Hlavní říjnovou událostí byl Thanksgiving, neboli Díkuvzdání. V Kanadě se slaví, na rozdíl od USA, už druhé říjnové pondělí a je to poslední dlouhý víkend roku a vlastně i celé zimy. Další jsou až Velikonoce.
Snažila jsem se na internetu najít, jak to s tím Díkuvzdáním vlastně je a proč ho v Americe slaví až na konci listopadu. Tak jedno vysvětlení je, že je to poděkování za úrodu a jelikož Kanada je severněji, tak konec vegetačního období je tu dříve než v USA. Druhá teorie je, že je to vzpomínka, na anglického mořeplavce Martina Frobishera, který se vydal v roce 1578 objevit severní Orient, ale dojel do Kanady a je to jeho poděkování za přežití strastiplné cesty.
Ať je to, jak je to, tak většina Kanaďanů nemá o nějakém mořeplavci ani ponětí a je to spíše opravdu ukončení sezóny, ať už v zemědělství nebo cestovním ruchu, protože například pro většinu parků je tento víkend poslední a pro veřejnost se otevřou zase až na jaře. S výjimkou těch, které provozují lyžařské stopy nebo trasy pro sněžné skútry. Nejpodstatnější ale je, že je to setkání rodin, které se sejdou u jednoho stolu nad pečeným krocanem. Takže je to i taková malá generálka na Vánoce, kdy se krocan dělá taky. Krocan se peče s nádivkou a podává se s bramborovou kaší a spoustou věcí okolo. Typické jsou brusinky a pak už to záleží na rodině – brokolice, květák, růžičková kapusta, kukuřice… Celé je to zakončeno desertem – dýňovým koláčem.
My jsme zažili dva obědy (nebo večeře?) – oba byly ve tři. Jeden se konal o týden dříve u naší předchozí domácí a druhý v řádném termínu u nových domácích – a každý byl, pokud nepočítám jídlo, úplně jiný. Ten první byl klidnější, a jelikož domácí chodila každý týden do kostela, tak jídlo taky začalo modlitbou. U stolu nás bylo celkem devět. Čtyři Číňani – rodina se dvěma dětmi, domácí, její maminka, my a pak takový týpek s rozcuchem na hlavě a kalhotami až u kolem, kterého nám představila jako kamaráda. Nejprve jsem si říkala, kde ho sebrala, ale pak z toho vyplynulo, že asi v kostele. Tenhle týpek totiž pronesl tu úvodní modlitbu. Už když jsme tam šli, tak jsem si říkala, že se to bez toho neobejde, ale sázela jsem na ty Číňany, že to taky nebudou křesťané a že nebudeme jediní ignoranti. Tak to jsem se teda přepočítala, protože Číňani křesťané byli! Po obědě jsme si ještě s domácí a maminkou zahráli hru, která byla něco mezi scrabble a žolíkama, nenechali jsme je ani jednou vyhrát a odfrčeli do našeho nového bydliště.
O týden později jsme si oběd zopakovali u našich nových domácích. Tentokrát nás bylo deset. Kromě rodiny tam byla ještě jedna jejich známá, která sem jezdí na návštěvu takřka obden. Tady se to obešlo bez modlitby, a jelikož ani nemají velký stůl, tak to probíhalo spíš formou bufetu. Každý si nandal na talíř, co chtěl a někde si ukořistil místo. My jsme se přesunuli ke stolu na zahradu, kde jsme ale vyfasovali snachu Cindy, která zrovna prochází manželskou krizí, takže byla notně pod vlivem alkoholu a celé odpoledne si to zdárně přiživovala…:-)
