Poslední třídenní víkend v tomhle roce byl věnován dnu díkůvzdání a pojídání krocana. Předpověď počasí byla vynikající, proto jsme se místo krocana vydali do Algonquinského parku na kempování. Letos už jsme tam byli dvakrát, ale na backpackingu (chození s batohem na zádech). Tentokrát jsme měli postavený stan v jednom kempu a po parku jsme hlavně jezdili na kole nebo chodili pěšky.
V sobotu jsme si šli projít několik stezek, které jsou umístěny kolem jediné silnice vedoucí parkem. První byla bobří stezka, která vedla kolem několika bobřích hrází a doupat (v angličtině lodge). Druhou byla vzpomínková stezka na dřevorubce, ta vedla územím, kde kdysi rostly obrovské bílé borovice. Těch se dožilo dnešních dnů jen pár. Stezka také vedla kolem zbytků staré dřevorubecké osady. Zbytky byly oploceny, ale v podstatě se zachovala jen stará kamna a podle hrbolů na zemi se dalo odhadnout, kde stával jaký srub. Třetí stezkou byla vyhlídka na okolní lesy. Poslední stezkou byla vyhlídka na Rock Lake, u kterého jsme kempovali.
Všechny stezky v parku jsou naučné, protože na začátku každé si můžete půjčit nebo koupit (vhozením daného obnosu do pokladničky) informační brožurku, kde je mapka trasy a povídání k jednotlivým zastavením. Když se vracíte k autu, tak jste požádáni o navrácení brožurky, pokud jste si ji nezaplatili. Stezky jsou většinou krátké a vždy je to okruh.
Nejspíš to bylo tím, že jsme tam byli o díkůvzdání, ale všude byli samí imigranti. Zájezdy Číňanů nebo Japonců, kdo to má poznat, když japonské foťáky měli všichni. Takže z divoké přírody se stala uřvaná čínská čtvrť.
V neděli ráno jsem vstal ještě za tmy, abych stihl východ slunce nad Algonquinem. Bylo docela frišno, nad jezerem se válela mlha. Naštěstí cesta vedla po staré železnici, tak se šlo dobře. Východ slunce jsem přímo neviděl, ale měl jsem před sebou krásně osvětlené lesy.
Po snídani jsme vyjeli na kolech na cyklostezku označenou v mapě. Nebudem to skrývat, zase jsme jim naletěli, stejně jako na Silent Lake v květnu. Tahle stezka byla vzdálena od kempu asi 20 km, které jsme ujeli po staré železnici a po silnici. Tahle cyklostezka měla několik okruhů od 5 do 22 km. Původně jsme chtěli jet celých 22 km, ale hned na první křižovatce jsme to zkrátili. První část totiž byla samá díra, velké kameny a bahno, všechno skryté pod listím, takže se jelo dost špatně. Takže jsme spíš kola vedli než jeli. Když jsme se rozhodli, že to zkrátíme, tak cesta ještě kousek vedla do kopce a pak se to celé změnilo. Najednou byla z cesty úplně obyčejná lesní cesta, po které se jelo výborně. Ono je tady totiž spousta starých lesních cest, ale nejsou do okruhu. Proto se tady rozhodli využít tuhle stávající a k ní přiznačit zbytek okruhu. Lidi posílají nejdřív na tu horší, aby si tu lepší užili.
Cestou zpátky jsme se chtěli vyhnout hlavní silnici a kopcům a jet po starém náspu, ale zastavil nás rozpadlý most. Bylo to v místech, kde ještě na konci padesátých let stával obrovský hotel, železniční stanice a sídlo parku. Po hospodářské krizi přestal hotel fungovat a když v roce 1959 odjel i poslední vlak, tak zbourali a odstěhovali vše. Z bývalých tenisových kurtů je teď jen parkoviště a mezi stromy lze ještě vidět staré základy.
Odpoledne jsem si ještě potřetí vyběhl na vyhlídku, kde jsem ráno ztratil rukavici. Kupodivu jsem ji našel.
Večer jsme uslyšeli češtinu! Na sousední místo totiž přijeli nějací Češi. Už odpoledne se nám na nich něco nezdálo, Martina u nich totiž, když se vybalovali, viděla toaletní papír, celé balení. To není nic divného, řeknete si. No právě, protože jsme Češi, ale vidět Kanaďana, aby si někam vzal toaletní papír? To v žádném případě, to přece patří k povinnostem všech provozovatelů čehokoli, mít na záchodě papír. Inu my víme svoje.
Tihle krajané byli z Toronta a Calgary a dělají do softwaru. Pěkně jsme si popovídali u ohně. Až nás musel jeden Kanaďan uklidňovat, že už jsme přetáhli hodinu nočního klidu. S tím ohněm je to taky zajímavý. Tady se dřevo na oheň kupuje. Nikde není zakázáno si nasbírat svoje, zakázáno je jen vozit si dřevo z jiné oblasti, aby se nerozšířil kůrovec a jiné potvory. Ale všichni si jej stejně kupují. První noc jsme si jen opékali klobásy, tak to stačilo nasbírat v lese pár větviček. Ráno jsme od sousedů dostali zbytek jejich dřeva, protože odjížděli. Tak to kupované dřevo není moc suché, za to je hoblované a ještě namořené, aby v něm nic nepřežilo. Odpoledne jsme ještě nasbírali zbytky po těch, co odjeli, a měli ho dost na táborák.
V pondělí jsme se šli projít na stezku, která slibovala spousty možností k pozorování divoké zvířeny. Dokonce jsme vstali dříve, ale moc jsme toho neviděli. Na jednom místě jsme potkali fotografa, který nám říkal, že tam čeká na losy a ukázal nám jak je jednoduché přilákat na ruku ptáka borovičáka. Já si teď nemůžu vzpomenout, jak se správně jmenuje, je to pták, který žere jen semínka borovic, ale drobky mu taky chutnaj.
