Festival of Lights

V Peterborough se každé léto koná „Festival of Lights“. Každou středu a sobotu se konají koncerty zakončené ohňostrojem. Hrají tu místní kapely, žánry se mění od folku přes rock k opeře. Dost koncertů je typu tribute to …, pocta někomu. Ale samozřejmě tu hrají i současné skupiny. Všechny koncerty jsou zdarma díky sponzorům.

Ve středu tu hráli Nazareth. Od naší domácí jsme si vypůjčili zahradní plastová křesílka a vyrazili jsme na koncert. Na místě jsme byli asi hodinu před začátkem. Okolo byla spousta stánků s občerstvením, ale hlavně s nabídkou různých služeb. Třeba tam byla pojízdná měřírna krevního tlaku, malá herna Binga. Jeden ze sponzorů nabízel losování o možnost vyhrát půjčení auta na jeden rok, bohužel jsem nevyhrál :-(. Hráli tu taky peruánští indiáni, stejně jako před Priorem :-).

Byla to taková veselice, do toho se z pódia neustále ozývali oslavné ódy na sponzory. Na fotkách můžete vidět jak to vypadalo. Hlavně je zajímavý, jak na koncert přišli celé rodiny i s malými dětmi. Těm pak museli dávat ucpávky do uší, když se to rozjelo. Naopak důchodci museli být s hlasitostí spokojeni :-). Překvapilo nás kolik důchodců na ten koncert přišlo, je fakt, že někteří nevydrželi ani předkapelu.

Po koncertě byl ohňostroj, ale už během něj se dav lidí vydal do okolních ulic ke svým autům, aby vytvořil pořádnou dopravní zácpu. My jsme se naštěstí zdrželi focením osvětlené fontány uprostřed jezera, takže jsme odjeli už celkem bez problémů.

Algonquin Park

Začátkem srpna mají Kanaďané Civic Holiday. Přeložit by se to dalo jako občanský svátek. Prostě proč zdůvodňovat třídenní víkend nějakým svátkem, stačí vyhlásit svátek občanským, ať si každý slaví, co chce, hlavně, že má volno:-).

Tak na tenhle svátek dostala Martina v koblihárně volno. Naplánovali jsme si vandr do provinčního parku Algonquin. Je to oblast asi 200 km severně od Peterborough. Je to opuštěná oblast plná jezer a prochází tudy jen jediná funkční silnice. Kdysi tudy vedlo několik železnic, ale na ně v Severni Americe zanevřeli po druhé světové válce a většinu nechali napospas přírodě. Všechno dění je v parku soustředěno právě kolem té jediné silnice. Je tam několik kempů a kratších cest vhodných na jednodenní vycházky. V parku jsou taky tři turistické trasy, které jsou zde nazývány backpack trails. Neboli cesty pro baťůžkáře – vše si musíš napakovat na záda. Délka tras je od 15 do asi 85 km, ale nemusí se to jít celý, dá se to zkrátit, ale jen někde.

My jsme si vybrali trasu nazvanou Highland Backpacking Trail. Ta leží zhruba uprostřed parku u silnice číslo 60. Má dva okruhy, kratší měří 19 a delší 35 km. Na mapce jsou naznačeny jednotlivé etapy. Modrá = sobota, zelená = neděle, oranžová = pondělí a červená, která vychází z mapy, je pondělní cyklotrasa.

Vyrazili jsme v sobotu chvilku po sedmé ráno. Do auta jsme si k batohům přidali ještě kola, že se v pondělí ještě kousek projedeme po cyklostezce v parku. Do parku jsme dorazili chvilku před desátou. Park nemá vstupní bránu, jaká je obvyklá v jiných parcích, protože ta silnice slouží i normální dopravě. Proto se můžete do parku dostat i bez zaplacení, ale problém je, že všechna parkoviště jsou kontrolována, takže nezaplacení poplatku se rovná pokutě. Zastavili jsme proto u informačního centra, kde zároveň prodávají povolenky na vstup. Vystáli jsme asi čtvrthodinovou frontu a pán nám oznámil, že všechny kempy na naší vybrané trase jsou obsazeny, že nám může nabídnout jen jiné, ale ty nám stejně nemůže prodat. Že máme jet do parku a informovat se v Mew Lake campu, kde nám případně prodají povolení. Jeli jsme teda do Mew Campu, kam je to od západní brány asi 30 km.

Parky v Kanadě jsou sice pro lidi, ale jen pro vyvolené. Můžete přijet, kdy se Vám zlíbí, ale musíte zaplatit denní vstup. Potom můžete jít na kteroukoli atrakci, ale musíte v deset večer zmizet. Pokud máte tu drzost chtít tam zůstat přes noc, musíte si najít volné místo v kempu, hotelu, i když těch uvnitř parku moc není, nebo v soukromé chatě. Počet míst je limitován. Proto je doporučováno si místo zarezervovat. To lze bud telefonem nebo přes internet. Stojí to docela dost v porovnání s nocí v lese a pokud budete mít špatný počasí a rozhodnete se nepřijet, tak vám nikdo nic nevrátí. Tyhle rezervace jsou vyžadovány i pro možnost spát v lese při vandrování.

Takže s plánem kam chceme jít a bez rezervace jsme dorazili do infocentra u Mew Lake. Když jsem jim oznámil, že jsme dva a chceme jít na Highland Trail, tak mi vesele oznámili, že na dnešní noc mají volno buď na Harness Lake nebo na East Provoking Lake. Ani jedno z těch míst nebylo tam, kam jsme chtěli spát. Další noc bylo volno na West Provoking Lake. Takže jsme měli dvě varianty, buď jít jen krátký okruh, nebo jít celý okruh, ale jiným směrem a s delší trasou první den, než jsme plánovali. Zvolil jsem variantu delší cesty, za což mě Martina určitě večer proklínala. Zaplatil jsem poplatek za spaní v lese = 2x2x10CAD, čili celkem 40 CAD, a k tomu ještě koupil mapu za 2,25 CAD. Paní naťukala všechny údaje do počítače a vytiskla nám několik listů povolení. Na něm bylo: jména, adresa, číslo auta, kde a kdy můžeme spát a barva stanu. Pani mi k tomu ještě dal přečíst pravidla chování v parku a podepsat, že s nimi souhlasím. Podepsal jsem, ale problém byl, že se do parku nesmí nosit nic v lahvích a plechovkách. Naše zásoby byly postaveny na lančmítu a rybičkách. Pořád nejde jíst instantní nudle. Přesto jsem podepsal a radši se na nic neptal, abych nevzbudil podezření, že snad máme nějakou jinou konzervu než bombu s plynem. K tomu jsme dostali žlutý pytel na odpadky s číslem našeho povolení, kdyby se nám ztratily odpadky, tak nás podle něj najdou :-) Takhle vybaveni jsme přejeli na parkoviště odkud se chodí na stezku.

Já jsem se v předstihu snažil najít na internetu vše, co budeme potřebovat vědět. Ale třeba ty informace o plechovkách jsou pečlivě ukryty. A sehnat mapy, to je vůbec nejtěžší. Dokonce ani v GPS mapách Kanady není nic. Našel jsem jednu jedinou mapu parku, ale ta byla zaměřena na výlety na kánoích. Aspoň na ní je naznačena naše trasa, ale bez kilometráže.

Krajina je tu vlnitá. Když se díváte z letadla, tak to opravdu vypadá jako vlnitý plech. Střídají se kopečky a údolíčka, ve kterých je většinou jezero nebo aspoň mokřad. Celý je to důsledek působení ledovce a směřuje to na jihozápad. Takže pokud nejdete přesně na jihozápad, tak jdete buď do kopce nebo z kopce. Výškový rozdíly nejsou velké v průměru jen asi 50 metrů, ale je to jako na houpačce pořád nahoru dolu.

Z parkoviště jsme vyrazili v jedenáct dopoledne. Bylo hrozný vedro. Cesta vede pořád lesem, který se místy podobá listnatému lesu v Čechách, jindy je to neprůchodný hustník tenkých kmínků, kterým je prořezaná cesta. Celá trasa je udržovaná, popadané stromy jsou prořezané. Cestou jsme museli něco přelézat nebo podlézat jen asi pětkrát, vypadá to, že trasu vždy po zimě projdou s pilou a vyčistí.

Nevím, jak popsat trasu. Asi nejlepší bude, když se podíváte na fotky.

Většina cesty byla lesem. Na třech místech jsme se dostali na vrchol nějakého kopce, kde byla většinou skála, odkud bylo vidět do kraje. Z fotek můžete vidět, že toho moc vidět nebylo. Asi nejhezčí pohledy musí být na podzim, když stromy hrají všemi barvami. Samotná stezka byla místy široká cesta, jinde jen úzká pěšinka. Bylo tam hodně tůní, přes které vedly mosty z rozpůlených klád. Ale letos je tu neobyčejné sucho, takže většinou byly tůně vyschlé.

To ale nijak nevadilo komárům, protože ti už se vylíhli. V průvodci jsme se dočetli, že nejlepší dobou pro návštěvu parku je srpen až říjen. Na jaře je prý spousta komárů a jiných kousavých much a muchniček. Na jaře to musí být hrůza, nám stačilo i to málo, co nás kousalo během cesty. Repelent se pyšnil prohlášením o výdrži až osm hodin. Ve skutečnosti jsme vydrželi odolávat náletům jen asi půl hodiny. Pak jsme se museli znovu nastříkat. Jediné co pomohlo byla večerní koupel v jezeře. Proti komáří oblek jsem zkoušel jen jednou a taky fungoval, na jaře to tu bez něj asi vůbec nejde. Hlavně kvůli hmyzu se sem nedoporučuje chodit bez stanu, který nemá síť.

Higland Trail je ze dvou okruhů, na tom kratším jsme potkávali lidi, kteří sem vyrazili jen na jedno denní výlet. Na tom delším jsme potkali jen čtyři lidi, z nichž ještě jeden byl jen běžec, který to celý absolvoval s vodním batůžkem na zádech.

Každé tábořiště bylo vybaveno latrínou a ohništěm, někde byl i rošt. Vzhledem k tomu, že konzervy a skleněné lahve byly zakázány, vše ostatní v čem můžete přinést jídlo bylo považováno za spalitelné. A v průvodci bylo doporučeno vše spalovat. I plasty. Mají tady stejný přístup jako já na hájovně. Spálení nadělá méně škody než povalování nebo skládkování.

Na fotkách můžete mezi listy a větvičkami zahlédnout losa, vlastně losici. Tu jsme vyrušili na pastvě, objevila se náhle za zatáčkou. Je to obrovský zvíře. Byla od nás jen asi dvacet metrů, v klidu poodešla z cesty a dál se pásla a dohlížela na malé losátko, které se tam páslo s ní. Když mě nechala udělat několik fotek, tak se i s malým nebo malou přesunula o kousek vedle do hustšího lesa.

Počasí bylo pěkné, v sobotu a v neděli bylo jasno a dost vedro. Teploty kolem 27°C ve stínu. V pondělí už bylo oblačno až zataženo, ale ta teplota byla stejná. Podle páteční předpovědi mělo pršet, ale až na pár kapek nic nespadlo.

Ceny

Jak už jsem napsal povinná pojistka stojí při mezinárodním řidičáku 2500CAD, až budeme mít ty kanadské, tak po půl roce, který už máme zaplacený, uzavřeme smlouvu novou. Záleží na tom zda nám uznají naši řidičskou praxi nebo ne. Ptal jsem se studentů, tedy nových řidičů bez praxe, a ti platí cca 1700CAD ročně.

Ročně se taky musí platit registrace auta, což je 100CAD. Cena benzínu se tady pohybuje v rozmezí 94 – 105 centů za 1 litr. Když jezdíme po městě s klimatizací, tak nám to žere kolem 9 l/100 km. Na dlouhé trasy si to vezme pod sedm. Jednoduchým výpočtem vám vyjde, že při ceně jedné jízdy městskou 2 CAD, se nám vyplatí jezdit autem. I když jedem každý zvlášť a do práce to oba máme asi 16km, tak je to levnější a rychlejší autem. Nehledě k tomu, že Martině do koblihárny v Bridgenorthu žádná veřejná doprava nejede. Stejné je o i dopravou na větší vzdálenosti. Zpáteční jízdenka do Toronta stojí 33 CAD, ale za benzín dám jen 25 CAD. Když pojedem dva, tak je ten rozdíl ještě větší.

G test...

Jak probíhá G test. Mám přijet o půl hodiny dřív, abych se připravil. Tak jsem to proseděl v autě. Potom přišla zkušební komisařka, chtěla vidět, že nám auto bliká, svítí brzdovky a troubí, test jedete ve vlastním autě. Pak usedla vedle mne s obrovským papírem a vyjeli jsme. Účelem testu je vyzkoušet vše: paralelní parkování, zastavení na kraji silnice, otáčení přes tři body, jízda po dálnici. Před testem jsem musel vyplnit papír, že jsem ujel na dálnici určitý počet km.

Test jsem udělal, ale ta komisařka mě pěkně naštvala. Na konci prohlásila, že mi to jako zkušenému řidiči dá, ale jinak bych to neudělal. Co jsem udělal špatně? Problém byl na dálnici. Jel jsem ten test dopoledne a provoz žádnej. Jedu si to teda připojovacím pruhem 85 km/h, najedu na dálnici a jedu si to 90 – 95 km/h. Přece s komisařkou nepojedu sto, což je maximum. Chce abych přejel do druhého pruhu a pak zpět, kontroluju všechny strany a nikde nikdo, tak vyhodím blinkr a v klidu si zajedu do levého, potom zpět do pravého. Potom sjedem z dálnice a po chvilce se na ní vracíme v opačném směru. Nájezd je do zatáčky, nikde nic nejede, tak si to po nájezdu šinu 75 km/h. Dálnice. Zase změna pruhů a zpět před zkušebnu. Takže co jsem podle komisařky dělal špatně. Jel jsem pomalu!!! Podle ní bych zpomaloval provoz. Takže až pojedete test v kanadský autoškole, tak na plný plyn a neubírat!!!

Martinu čeká ten test za čtrnáct dní, tak teď ví, že musí jet naplno.

Řidičák

Každý, kdo chce, žít v Kanadě déle než dva měsíce musí mít kanadský řidičák. To se netýká jen několika vybraných států, mezi nimiž Česká republika chybí. Takže nezbývá než sehnat kanadský, měl bych spíš psát ontárijský, to je správnější neboť každá provincie to má jinak.

Řidičák tu získáte postupně absolvováním třech kroků. První je test očí, koukáte do takovýho přístroje podobného dalekohledu i s brýlema a čtete, potom se z boku rozsvěcují různobarevná světýlka a vy musí periferně určovat odkud. Pak jdete psát test z pravidel. Za to zaplatíte 85CAD a hned získáte řidičské oprávnění skupiny G1. To vás opravňuje k řízení aut až do hmotnosti 11 tun. Ale jsou tu omezení – nesmíte jezdit mezi půlnocí a pátou ranní, pít před jízdou alkohol, jezdit na dálnice. Ale hlavně nesmíte jezdit sami, musí s vámi na sedadle spolujezdce stále být někdo, kdo má řidičák skupiny G, čili nejvyšší stupeň aspoň čtyři roky. A takhle jezdíte rok.

Po roce se můžete přihlásit na řidičský test, který je podmínkou udělení skupiny G2, v ní už můžete jezdit sami, ale pořád nesmíte pít a ještě něco, ale to si teď nepamatuju. Hlavně už smíte jezdit na dálnice a trénovat na nich. Protože po dalších 4 měsících můžete jít na tzv. G road test a po něm získat nejvyšší stupeň tedy G. Už můžete jezdit všude a s kým chcete a k tomu ještě mít v krvi až 0,8‰.

Získání řidičáku trvá nejméně rok a půl. Jsme tedy v koncích. Naštěstí je v podmínkách udělení řidičáku výjimka. Můžete podepsat prohlášení, že máte zkušenosti s řízením více jak rok a odpustí vám ten rok čekání. Můžete jít rovnou na test G2, ale pak musíte ještě půl roku čekat na G test. Nebo musíte předložit doklad o tom, že vaše řidičská zkušenost je delší než 3 roky a můžete jít na G test rovnou. Bohužel tenhle papír v Čechách nezískáte. Jak to udělat? Volal jsem na český konzulát do Toronta a tam my poradili, že by měl stačit oficiální překlad. Domluvil jsem se, že jim pošlu oskenovaný řidičáky a překlad a oni to úředně ověří. Bohužel to nakonec dopadlo tak, že jsme do Toronta jeli osobně. Aspoň jsme si udělali výlet.

Takže s papírem z ambasády s oficiálním razítkem jsem šli na úřad. Tam to naštěstí přijali, udělali nám testy očí a já jsem napsal test hned, Martina až za týden. Potom jsem se přihlásil na test G a zaplatil dalších 75CAD. Test se konal až 1. srpna, takže jsem jezdil tři týdny na černo. Já jsem sice hned po testu z pravidel dostal řidičák skupiny G1, ale s tím jsem si mohl akorát tak…, protože by se mnou musel být v autě pořád někdo s Gčkem.

Jak jsem kupoval auto…

Stále jsem nepopsal trable s autem. Nechával jsem si to až na dobu, kdy budu mít kanadský řidičák.

Hned jak jsem dorazil do Kanady, tak jsem věděl, že budeme potřebovat auto. Bydlení jsme měli zajištěné v domě vzdáleném asi 15km od univerzity a města. S úrovní veřejné dopravy v Severní Americe bylo jasné, že se bez auta neobejdeme. Hned první den jsem se ptal, jak je těžké koupit auto.Všichni mi odpovídali, že je to hrozně jednoduché, úplná hračka. Už z Čech jsem měl prostudované inzeráty z místních bazarů dostupné na internetu. Naštěstí jsem měl možnost si půjčit univerzitní auto a s ním začít objíždět vytipované bazary. Musím podotknout, že kdo není na internetu, tak ten jakoby nebyl. Všechny bazary měli nabídku na internetu. Větším problémem bylo najít daný bazar ve skutečnosti.

V sobotu jsem v devět ráno vyrazil. Jel jsem kousek za město, asi 15 km od Peterborough. Měli tam černého Forda Eskorta z roku 1998, co měl najeto 109000. V bazaru měl majitel zrovna návštěvu, ale ochotně mi dal klíčky od auta a já si jej prohlédl. Vypadalo pěkně, koukal jsem na vše, co mělo být, podle pouček pro nakupování v bazaru, v pořádku. Nikdy jsem si auto v bazaru nekupoval, tak jsem vůbec netušil, co mám očekávat. Vrátil jsem klíčky a jel dál. Celkem jsem za tu sobotu navštívil asi deset bazarů a nakonec jsem měl vybrány dvě auta. Buď toho prvního Forda nebo Dodge, který byl ze stejného roku a měl najeto stejně. Jen to nebyl kombík.

Rozhodl jsem se pro toho Forda a v pondělí jsem tam znovu zajel s tím, že mám zájem. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduchý. Nemám totiž pojištění. Povinné pojištění se totiž v Kanadě sjednává na osobu, nikoli na auto, i když to auto musí být ve smlouvě uvedeno, jde totiž o věk řidiče a jeho zkušenosti nikoli o objem motoru. Uzavřel jsem předkupní smlouvu a druhý den vyrazil do brokerské firmy sjednávající pojistky všeho druhu.

V pojišťovací firmě se mě ujal jeden pán a začal se mnou procházet nabídky různých firem. Ale vždy jsme narazili na zásadní problém. Nemám kanadský nebo americký řidičák. Nepojistí mě. Já jsem věděl, že ten řidičák musím získat do dvou měsíců od příjezdu do země, ale že kvůli tomu nesmím být pojištěný… Dostal jsem se do byrokratické pasti, ze které nebylo úniku. Naštěstí jsem byl ve správné firmě, kde mi pomohli najít řešení. Já byl totiž i v jiných, kde prohlásili, že když nemám řidičák, tak nemůžu mít pojistku a tím pádem ani auto. Naštěstí je jedna firma, která pojišťuje i na mezinárodní řidičáky. Cena na půl roku je 1250CAD. Čtete správně povinné pojištění stojí na půl roku dvanáct set dolarů. Naštěstí to šlo zaplatit ve splátkách. Zaplatil jsem a mohl si koupit auto.

Jel jsem do bazaru, ale protože jsem si to auto před tím neprojel, tak jsem si ho chtěl projet. Majitel mi dal klíčky a řekl ať si tam přišroubuju značku a jedu. Tak jsem se sám projel. Já nepoznám jestli je všechno v pořádku nebo ne. Našel jsem jenom, že nefunguje ruční brzda. Tak jsem mu to vylíčil a on se na mě tak podíval, jako k čemu potřebuju ruční brzdu. Vysvětlil mi, že tady ji nikdo nepoužívá. Nakonec ji vyzkoušel a řekl, že ji dotáhne. Bavili jsme se odkud jsem. Že z Čech a on, že před lety prodával i Škodovky, dokonce měl na stěně inzerát na Favorita. Nakonec jsme se dohodli na ceně 5016CAD za auto i s daní. Dokonce mi nabídl, že vyřídí papíry na úřadě. Dal jsem mu kopie řidičáků a domluvili jsme se na zaplacení zaručeným šekem, což je šek od banky potvrzující složení peněz v jeho prospěch, a vyzvednutí auta v pátek.

V pátek jsem se pro auto dopravil s pomocí kolegyně z práce, která mě dovezla do bazaru a z něj jsem už jel naším autem. Papíry a přihlášení bylo v pořádku vyřízeno, ruční brzda seřízena. Dostal jsem záruku na 30 dní nebo 3000 km, co vyprší dřív, a ještě nějakou záruku mobility na 12 měsíců podmíněnou pravidelnou výměnou oleje po 5000 km, což mě čeká tenhle měsíc.

Výměna oleje proběhla bez problémů, dojel jsem do supermarketu jehož součástí je i servis. Měli zrovna volno. Během 35 minut to bylo hotovo. Dokonce jsem nemusel ani auto k servisu vozit, stačilo, že bylo na parkovišti a oni si pro něj došli. Platilo se normálně u kasy marketu.

Moje jízda autobusem…

Dneska se pro mě dalším z nepřekonatelných zážitků stala cesta městskou hromadnou dopravou. Jen na začátku poznamenám, že je to dost drahý způsob cestování. Stojí to 2 dolary a je to nepřestupní – schválně nepíšu jízdenka, protože tu nedostanete, ale k tomu až později. Na internetu jsem si nastudovala trasy linek (těch je tu 12), ale stejně jsem moc nechápala, jak celý systém funguje. Všude po městě jsou cedule, že tam je autobusová zastávka, ale není tam žádný jízdní řád, ani popisek, která linka tam vlastně jezdí… Na internetu je pouze napsáno, v kolik linka vyjíždí z konečné, v kolik na konečné zase má být a z toho si musíte sami odvodit v kolik Vám to tak zhruba jede z té Vaší zastávky. Takže jsem se postavila na tu naši zastávku, kterou máme asi 2 min od domu a jen tiše doufala, že pojedu správným směrem… Asi po 15 min autobus skutečně přijel a kromě řidiče tam seděl jen jeden člověk. Na autobusu bylo napsáno jenom SPECIAL, tak jsem si fakt nebyla jistá, že pojedu tam, kam chci. U řidiče byl jakýsi automat, do kterého jsem hodila ty požadované 2 CAD a čekala, že mi to dá nějaký lístek. Asi jsem koukala dost blbě, protože řidič mi pak nějaký kus papíru dal… Celou jízdu jsem měla pocit, že jsem se ocitla někde v zemích třetího světa. Bylo to fakt speciál. Tak rozhrkaný autobus už jste dlouho neviděli. Uvnitř plastová sedátka, autobus měl ještě takový ten kulatý tvar jako u nás v šedesátých letech a navíc řidič celou dobu urputně mobiloval… Nestavělo to ani na jedné zastávce, ale nějak moc jsem neřešila, jak to udělat, kdybych chtěla vystoupit, protože jsem jela až do města na konečnou. Tam se ve stejnou dobu sjede na terminálu všech těch 12 městských linek, navzájem na sebe počkají a máte možnost přestoupit na nějakou další.

Když jsem pak jela nazpátek a nastupovala – opět na konečné, na terminálu, tak řidič ještě stál venku a popíjel kafčo. Tak jsem tam zas hodila ty 2 CAD a opět žádný lístek. No nic, tak jsem si šla sednout. Pak ale řidič usedl za volant, tak mi to nedalo a šla jsem se zeptat, jestli to fakt nic nedává – a prý ne. Tentokrát jsme v autobuse jeli 4. Jedna vystoupila hnedka za rohem, tak na to jsem nebyla připravená a nestihla si všimnout, jak to udělala, že ten autobus na té zastávce zastavil. Tak, ještě jsem měla 2 pokusy, jenomže jak jsem se blížila k naší ulici, tak ani jeden z těch dvou se nějak nechystal vystupovat. Tak pořád koukám kolem sebe, jestli nějaké tlačítko na signál řidiči neobjevím – a nic. Á, naštěstí paní za mnou se začala zvedat a míří ke dveřím - sleduju, sleduju a on podél oken vede jakýsi špagát – no spíš lanko a za ten se zatáhne a autobus fakt na příští zastávce zastaví. No to je teda systém…:-)