Dřevěné kánoe

Od čtvrtka do neděle se v tady konalo každoroční setkání výrobců, majitelů a obdivovatelů základního dopravního prostředku Kanady - dřevěné kánoe. Celá akce se konala na univerzitě, která přes léto pronajímá koleje pro různé akce.

Na fotkách můžete vidět postup výroby kánoe a už hotové a vyšperkované kánoe. Kánoe se dělají různé, i s plachtou nebo rovnou zádí pro přidělání motoru.

Cena dřevěné kánoe je kolem 3000$, laminátová stojí 600$.

Montreal

Na úterý 1. července připadl státní svátek – Canada Day neboli narozeniny Kanady. Jelikož tohle je svátek největší významnosti, tak se nešoupe na pondělí k víkendu, jako jiné svátky, ale slaví se opravdu 1. července. My jsme toho využili a přibrali jsme si k tomu ještě pondělí a vyrazili na čtyřdenní výlet do Montrealu a Ottawy.

Do Montrealu je to od nás zhruba 500 km a Ottawa je zhruba na půli cesty. Začali jsme tedy Montrealem a v Ottawě se zastavili až při zpáteční cestě. Montreal je údajně hned po Quebec City nejevropštějším městem Kanady a možná vůbec celé severní Ameriky, teda aspoň podle tvrzení místních.

Leží v provincii Quebec, takže se tam mluví převážně francouzsky. Problém domluvit se jsme ale neměli, všude je taková spousta turistů, že anglicky všichni stejně musí umět. Jediný rozdíl oproti ostatním provinciím je, že je zde vše napsáno pouze ve francouzštině. Všude jinde jsou dvojjazyčné nápisy úplnou samozřejmostí. Asi je to nějaká forma protestu, že se jim nepodařilo se odtrhnout.

Cesta do Montrealu je bez prvních 80 km, kdy musíme sjet na jih k Ontarijskému jezeru, celá po dálnici, která vede po břehu jezera a potom řeky Sv. Vavřince. Celou cestu pršelo, takže na žádné kochání krajinou nebylo pomyšlení.
Do Montrealu jsme dojeli po poledni a naštěstí přestalo pršet. Hotel jsme měli zamluvený v centru města, v něm bylo možné i parkovat, ale s podmínkou, že kdo najde místo, tak parkuje. Naštěstí tam pro nás bylo ještě místo, zaparkovali jsme tam auto a až do pondělka jsem chodili pěšky nebo jezdili metrem.

Hned jsme vyrazili na prohlídku středu města, kudy vede pěší zóna. Po pár metrech člověk rychle pochopí, že tohle je město homosexuálů a bezdomovců. Za chvíli si začne připadat jako menšina… Pěší zóna vede tzv. latinskou čtvrtí a když z ní člověk uhne, tak se dostane mezi docela hezké rodinné domky, které mi trochu připomínaly domky v New Orleans. To bylo taky pod francouzským vlivem, takže i architektura je podobná. Večer jsme si ještě vyrazili na jazzový festival, který v Montrealu probíhá každým začátkem července.

V neděli jsme si trochu přivstali (tedy v porovnání s ostatními turisty) a už v devět vyrazili do města. To bylo tou dobou úplně liduprázdné, takže jsme měli možnost si v klidu prohlédnout ty nejstarší uličky, které jsou také tím, na co je Montreal hrdý a proč se tvrdí, že je to evropské město. Opravdu to tam trochu staré uličky našich měst připomínalo. V některých byla ještě původní dlažba a hlavně všude spousta kaváren a cukráren se zahrádkami.

Uprostřed téhle čtvrti stojí katedrála, která nejenže vypadá jako Notre-Dame, ale taky se tak jmenuje. Postavil ji irský protestant v letech 1824-29 a byl ze svého díla tak nadšený, že ke konci života konvertoval ke katolicismu jen proto, aby tam v ní mohl být pochován.

Montreal se jmenuje podle kopce – královská hora, který leží uprostřed města. Celý kopec hodně připomíná Petřín, akorát nahoře není věž, ale jen vyhlídka na město a jízdárna, kde prodávají zmrzku, kafe a pohledy. Jako v Praze je pod Petřínem Újezd a Malá strana, tak v Montrealu je na jeho upatí McGillova Universita. Ta byla založena v roce 1821 a patří mezi nejstarší a nejvýznamnější kanadské univerzity. Samozřejmě jsme se šli na tu vyhlídku podívat, ale jelikož vlhkost vzduchu byla kolem 70ti procent a teplota kolem 24 stupňů, humidex 33, tak výstup byl trochu náročnější…:-)

Po prochozeném dopoledni v centru města jsme si koupili lístek na metro a jeli se podívat na oratorium sv. Josefa. Tahle basilika je hned po sv. Petru v Římě největším kostele na světě. Zajímavé je, že průvodce to nezmiňuje, ale my jsme se shodli, že architekt obšlehl kostel na Montmartru v Paříži nebo se jím přinejmenším hodně inspiroval…:-)

Pak jsme si ještě sjeli mrknout na olympijský stadion z roku 1976 a taky na ostrov, kde se v roce1967 konala celosvětová výstava Expo. Do dnešní doby se dochovalo jen málo pavilonů, ale ta hlavní dominanta zůstala. Tou je americký pavilón, který z dálky připomíná obrovskou skleněnou kouli (má 80 metrů v průměru). Z blízka člověk zjistí, že konstrukce je tvořená hliníkovými tetraedry (pro ne chemiky – tetraedr je rovnoramenný čtyřstěn) a původně to bylo vyplněno plexisklem, které ale nepřežilo požár v roce 1978. Takže dnes už je to opravdu jenom taková obří prolejzačka. Uvnitř té prolejzačky je umístěno muzeum kanadské biosféry, ve kterém jsou výstavy o kanadských ekosystémech.

Během doby, co jsme se tam poflakovali, se odněkud vyloupnul obrovský dav lidí, který směřoval k metru. Až po chvíli jsme vydedukovali, že ten dav byl na nějakém stadionu sledovat finále Eura. Vůbec se ale nechoval tak, jak jsme zvyklí z Čech. Absolutně se nedalo poznat, kdo vlastně vyhrál, všichni si spořádaně nesli vlajky (španělské hodně převažovali), nikdo nic nevykřikoval, nikdo samozřejmě nebyl opilý. A to se jednalo o tisíce lidí…

Pak už jsme z těch památek, atrakcí a počasí byli tak utahaní, že jsme si šli na chvilku oddychnout do hotelu, ale večer jsme zase vyrazili do víru velkoměsta. Nejprve do čínské čtvrti na večeři (paradoxně do korejské restaurace) a pak znovu na jazzový festival.

Martina

Montrealský jazzový festival

Montrealský jazzový festival probíhá každým začátkem července. Koná se v celé jedné čtvrti, vstup je ohraničený, takže se uvnitř může na ulici konzumovat pivo. Což je jedna z mála příležitostí, kdy je možné Kanaďany vidět pít na veřejnosti… Ovšem pijete jen to, co si tam koupíte, protože při vstupu musíte ukázat batoh zda nemáte nějaké pivo nebo jiný alkohol.

V celém areálu bylo různě po ulicích rozmístěno asi 10 podií, takže se dalo procházet a vybrat si, co člověka zrovna zaujalo. Nejlepší na tom je, že venkovní koncerty jsou zadarmo…:-). Pokud chcete jít na koncert někoho opravdu zná mého, tak ten se koná ve koncertní hale a tam si musíte zaplatit.
V sobotu večer dost pršelo, takže jsme se pořád museli schovávat někde pod deštníkem. Každou středu a sobotu se v létě koná ohňostroj. To není nějaká pětiminutová záležitost. Je to vlastně soutěž v ohňostrojích. Každý ohňostroj připravuje jedna země. Je to vlastně konkurence jazzovému festivalu. Dost diváků se stejně jako my vydalo na ohňostroj k řece Sv. Vavřince. Ohňostroj trval přes 25 minut a byl supr.

V neděli na jazzovém festivalu mnohonásobně přibylo lidí. Hlavně proto, že nepršelo, to ale jenom asi do devíti. Pak to zase začlo. My si poslechli koncert jen jedné skupiny. Když začali hrát, tak mi to bylo divný a říkala jsem, že to zní jako cimbálovka a ne jazz. No a když začali zpívat jakousi slovenskou lidovou o černých očích, tak bylo opravdu jasné, že je to cimbálovka… Pak to pokračovalo ještě dalšími srbskými a polskými songy. Když se na konci představovali, tak z toho vyplynulo, že to byla skupina tvořená různými slovanskými imigranty.

Martina

Ottawa

V pondělí ráno jsme z Montrealu vyrazili do Ottawy. Počasí nám ten den moc nepřálo, každou chvíli jsme se museli schovávat před deštěm. Jelikož ale Ottawa je hodně malá, tak se centrum během jednoho odpoledne dá v pohodě projít.

Docela zajímavé je, jak se Ottawa stala hlavním městem. Zlí jazykové totiž tvrdí, že královna Victorie prostě jen vzala špendlík, náhodně ho zabodla do mapy a řekla, tady bude hlavní město. Ottawa totiž v té době ležela in the middle of nowhere, slušně česky řečeno uprostřed lesů, kde lišky dávají dobrou noc. Pravdou ale asi bude, že výběr byl po zralé úvaze. Město totiž leží přesně tam, kam zasahují jak francouzské, tak anglické vlivy, dost daleko od amerických hranic, kde se v té době ještě dost mlátili a na pomezí horní a dolní Kanady.

Hlavními dvěma atrakcemi je Parliament Hill a Rideau Canal, který původně usnadňoval cestu mezi Ontarijským jezerem a mořem. Dneska slouží v létě vodákům (rozuměj vodákům na jachtách) a v zimě bruslařům. Přímo pod Parliament Hillem je kaskáda osmi zdymadel, která je zapsána do seznamu UNESCO.

Do parlamentních budov se dá jít zdarma na prohlídku, ale musíte si včas vyzvednout lístek. Je tam totiž omezený počet návštěvníků. Když jsme tam navečer po bouřce, kterou jsme proseděli pod mostem vedle zdymadel, dorazili, tak už byli lístky rozdané. Bez lístků je možné jít jen na věž (Peace Tower), odkud je výhled na město a do Memorial Chamber, kde je vystaveno několik knih, ve kterých jsou jména všech vojáků, kteří kdy padli za Kanadu. Každý den v 11 hodin tam vždy otočí stránky těch knih, tak aby každá stránka byla alespoň jednou za rok vystavena.

Potom jsme se ještě prošli kolem a sledovali přípravy na oslavy Canada Day.

Martina

Canada Day

V úterý ráno jsme v Ottawě vyrazili na oslavy Canada Day. Je to státní svátek na oslavu vzniku Kanady. Letos jí je 141 let, společně s tím se ještě slavilo 150 let Britské Kolumbie, 250 let parlamentní demokracie v Novém Skotsku a 400 let od založení města Quebec. Dost důvodů na pořádnou oslavu :-)

Hlavní ceremonie se konají na prostranství před parlamentem, kam se údajně vejde 100 000 lidí. Ceremonie začínaly v 10 hodin dopoledne a protože Petr chtěl mít ty nejlepší fotky, tak jsme si vzali skládací židličky a čekali tam už od půl deváté. Problém byl ten, že nikdo nevěděl, odkud bude ten nejlepší výhled, ani policajti. To bylo pro Petra trochu zklamání, ale nakonec jsme se usadili u zátaras, na půl cesty mezi pódiem a protější loukou, kde měla probíhat slavnostní výměna stráží. Do deseti hodin se to tam docela zaplnilo. Ceremonie začala příchodem průvodu, který šel městem. Skládal se z kapel z jednotlivých provincií a několika historicky okostýmovaných skupin. Poté proběhlo slavnostní vztyčení vlajky a kanadská hymna.

Když průvod vyklidil prostranství, tak následovala slavnostní výměna stráží, což je ještě větší atrakce pro turisty než v Praze. Stráže jsou jinak vidět jen před sídlem generálního guvernéra, hlavy Kanady, ale jen v létě, v zimě by jim byla i v těch kožešinových čepicích zima. Po výměně stráží se představila kanadská horská jízdní policie, která měla nacvičené vystoupení na koních na hudbu, což bylo mnohem lepší než ta výměna stráží.

Pak už se čekalo na příjezd generálního guvernéra, který zde zastupuje britskou královnu a je nejvyšším představitelem Kanady. Tuhle funkci tu většinou zastává žena, která pochází z Kanady, a je britskou královnou jmenována zhruba na pět let. Před guvernérkou přijel premiér a taky rodina Terryho Foxe, který je pro Kanadu ikonou. Docela dobrý bylo, že během tohohle čekání vyrazili členové jízdní policie mezi lidi, se všema si podávali ruce a ptali se lidí, jak se jim to vystoupení líbilo.

Po příjezdu guvernérky a ostatního doprovodu opět následovala hymna, tentokrát v podání dětského sboru. Bylo to docela dojemné, když sedmdesátitisícový dav zpíval pohromadě: „O Canada, our home and native land…“. Navíc to měli přesně načasované a s posledním taktem přelétlo nad prostranstvím sedm letadel a z jednoho kokpitu pilot prostřednictvím kamery a obřího plátna na podiu popřál Happy Birthday Canada! Nejedno oko nezůstalo suché…;-)

Pak už následovaly projevy, tak aby všemu bylo učiněno zadost, tak bylo vše řečeno ve francouzštině i angličtině. My už jsme tou dobou odcházeli, protože jsme chtěli odjet zavčasu ještě před tím, než tam vypukla dopravní zácpa, což se nám i podařilo. Jinak se tam pokračovalo odpoledním a večerním koncertem a celé to v deset večer měl opět zakončit ohňostroj.

Nadchlo mě, jak takováhle ohromná akce ještě dneska může proběhnout v takovém poklidu, v jakém proběhla. Naprosté minimum policajtů, žádné projevy extremistických skupin a kupodivu ani žádné bezpečnostní prohlídky a kontroly čehokoli. A do toho ti nadšení Kanaďané, z kterých čiší hrdost na svoji zemi. Většina oblečená do trička s nápisem Canada, pokud ne rovnou do vlajky, nebo alespoň do něčeho červenobílého…

Martina