To nám ta dovolená ale pěkně začíná. Petr vyhlásil budíček už před sedmou hodinou, jelikož musíme stihnout dobré světlo na focení a taky než se nad horama udělá opar. Tak tedy vstáváme a bez snídaně vyrážíme do lyžařského střediska Ski Norquay, které leží nad městečkem Banff. Když je odtud vše dostatečně zdokumentováno, tak se vracíme zpět do kempu, abychom se nasnídali (konečně…) a sbalili stan.
Pak už vyrážíme na Johnston Canyon, což je hluboké údolí, kterým protéká Jonston Creek a vytváří tam 18 malých vodopádů a dva velké. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst a ročně tu prochází 4 miliony turistů. Takže tam byly davy, špalír lidí nahoru, špalír lidí dolů. Cesta je až k hornímu vodopádu vybetonovaná. U horního vodopádu jsme zjistili, že se dá pokračovat ještě dál k Inkpots (kalamáře) a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Tady už turisté znatelně ubyli a v podstatě jsme šli sami. A dobře jsme udělali, protože Inkpots opravdu stály za to. Je to pět tůní, které dostaly jméno podle toho, že voda v nich je nádherně modrá, ale v každé tůni má jiný odstín. Tohle modré zabarvení je způsobené částicemi, které jsou ve vodě rozpuštěné. Voda, která taje z ledovců, nese velké množství těchto drobounkých částic. Všechny barvy slunečního spektra jsou vodou pohlcovány, pouze modrá složka se na těchto částicích odráží a voda se pak jeví jako modrá. Každou tou tůní voda protéká jinou rychlostí, což ovlivňuje množství částic a tím pádem i barvu vody. Celou atmosféru tohoto údolí dokreslil ještě „kovboj“, který tu zrovna projížděl s dalšími asi pěti koňmi, kteří byli plně naloženi vaky s nákladem a pokračovali kamsi dál do hor.
Po sestupu dolů jsme pokračovali autem dál do Lake Louise, kde jsme měli opět zamluvený kemp. Cestou jsme si ještě udělali obědovou zastávku u Bow River nad Morant’s Curve, což je nejfotografovanější zatáčka Canadian Pacific Railway. Takže Petr si tu samozřejmě taky pár vlaků vyfotil…
Poté co jsme v Lake Louise postavili stan (celý kemp byl obehnaný elektrickým ohradníkem, aby se dovnitř nedostali medvědi) jsme se ještě jeli podívat na Moraine Lake, které je ve Valley of the Ten Peaks (Údolí deseti vrcholů). Jezero je plněno vodou z ledovce, takže za slunečného odpoledne má opravdu až kýčovitě modrou barvu. Spolu s okolními vrcholky tvoří tak úchvatnou scenerii, že se svého času dostalo i na dvacetidolarovou kanadskou bankovku. Udělali jsme si malou procházku kolem jezera a šli jsme se podívat ještě na začátek cesty do Sentinel Passu, kam jsme chtěli vyrazit následující den. Tam jsme ale bohužel zjistili, že na stezku je vstup povolen pouze ve skupině nejméně čtyř lidí. Stezka totiž vede borůvkovými a brusinkovými pasekami, kde se v tuhle dobu vykrmují na zimu medvědi. Takže se předpokládá, že skupina 4 lidí už dělá dostatečný hluk a medvěd má dostatek času na to, aby zalezl do lesa a nebyl náhle překvapen. Stále ještě totiž platí, že medvědi jsou spíše plaší a útočí jen v obraně. Tak jsme přemýšleli, jak to zařídíme a zrovna okolo nás procházeli nějací Češi. Tak jsem se jich optala, jestli tam během dne bylo hodně lidí a dá se eventuelně k někomu připojit. Pokuta 5000 dolarů se mi totiž platit nechtělo a Petr tam hodně chtěl, protože se někde dočetl, že tam lze nafotit pěkné fotky (celá dovolená byla hodně podřízená pěkným fotkám a místům, kde je lze pořídit…). Tak nás ujistili, že určitě jo a já byla o něco klidnější.
Martina
PS Nejhezčí místa jsou přece tam, odkud jsou nejhezčí fotky, ne? :-)
Petr
