Ráno jsme sbalili stan a vydali se na další cestu, tentokrát do národního parku Revelstoke. Tenhle park je relativně malý, byl založen v roce 1914 a je to jediný temperátní vnitrozemský deštný prales na světě. Je znám především subalpínskými loukami, které každý srpen rozkvétají do nádherných barev. Z fauny tu lze potkat jeleny karibu, medvědy grizzly a také horské kozy.
Ráno jsme se ještě zastavili na vyhlídce na spirálové tunely a tentokráte jsme měli štěstí, protože vlak zrovna jel. Tím ale štěstí pro tento den skončilo. Hned za městečkem Golden na nás v údolí čekal obrovský černý mrak, a jak jsme se k němu blížili, tak z něho začalo nejprve trochu pršet, pak hodně pršet, pak lítat blesky a nakonec se zvedl i silný vítr, který přímo vedle nás u silnice zlomil zdravý smrk. Jeli jsme skoro krokem, a když jsme přijeli do městečka Revelstoke, tak déšť i vítr takřka ustaly. Petr ale pořád říkal, že na tom městě je něco divného a že se mu zdá nějaké mrtvé. Až asi po deseti minutách jsme přišli na to, že tam nejde proud. Všude byla tma a v restauracích posedávali turisté, kteří si stihli objednat ještě před výpadkem, jinak bylo všude zavřeno. Zašli jsme se tedy jenom podívat k železničnímu muzeu, protože nějaký pán nám řekl, že proud nepůjde až do šesti večer.
Z městečka jsme si chtěli vyjet 26 kilometrovou horskou cestou na alpinské louky, kvůli čemuž jsme vlastně do Revelstoke jeli. Bohužel hned dole nám ale řekli, že cesta bude až do večera uzavřená, protože musí odklidit všechno, co tam během té bouře popadalo a zkontrolovat, jestli ještě něco nechce spadnout. Proto jsme se rozhodli Revelstoke definitivně opustit a vydali se do národního parku Kootenay, což bylo dalších 140 km jízdy.
Tam jsme dorazili krátce po sedmé večer, takže nám akorát zavřeli informační centrum. Aspoň se tam páslo stádo ovcí tlustorohých (bighorn sheeps), což jsou takoví velcí mufloni. Protože už zase pomalu začínalo pršet, tak jsme se tam moc nezdržovali a raději vyrazili do kempu, abychom stihli postavit stan. Kemp byl na kopci a byla dost zima – i čepici jsem si na noc narazila…:-)
Martina
