Dneska se pro mě dalším z nepřekonatelných zážitků stala cesta městskou hromadnou dopravou. Jen na začátku poznamenám, že je to dost drahý způsob cestování. Stojí to 2 dolary a je to nepřestupní – schválně nepíšu jízdenka, protože tu nedostanete, ale k tomu až později. Na internetu jsem si nastudovala trasy linek (těch je tu 12), ale stejně jsem moc nechápala, jak celý systém funguje. Všude po městě jsou cedule, že tam je autobusová zastávka, ale není tam žádný jízdní řád, ani popisek, která linka tam vlastně jezdí… Na internetu je pouze napsáno, v kolik linka vyjíždí z konečné, v kolik na konečné zase má být a z toho si musíte sami odvodit v kolik Vám to tak zhruba jede z té Vaší zastávky. Takže jsem se postavila na tu naši zastávku, kterou máme asi 2 min od domu a jen tiše doufala, že pojedu správným směrem… Asi po 15 min autobus skutečně přijel a kromě řidiče tam seděl jen jeden člověk. Na autobusu bylo napsáno jenom SPECIAL, tak jsem si fakt nebyla jistá, že pojedu tam, kam chci. U řidiče byl jakýsi automat, do kterého jsem hodila ty požadované 2 CAD a čekala, že mi to dá nějaký lístek. Asi jsem koukala dost blbě, protože řidič mi pak nějaký kus papíru dal… Celou jízdu jsem měla pocit, že jsem se ocitla někde v zemích třetího světa. Bylo to fakt speciál. Tak rozhrkaný autobus už jste dlouho neviděli. Uvnitř plastová sedátka, autobus měl ještě takový ten kulatý tvar jako u nás v šedesátých letech a navíc řidič celou dobu urputně mobiloval… Nestavělo to ani na jedné zastávce, ale nějak moc jsem neřešila, jak to udělat, kdybych chtěla vystoupit, protože jsem jela až do města na konečnou. Tam se ve stejnou dobu sjede na terminálu všech těch 12 městských linek, navzájem na sebe počkají a máte možnost přestoupit na nějakou další.
Když jsem pak jela nazpátek a nastupovala – opět na konečné, na terminálu, tak řidič ještě stál venku a popíjel kafčo. Tak jsem tam zas hodila ty 2 CAD a opět žádný lístek. No nic, tak jsem si šla sednout. Pak ale řidič usedl za volant, tak mi to nedalo a šla jsem se zeptat, jestli to fakt nic nedává – a prý ne. Tentokrát jsme v autobuse jeli 4. Jedna vystoupila hnedka za rohem, tak na to jsem nebyla připravená a nestihla si všimnout, jak to udělala, že ten autobus na té zastávce zastavil. Tak, ještě jsem měla 2 pokusy, jenomže jak jsem se blížila k naší ulici, tak ani jeden z těch dvou se nějak nechystal vystupovat. Tak pořád koukám kolem sebe, jestli nějaké tlačítko na signál řidiči neobjevím – a nic. Á, naštěstí paní za mnou se začala zvedat a míří ke dveřím - sleduju, sleduju a on podél oken vede jakýsi špagát – no spíš lanko a za ten se zatáhne a autobus fakt na příští zastávce zastaví. No to je teda systém…:-)
