Na úterý 1. července připadl státní svátek – Canada Day neboli narozeniny Kanady. Jelikož tohle je svátek největší významnosti, tak se nešoupe na pondělí k víkendu, jako jiné svátky, ale slaví se opravdu 1. července. My jsme toho využili a přibrali jsme si k tomu ještě pondělí a vyrazili na čtyřdenní výlet do Montrealu a Ottawy.
Do Montrealu je to od nás zhruba 500 km a Ottawa je zhruba na půli cesty. Začali jsme tedy Montrealem a v Ottawě se zastavili až při zpáteční cestě. Montreal je údajně hned po Quebec City nejevropštějším městem Kanady a možná vůbec celé severní Ameriky, teda aspoň podle tvrzení místních.
Leží v provincii Quebec, takže se tam mluví převážně francouzsky. Problém domluvit se jsme ale neměli, všude je taková spousta turistů, že anglicky všichni stejně musí umět. Jediný rozdíl oproti ostatním provinciím je, že je zde vše napsáno pouze ve francouzštině. Všude jinde jsou dvojjazyčné nápisy úplnou samozřejmostí. Asi je to nějaká forma protestu, že se jim nepodařilo se odtrhnout.
Cesta do Montrealu je bez prvních 80 km, kdy musíme sjet na jih k Ontarijskému jezeru, celá po dálnici, která vede po břehu jezera a potom řeky Sv. Vavřince. Celou cestu pršelo, takže na žádné kochání krajinou nebylo pomyšlení.
Do Montrealu jsme dojeli po poledni a naštěstí přestalo pršet. Hotel jsme měli zamluvený v centru města, v něm bylo možné i parkovat, ale s podmínkou, že kdo najde místo, tak parkuje. Naštěstí tam pro nás bylo ještě místo, zaparkovali jsme tam auto a až do pondělka jsem chodili pěšky nebo jezdili metrem.
Hned jsme vyrazili na prohlídku středu města, kudy vede pěší zóna. Po pár metrech člověk rychle pochopí, že tohle je město homosexuálů a bezdomovců. Za chvíli si začne připadat jako menšina… Pěší zóna vede tzv. latinskou čtvrtí a když z ní člověk uhne, tak se dostane mezi docela hezké rodinné domky, které mi trochu připomínaly domky v New Orleans. To bylo taky pod francouzským vlivem, takže i architektura je podobná. Večer jsme si ještě vyrazili na jazzový festival, který v Montrealu probíhá každým začátkem července.
V neděli jsme si trochu přivstali (tedy v porovnání s ostatními turisty) a už v devět vyrazili do města. To bylo tou dobou úplně liduprázdné, takže jsme měli možnost si v klidu prohlédnout ty nejstarší uličky, které jsou také tím, na co je Montreal hrdý a proč se tvrdí, že je to evropské město. Opravdu to tam trochu staré uličky našich měst připomínalo. V některých byla ještě původní dlažba a hlavně všude spousta kaváren a cukráren se zahrádkami.
Uprostřed téhle čtvrti stojí katedrála, která nejenže vypadá jako Notre-Dame, ale taky se tak jmenuje. Postavil ji irský protestant v letech 1824-29 a byl ze svého díla tak nadšený, že ke konci života konvertoval ke katolicismu jen proto, aby tam v ní mohl být pochován.
Montreal se jmenuje podle kopce – královská hora, který leží uprostřed města. Celý kopec hodně připomíná Petřín, akorát nahoře není věž, ale jen vyhlídka na město a jízdárna, kde prodávají zmrzku, kafe a pohledy. Jako v Praze je pod Petřínem Újezd a Malá strana, tak v Montrealu je na jeho upatí McGillova Universita. Ta byla založena v roce 1821 a patří mezi nejstarší a nejvýznamnější kanadské univerzity. Samozřejmě jsme se šli na tu vyhlídku podívat, ale jelikož vlhkost vzduchu byla kolem 70ti procent a teplota kolem 24 stupňů, humidex 33, tak výstup byl trochu náročnější…:-)
Po prochozeném dopoledni v centru města jsme si koupili lístek na metro a jeli se podívat na oratorium sv. Josefa. Tahle basilika je hned po sv. Petru v Římě největším kostele na světě. Zajímavé je, že průvodce to nezmiňuje, ale my jsme se shodli, že architekt obšlehl kostel na Montmartru v Paříži nebo se jím přinejmenším hodně inspiroval…:-)
Pak jsme si ještě sjeli mrknout na olympijský stadion z roku 1976 a taky na ostrov, kde se v roce1967 konala celosvětová výstava Expo. Do dnešní doby se dochovalo jen málo pavilonů, ale ta hlavní dominanta zůstala. Tou je americký pavilón, který z dálky připomíná obrovskou skleněnou kouli (má 80 metrů v průměru). Z blízka člověk zjistí, že konstrukce je tvořená hliníkovými tetraedry (pro ne chemiky – tetraedr je rovnoramenný čtyřstěn) a původně to bylo vyplněno plexisklem, které ale nepřežilo požár v roce 1978. Takže dnes už je to opravdu jenom taková obří prolejzačka. Uvnitř té prolejzačky je umístěno muzeum kanadské biosféry, ve kterém jsou výstavy o kanadských ekosystémech.
Během doby, co jsme se tam poflakovali, se odněkud vyloupnul obrovský dav lidí, který směřoval k metru. Až po chvíli jsme vydedukovali, že ten dav byl na nějakém stadionu sledovat finále Eura. Vůbec se ale nechoval tak, jak jsme zvyklí z Čech. Absolutně se nedalo poznat, kdo vlastně vyhrál, všichni si spořádaně nesli vlajky (španělské hodně převažovali), nikdo nic nevykřikoval, nikdo samozřejmě nebyl opilý. A to se jednalo o tisíce lidí…
Pak už jsme z těch památek, atrakcí a počasí byli tak utahaní, že jsme si šli na chvilku oddychnout do hotelu, ale večer jsme zase vyrazili do víru velkoměsta. Nejprve do čínské čtvrti na večeři (paradoxně do korejské restaurace) a pak znovu na jazzový festival.
Martina
