Tento den nás čekal dlouhý, 350 km přejezd na jih, do národního parku Waterton (Waterton Lakes National Park), který leží na hranici s Montanou. V našem původním plánu tenhle park nebyl, ale den před odjezdem do Rockies jsem se bavila se svým šéfem, kam se hodláme podívat a ten mi tenhle park doporučil jako místo, které určitě nesmíme vynechat. A jelikož šéfové se mají poslouchat, tak jsme si poslední dva dny vyšetřili na tenhle výlet. Původně jsem si myslela, že název Waterton má něco společného s vodou, ale až tam jsem zjistila, že byl pojmenován po britském botanikovi Charlesovi Watertonovi. V průvodcích píšou, že park Waterton je místo, kde se prérie potkávají s horami a je to naprostá pravda.
Do Watertonu jsme jeli po highway 40, která vede krajinou, kde se na levé straně rozprostírají nekonečné roviny a na pravé straně se zvedají vysoké Skalisté hory. I cestu v autě jsme si hodně užívali, protože tady na člověka opravdu dýchal „divoký“ západ, jen ti kovbojové, kteří by hnali stáda dobytka, ti už tu nebyli. Stáda dobytka za ohradami naštěstí ano… A protože tu má vítr možnost hodně zesílit, tak přibyla také spousta větrných elektráren, které ráz krajiny hodně pozměňují.
Těsně před příjezdem do Watertonu na nás čekalo příjemné překvapení, na které Petr čekal celé dva týdny. Přímo před námi přešel přes cestu černý medvěd. Vůbec nespěchal, takže jsme měli dostatek času ho z auta vyfotit. Další zábavou byli jelenci, přímo ve městě a v kempu. Ty už byli hodně drzí a lidí se nebáli ani trochu. Pásli se opravdu všude.
Po postavení stanu jsme se odpoledne zajeli podívat do Red Rock Canyonu, což je nádherně červeně vybarvené údolí potoka. Tady jsme se zašli podívat ještě na Blakiston Falls. Oboje byly krátké procházky, takže jsme se ještě na zpáteční cestě měli možnost zastavit u prvního ropného vrtu v západní Kanadě a navečer u Waterton Lake, na jehož břehu stojí hotel prince z Walesu (Princ of Wales Hotel), který byl postaven v roce 1927.
Martina
