Po roce jsme se zase byli podívat na indiánském pow-wow. Stejná komunita, stejné tváře. Jen ti staří veteráni chyběli.
Letos bylo krásné počasí, pro tanečníky bylo až moc teplo. To přilákalo spoustu diváků. Oproti loňsku jsme se letos rozhodli ochutnat nějakou specialitu, kterou tam prodávali. Na všechno byly hrozné fronty. To by nevadilo, kdyby se aspoň hejbali, takhle tam Martina prostála víc než hodinu než na nás přišla řada. Dali jsme si indiánské tacos z buvola a nějakou borůvkovou sladkost.
Pro příště víme, že si nic v rychlém občerstvení dávat nemáme. Tohle nemělo žádnou chuť. Borůvková sladkost byl langoš politý borůvkovou a jahodovou směsí se smetanou. To bylo dobrý.
K pití jsme si nic nedali, protože u stánku, ke kterému jsme vystáli frontu, měli jen rozlévanou limonádu. Tu nalévali ze kanystrů, které byly hrozně špinavé. Led měli sice kupovaný, ale přesypali ho do ještě špinavější ledničky, ze kterého nabírali kelímkem. Ale protože hygiena musí být, tak měli na rukou rukavice, ale v těch dělali všechno, nabírali led, přijímali peníze.
O tom jak patlali langoše se radši nebudu zmiňovat. Ostatní stánky byly úplně stejné.
Když jsem to snědli, tak jsme se modlili, aby nám z toho nic nebylo. Protože to teď čtete, tak nám nic nebylo.
Ještě k té hygieně, na jaře tu vypukla epidemie salmonely ve věch renomovaných fastfoodech. Pořád hledali viníka, až obvinili pěstitele rajčat v Mexiku. Problém byl samozřejmě někde jinde. Tady se ovoce a zelenina z krámu nikde již nemyje, rovnou se krájí a servíruje, včera jsme to viděli na vlastní oči :-(.
