami Waterton parku a byla to ohrada, kde žijí bizoni, kteří byli původními obyvateli prérií. Do ohrady se vjede autem a pak to tam objíždíte a doufáte, že stádo bude co nejblíže u cesty.
Druhá zastávka byla také spojená s bizony, ale dnes už tam žádného živého bizona nenajdete. Místo se jmenuje Head-Smashed-In Buffalo Jump, v překladu něco jako rozdrcená hlava pod bizoním skokem. Tohle místo je dneska chráněno UNESCEM a indiány bylo využíváno 5500 let. Jedna parta indiánů hnala stádo bizonů prérií a na tomhle místě je ale asi 10 m vysoký převis, takže chudáci bizoni neměli šanci to ubrzdit a popadali dolů, kde už čekala parta řezníků a mohly se začít připravovat „hamburgery“. A ještě k tomu názvu, proč se to jmenuje rozdrcená hlava. Evokuje to, že je to nejspíš rozdrcená hlava bizona, ale informační tabule pravila, že jakýsi chrabrý indián chtěl vidět, jak ti bizoni padají z převisu, tak si pod něj vlezl, ale nějak se mu to vymklo a našli ho mrtvého s roztříštěnou hlavou…
A pak už nás čekalo opravdu jenom Calgary a krátká prohlídka centra, které není zajímavé vůbec ničím, snad jen vyhlídkovou věží, kterou už ale stejně přerostly okolní mrakodrapy.
Martina
Sice jsme napsala, že tenhle den už nás čekal pouze přejezd do Calgary, ale dvě krátké zastávky jsme přeci jen ještě stihli. Ta první byla hned za branami Waterton parku a byla to ohrada, kde žijí bizoni, kteří byli původními obyvateli prérií. Do ohrady se vjede autem a pak to tam objíždíte a doufáte, že stádo bude co nejblíže u cesty.
Druhá zastávka byla také spojená s bizony, ale dnes už tam žádného živého bizona nenajdete. Místo se jmenuje Head-Smashed-In Buffalo Jump, v překladu něco jako rozdrcená hlava pod bizoním skokem. Tohle místo je dneska chráněno UNESCEM a indiány bylo využíváno 5500 let. Jedna parta indiánů hnala stádo bizonů prérií a na tomhle místě je ale asi 10 m vysoký převis, takže chudáci bizoni neměli šanci to ubrzdit a popadali dolů, kde už čekala parta řezníků a mohly se začít připravovat „hamburgery“. A ještě k tomu názvu, proč se to jmenuje rozdrcená hlava. Evokuje to, že je to nejspíš rozdrcená hlava bizona, ale informační tabule pravila, že jakýsi chrabrý indián chtěl vidět, jak ti bizoni padají z převisu, tak si pod něj vlezl, ale nějak se mu to vymklo a našli ho mrtvého s roztříštěnou hlavou…
A pak už nás čekalo opravdu jenom Calgary a krátká prohlídka centra, které není zajímavé vůbec ničím, snad jen vyhlídkovou věží, kterou už ale stejně přerostly okolní mrakodrapy.
Martina
Canadian Rockies - 13. část
10. září 2009
Tento den nás čekal dlouhý, 350 km přejezd na jih, do národního parku Waterton (Waterton Lakes National Park), který leží na hranici s Montanou. V našem původním plánu tenhle park nebyl, ale den před odjezdem do Rockies jsem se bavila se svým šéfem, kam se hodláme podívat a ten mi tenhle park doporučil jako místo, které určitě nesmíme vynechat. A jelikož šéfové se mají poslouchat, tak jsme si poslední dva dny vyšetřili na tenhle výlet. Původně jsem si myslela, že název Waterton má něco společného s vodou, ale až tam jsem zjistila, že byl pojmenován po britském botanikovi Charlesovi Watertonovi. V průvodcích píšou, že park Waterton je místo, kde se prérie potkávají s horami a je to naprostá pravda.
Do Watertonu jsme jeli po highway 40, která vede krajinou, kde se na levé straně rozprostírají nekonečné roviny a na pravé straně se zvedají vysoké Skalisté hory. I cestu v autě jsme si hodně užívali, protože tady na člověka opravdu dýchal „divoký“ západ, jen ti kovbojové, kteří by hnali stáda dobytka, ti už tu nebyli. Stáda dobytka za ohradami naštěstí ano… A protože tu má vítr možnost hodně zesílit, tak přibyla také spousta větrných elektráren, které ráz krajiny hodně pozměňují.
Těsně před příjezdem do Watertonu na nás čekalo příjemné překvapení, na které Petr čekal celé dva týdny. Přímo před námi přešel přes cestu černý medvěd. Vůbec nespěchal, takže jsme měli dostatek času ho z auta vyfotit. Další zábavou byli jelenci, přímo ve městě a v kempu. Ty už byli hodně drzí a lidí se nebáli ani trochu. Pásli se opravdu všude.
Po postavení stanu jsme se odpoledne zajeli podívat do Red Rock Canyonu, což je nádherně červeně vybarvené údolí potoka. Tady jsme se zašli podívat ještě na Blakiston Falls. Oboje byly krátké procházky, takže jsme se ještě na zpáteční cestě měli možnost zastavit u prvního ropného vrtu v západní Kanadě a navečer u Waterton Lake, na jehož břehu stojí hotel prince z Walesu (Princ of Wales Hotel), který byl postaven v roce 1927.
Martina
Tento den nás čekal dlouhý, 350 km přejezd na jih, do národního parku Waterton (Waterton Lakes National Park), který leží na hranici s Montanou. V našem původním plánu tenhle park nebyl, ale den před odjezdem do Rockies jsem se bavila se svým šéfem, kam se hodláme podívat a ten mi tenhle park doporučil jako místo, které určitě nesmíme vynechat. A jelikož šéfové se mají poslouchat, tak jsme si poslední dva dny vyšetřili na tenhle výlet. Původně jsem si myslela, že název Waterton má něco společného s vodou, ale až tam jsem zjistila, že byl pojmenován po britském botanikovi Charlesovi Watertonovi. V průvodcích píšou, že park Waterton je místo, kde se prérie potkávají s horami a je to naprostá pravda.
Do Watertonu jsme jeli po highway 40, která vede krajinou, kde se na levé straně rozprostírají nekonečné roviny a na pravé straně se zvedají vysoké Skalisté hory. I cestu v autě jsme si hodně užívali, protože tady na člověka opravdu dýchal „divoký“ západ, jen ti kovbojové, kteří by hnali stáda dobytka, ti už tu nebyli. Stáda dobytka za ohradami naštěstí ano… A protože tu má vítr možnost hodně zesílit, tak přibyla také spousta větrných elektráren, které ráz krajiny hodně pozměňují.
Těsně před příjezdem do Watertonu na nás čekalo příjemné překvapení, na které Petr čekal celé dva týdny. Přímo před námi přešel přes cestu černý medvěd. Vůbec nespěchal, takže jsme měli dostatek času ho z auta vyfotit. Další zábavou byli jelenci, přímo ve městě a v kempu. Ty už byli hodně drzí a lidí se nebáli ani trochu. Pásli se opravdu všude.
Po postavení stanu jsme se odpoledne zajeli podívat do Red Rock Canyonu, což je nádherně červeně vybarvené údolí potoka. Tady jsme se zašli podívat ještě na Blakiston Falls. Oboje byly krátké procházky, takže jsme se ještě na zpáteční cestě měli možnost zastavit u prvního ropného vrtu v západní Kanadě a navečer u Waterton Lake, na jehož břehu stojí hotel prince z Walesu (Princ of Wales Hotel), který byl postaven v roce 1927.
Martina
Peterborough - Santa Claus Parade
Včera večer jsme se byli podívat na příchodu Santa Clause do Peterborough. Bylo to podobné jako v Lakefieldu, jen mnohem větší. Celý průvod procházel místem, kde jsme stáli, asi hodinu a dvacet minut.
Fotky jsou trochu mázlé, ale snad to nevadí :-)
Fotky jsou trochu mázlé, ale snad to nevadí :-)
úterý 1. prosince 2009
První sníh
Přes noc napadl letošní první sníh. Konečně :-) Je to sice jen poprašek, který hned taje.
Letos je to poprvé od začátku pravidelných meteorologických sledování v roce 1937, kdy v listopadu vůbec nesněžilo. Běžně tu první sníh padá už v říjnu.
Letos je to poprvé od začátku pravidelných meteorologických sledování v roce 1937, kdy v listopadu vůbec nesněžilo. Běžně tu první sníh padá už v říjnu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)