Niagara Falls II

Minulý víkend jsme strávili na břehu Niagáry. Nebyl to obyčejný výlet autem, ale jeli jsme na kole. Samozřejmě jsme nejeli celou cestu z Peterborough až k Niagaře. To je přes 250 km. Kola jsme naložili do auta a dojeli do Oshawy, kde jsme s nimi nastoupili do vlaku. Je to místní dvoupatrový vlak, který jezdí do Toronta. V Torontu jsme přestoupili na výletní vlak jedoucí do Niagara Falls. V tom vlaku měli vyhrazeny dva vagony cyklistům, spodní patro pro kola a horní pro cyklisty. Cesta z Toronta do Niagara Falls trvá dvě hodiny.

My jsme vystoupili o jednu zastávku dříve ve městě St. Cathrines. Bylo trochu složité se zorientovat v mapě, kterou jsme dostali ve vlaku, protože měla jen názvy hlavních ulic a vůbec v ní nebylo vyznačeno nádraží, ale celkem rychle jsme dojeli k hlavní silnici a dál už věděli kudy. Projeli jsme centrem města, kde nic zajímavého nebylo, a jednou boční ulicí s cyklopruhem jsme dojeli až k Welland kanálu. Tam nás překvapila obrovská loď. Welland kanál totiž spojuje Ontárijské a Erijské jezero a je dost široký, aby jím mohly proplouvat i námořní lodě. Trent kanál v Peterborough je proti němu drobeček.

Podél kanálu jsme dojeli k Ontarijskému jezeru a napojili se na cyklostezku vedoucí kolem jezera z Niagara falls až do Quebecu. My jeli směrem k Niagáře. Začalo pršet a hodně foukat, naštěstí jsme měli vítr v zádech a bylo kolem 25°C. Do města Niagara on the Lake to bylo deset kilometrů. Zhruba v polovině cyklostezka náhle skončila a dál jsme jeli po úzké děravé silnici. Tato oblast je ovocným sadem Kanady. Všude kolem nás byly sady a vinice.

V Niagara on the Lake jsme už jednou byli. Letos tam bylo hrozně moc lidí, kteří okukovali krásné domy a drahé krámy. Z Niagary on the Lake do Niagara Falls vede cyklostezka parkem a jsou z ní výhledy na řeku.



Když jsme přijeli k vodopádům, tak jsme měli v nohách přes šedesát kilometrů. Zjistili jsme, že jsme při naší minulé návštěvě úplně vynechali tu část města, kde byl i náš současný hotel. Ani to tak nevadilo, protože je to kanadské Las Vegas, samé herny a kasina, domy hrůzy a jiné zábavné podniky.

Náš hotel=motel na hlavní třídě patřil k luxusním v šedesátých letech, ale s příchodem kasín a heren se veškeré dění přesouvá stále blíže k vodopádům. Tak je to s celým městem. Když jsme v neděli odjížděli, tak jsme hledali nádraží, které kdysi bylo v centru města, hned naproti hotelu Evropa. Z hotelu je chátrající ruina k pronájmu a okolí je periferií.

Marshmallow

Včera večer jsme se zúčastnili malé garden párty. Opékaly se klobásy, protože buřty tady nemají, zelenina, kukuřice a hlavně marshmallow. Bez toho není posezení u ohně pořádným posezením.

Tady je malý návod:


Do hněda rozpečené marshmallow se vkládá mezi dvě sušenky a rozmáčkne se. Můžete si přidat i čokoládu a s chutí se zakousněte. Teď už se tomu neříká marshmallow, ale s'more (to jen na okraj pro jazykovědce :-)).

Santa Fe

Minulý týden jsem byl na konferenci v Santa Fe v Novém Mexiku. O Santa Fe jen krátce. Je to nejstarší americké hlavní město, které letos slaví 400 let od založení. Vyhláškou města je dáno, že nic se nesmí stavět do výšky a všechno musí být v duchu indiánských staveb z neplálených cihel – anglicky „adobe“. Město leží v nadmořské výšce kolem 2000m/m, takře se při procházení obchodů s všemožným ůměním můžete narazit i na kyslíkový bar, kde si zadarmo můžete šluknou čistého kyslíku.

Za týdenní pobyt jsem město prošel mnohokrát. Město žije z turistického ruchu a prodeje indiánských výrobků a jiného mnohdy kýčovitého úmění.



Jeden den jsem si dal od konference pauzu, pronajal auto a vyrazil na výlet po okolí. Na mapě je vyznačena moje cesta.


Zobrazit místo Santa Fe na větší mapě

Nejprve jsem jel tzv. horní cestu, je to jedna z údajně nejhezčích scénických cest v okolí. Nejdříve jsem jel ze Santa Fe na sever a pak jsem odbočil na místní silničku stoupající severovýchodním směrem do hor. Krajina se měnila od pouště přes kaňony až do borového lesa. Na vrcholcích hor byl ještě sníh. O počasí v Santa Fe se říká, že je tam osm měsíců zima, naposledy sněžilo koncem května, a čtyři měsíce pekla, celý týden se teploty pohybovaly kolem 35°C ve stínu. Z hor jsem sjel do údolí Rio Grande, které je tu ještě malou říčkou. Údolí se u městečka Espanoly rozšíří, aby se u Los Alamos zase zúžilo.

Panorama 1 - údolí bezejmenné řeky

Panorama 2 - pohled na údolí Rio Grande a za ním Valles Caldera

Městečko Los Alamos leží na náhorní rovině a je rozděleno několika kaňony. Město vzniklo z jedné školy pro chlapce z bohatých rodin na východním pobřeží, kteří se tu měli zocelit. V roce 1943 armáda USA školu znárodnila a umístila zde výzkumnou laboratoř pro vývoj jaderné bomby. Po roce 1945 došlo k rozšíření laboratoře a rozvoji města. Dnes v ní pracuje přes 11000 vědců a pomocného personálu. Laboratož je roztroušena po obrovském území a má více jak 1200 budov. Vzhledem k tomu, že se de stále věnují národní bezpečnosti, je těžké se tam dostat. Na silnicích vedoucích okolo jsou umístěné strážní budky a u hlavního vchodu je celá hlavní silnice přehrazena řadou strážních budek, takže to tam vypadá jako mýtnice na dálnici. Už jsem hledal v kapse peníze, ale naštěstí ten den nebylo vyhlášeno nebezpečí a tak se jen krokem projíždělo mezi budkami a pod kamerami.

Panorama 3 - kaňon u Los Alamos

Z Los Alamos jsem jel nejdříve do kopce, abych se podíval alespoň na kousek Valles Caldera. To je propadlá kaldera ohromné sopky, která vbuchla před milionem let a zasypala okolí popelem, kterým se prodírají místní řeky a formují kaňony.

Panorama 4 - Valles Caldera

Další zastávkou byl národní monument Bandelier, kde jsou v jednom hlubokém kaňony zbytky indiánských puebel a domů. Prošel jsem si naučnou stezku a vylezl do posvátné jeskyně Alcove.


Cestou zpět jsem odbočil na vyhlídku na Rio Grande a před večeří jsem se ještě stihl dojet podívat do hor nad Santa Fe.



Ještě trochu Santa Fe :-)

Toronto - květen 2010

V sobotu 29. května jsme vyrazili do Toronta na den otevřených dveří. Letos jsme si vybrali divadlo Alexandra, malé útulné divadýlko s hrozně strmým hledištěm na druhém balkóně. Tam se fotit nesmělo, protože na jevišti stály kulisy na odpolední muzikál. Odtud jsme šli do pevnosti York. Nejstarší osídlení dnešního Toronta a místo bojů mezi Brity a USA v letech 1813-1815. Teď je to poslední zelené místo mezi železnicí a dálnicí.
Podél jezera jsme došli pod CN tower, kde je ve starém železničním depu malý pivovar. Pivo zdarma v horkém dnu bodlo a my se osvěženi vydali labirintem podzemních chodeb na radnici. Tedy na dvě radnice, starou budovu, která teď slouží částečně jako soud a do nové jejíž zasedací místnost vypadá jako létající talíř.
Protože jsme měli ještě chvilku času než se zavře, tak jsme se ještě mrkli do sousední budovy nejvyššího soudu Ontaria.