Začátkem srpna mají Kanaďané Civic Holiday. Přeložit by se to dalo jako občanský svátek. Prostě proč zdůvodňovat třídenní víkend nějakým svátkem, stačí vyhlásit svátek občanským, ať si každý slaví, co chce, hlavně, že má volno:-).
Tak na tenhle svátek dostala Martina v koblihárně volno. Naplánovali jsme si vandr do provinčního parku Algonquin. Je to oblast asi 200 km severně od Peterborough. Je to opuštěná oblast plná jezer a prochází tudy jen jediná funkční silnice. Kdysi tudy vedlo několik železnic, ale na ně v Severni Americe zanevřeli po druhé světové válce a většinu nechali napospas přírodě. Všechno dění je v parku soustředěno právě kolem té jediné silnice. Je tam několik kempů a kratších cest vhodných na jednodenní vycházky. V parku jsou taky tři turistické trasy, které jsou zde nazývány backpack trails. Neboli cesty pro baťůžkáře – vše si musíš napakovat na záda. Délka tras je od 15 do asi 85 km, ale nemusí se to jít celý, dá se to zkrátit, ale jen někde.
My jsme si vybrali trasu nazvanou Highland Backpacking Trail. Ta leží zhruba uprostřed parku u silnice číslo 60. Má dva okruhy, kratší měří 19 a delší 35 km. Na mapce jsou naznačeny jednotlivé etapy. Modrá = sobota, zelená = neděle, oranžová = pondělí a červená, která vychází z mapy, je pondělní cyklotrasa.
Vyrazili jsme v sobotu chvilku po sedmé ráno. Do auta jsme si k batohům přidali ještě kola, že se v pondělí ještě kousek projedeme po cyklostezce v parku. Do parku jsme dorazili chvilku před desátou. Park nemá vstupní bránu, jaká je obvyklá v jiných parcích, protože ta silnice slouží i normální dopravě. Proto se můžete do parku dostat i bez zaplacení, ale problém je, že všechna parkoviště jsou kontrolována, takže nezaplacení poplatku se rovná pokutě. Zastavili jsme proto u informačního centra, kde zároveň prodávají povolenky na vstup. Vystáli jsme asi čtvrthodinovou frontu a pán nám oznámil, že všechny kempy na naší vybrané trase jsou obsazeny, že nám může nabídnout jen jiné, ale ty nám stejně nemůže prodat. Že máme jet do parku a informovat se v Mew Lake campu, kde nám případně prodají povolení. Jeli jsme teda do Mew Campu, kam je to od západní brány asi 30 km.
Parky v Kanadě jsou sice pro lidi, ale jen pro vyvolené. Můžete přijet, kdy se Vám zlíbí, ale musíte zaplatit denní vstup. Potom můžete jít na kteroukoli atrakci, ale musíte v deset večer zmizet. Pokud máte tu drzost chtít tam zůstat přes noc, musíte si najít volné místo v kempu, hotelu, i když těch uvnitř parku moc není, nebo v soukromé chatě. Počet míst je limitován. Proto je doporučováno si místo zarezervovat. To lze bud telefonem nebo přes internet. Stojí to docela dost v porovnání s nocí v lese a pokud budete mít špatný počasí a rozhodnete se nepřijet, tak vám nikdo nic nevrátí. Tyhle rezervace jsou vyžadovány i pro možnost spát v lese při vandrování.
Takže s plánem kam chceme jít a bez rezervace jsme dorazili do infocentra u Mew Lake. Když jsem jim oznámil, že jsme dva a chceme jít na Highland Trail, tak mi vesele oznámili, že na dnešní noc mají volno buď na Harness Lake nebo na East Provoking Lake. Ani jedno z těch míst nebylo tam, kam jsme chtěli spát. Další noc bylo volno na West Provoking Lake. Takže jsme měli dvě varianty, buď jít jen krátký okruh, nebo jít celý okruh, ale jiným směrem a s delší trasou první den, než jsme plánovali. Zvolil jsem variantu delší cesty, za což mě Martina určitě večer proklínala. Zaplatil jsem poplatek za spaní v lese = 2x2x10CAD, čili celkem 40 CAD, a k tomu ještě koupil mapu za 2,25 CAD. Paní naťukala všechny údaje do počítače a vytiskla nám několik listů povolení. Na něm bylo: jména, adresa, číslo auta, kde a kdy můžeme spát a barva stanu. Pani mi k tomu ještě dal přečíst pravidla chování v parku a podepsat, že s nimi souhlasím. Podepsal jsem, ale problém byl, že se do parku nesmí nosit nic v lahvích a plechovkách. Naše zásoby byly postaveny na lančmítu a rybičkách. Pořád nejde jíst instantní nudle. Přesto jsem podepsal a radši se na nic neptal, abych nevzbudil podezření, že snad máme nějakou jinou konzervu než bombu s plynem. K tomu jsme dostali žlutý pytel na odpadky s číslem našeho povolení, kdyby se nám ztratily odpadky, tak nás podle něj najdou :-) Takhle vybaveni jsme přejeli na parkoviště odkud se chodí na stezku.
Já jsem se v předstihu snažil najít na internetu vše, co budeme potřebovat vědět. Ale třeba ty informace o plechovkách jsou pečlivě ukryty. A sehnat mapy, to je vůbec nejtěžší. Dokonce ani v GPS mapách Kanady není nic. Našel jsem jednu jedinou mapu parku, ale ta byla zaměřena na výlety na kánoích. Aspoň na ní je naznačena naše trasa, ale bez kilometráže.
Krajina je tu vlnitá. Když se díváte z letadla, tak to opravdu vypadá jako vlnitý plech. Střídají se kopečky a údolíčka, ve kterých je většinou jezero nebo aspoň mokřad. Celý je to důsledek působení ledovce a směřuje to na jihozápad. Takže pokud nejdete přesně na jihozápad, tak jdete buď do kopce nebo z kopce. Výškový rozdíly nejsou velké v průměru jen asi 50 metrů, ale je to jako na houpačce pořád nahoru dolu.
Z parkoviště jsme vyrazili v jedenáct dopoledne. Bylo hrozný vedro. Cesta vede pořád lesem, který se místy podobá listnatému lesu v Čechách, jindy je to neprůchodný hustník tenkých kmínků, kterým je prořezaná cesta. Celá trasa je udržovaná, popadané stromy jsou prořezané. Cestou jsme museli něco přelézat nebo podlézat jen asi pětkrát, vypadá to, že trasu vždy po zimě projdou s pilou a vyčistí.
Nevím, jak popsat trasu. Asi nejlepší bude, když se podíváte na fotky.
Většina cesty byla lesem. Na třech místech jsme se dostali na vrchol nějakého kopce, kde byla většinou skála, odkud bylo vidět do kraje. Z fotek můžete vidět, že toho moc vidět nebylo. Asi nejhezčí pohledy musí být na podzim, když stromy hrají všemi barvami. Samotná stezka byla místy široká cesta, jinde jen úzká pěšinka. Bylo tam hodně tůní, přes které vedly mosty z rozpůlených klád. Ale letos je tu neobyčejné sucho, takže většinou byly tůně vyschlé.
To ale nijak nevadilo komárům, protože ti už se vylíhli. V průvodci jsme se dočetli, že nejlepší dobou pro návštěvu parku je srpen až říjen. Na jaře je prý spousta komárů a jiných kousavých much a muchniček. Na jaře to musí být hrůza, nám stačilo i to málo, co nás kousalo během cesty. Repelent se pyšnil prohlášením o výdrži až osm hodin. Ve skutečnosti jsme vydrželi odolávat náletům jen asi půl hodiny. Pak jsme se museli znovu nastříkat. Jediné co pomohlo byla večerní koupel v jezeře. Proti komáří oblek jsem zkoušel jen jednou a taky fungoval, na jaře to tu bez něj asi vůbec nejde. Hlavně kvůli hmyzu se sem nedoporučuje chodit bez stanu, který nemá síť.
Higland Trail je ze dvou okruhů, na tom kratším jsme potkávali lidi, kteří sem vyrazili jen na jedno denní výlet. Na tom delším jsme potkali jen čtyři lidi, z nichž ještě jeden byl jen běžec, který to celý absolvoval s vodním batůžkem na zádech.
Každé tábořiště bylo vybaveno latrínou a ohništěm, někde byl i rošt. Vzhledem k tomu, že konzervy a skleněné lahve byly zakázány, vše ostatní v čem můžete přinést jídlo bylo považováno za spalitelné. A v průvodci bylo doporučeno vše spalovat. I plasty. Mají tady stejný přístup jako já na hájovně. Spálení nadělá méně škody než povalování nebo skládkování.
Na fotkách můžete mezi listy a větvičkami zahlédnout losa, vlastně losici. Tu jsme vyrušili na pastvě, objevila se náhle za zatáčkou. Je to obrovský zvíře. Byla od nás jen asi dvacet metrů, v klidu poodešla z cesty a dál se pásla a dohlížela na malé losátko, které se tam páslo s ní. Když mě nechala udělat několik fotek, tak se i s malým nebo malou přesunula o kousek vedle do hustšího lesa.
Počasí bylo pěkné, v sobotu a v neděli bylo jasno a dost vedro. Teploty kolem 27°C ve stínu. V pondělí už bylo oblačno až zataženo, ale ta teplota byla stejná. Podle páteční předpovědi mělo pršet, ale až na pár kapek nic nespadlo.
