Ach jo, ráno zase budíček v sedm hodin a venku pořádná zima. Ze spacáku se vůbec nechce. Tentokráte jsem alespoň dostala snídani a poté se teprve vyrazilo za prvníma fotkama… Nejprve jsme se jeli podívat do lyžařského střediska v Lake Louise, odkud se dá lanovkou vyjet na kopec a pokochat se pěkným výhledem. Jelikož jsme ale zjistili, že lístek stojí 25 dolarů a se snídaní 28, tak jsme se rozhodli lanovku nechat až na další den a dát si k tomu i tu snídani.
Přejeli jsme proto k Moraine Lake, kde jsme nejprve vylezli na takovou hromadu kamení, která tvoří hráz jezera a není moc jasné, jestli to pochází z napadaného kamení z okolních kopců, anebo jestli to před sebou navalil ledovec. Z téhle hromady je výhled na všech deset vrcholů, které Moraine Lake obklopují.
Pak už jsme se vydali na začátek stezky do Sentinel Passu, kde jsme chtěli počkat na nějaké další turisty. Už tam ale čekali dva chlapíci a jedna holka. Po krátké debatě jsme zjistili, že chlapíci jdou tam co my a holka si bude muset holt ještě chvilku počkat, než jí přijde někdo do čtveřice. Chlapíci byli Angličané a hned na začátku jsme si domluvili, že půjdeme pomalu, žádný spěch. Nakonec jsme na ně ale byli asi docela rychlí, protože pořád říkali, že jsme asi museli trénovat. Nejprve jsme prvním výstupem došli do Larch Valley, kde byla dvě plesa a pak se ještě serpentinami v suťovisku pokračovalo do Sentinel Passu. Z něho se nám pak otevřel nádherný pohled na druhou stranu do Paradise Valley. Nahoře v Passu žila kolonie veverek, které byly zvyklé na lidi a jelikož si tam všichni dávají sváču, tak nejspíš žerou jenom to, co vyžebrají od lidí. Jsou strašně drzé a klidně lezou po lidech nebo do baťohu, který leží na zemi.
Dolů se bohužel muselo jít zase stejnou cestou. Jelikož byly ale teprve tři hodiny, tak jsme zajeli ještě k Lake Louise. Původní indiánské jméno jezera bylo opět mnohem poetičtější – Lake of Little Fishes (Jezero malých ryb), prvními bílými osadníky však bylo přejmenováno na Emerald Lake, díky jeho nazelenalé barvě, a až v roce 1884 získalo konečné jméno. Jezero je pojmenováno po čtvrté dceři královny Victorie, princezně Louise Carolině Albertě a ostatně i celá provincie Alberta nese jméno této princezny. Okolí jezera je protkáno mnoha stezkami, které zde vytvořili švýcarští horští vůdci, kteří sem byli najímáni Canadaian Pacific Railway (CPR) od roku 1899. Původní dřevěná chata z roku 1890 byla po požáru v roce 1893 nahrazena novou, o něco větší, která měla dvě ložnice, kuchyni a obývák. Jelikož zájem o Lake Louise vzrůstal, tak CPR pořídila přístavbu, která byla dokončena v roce 1913. Na začátku dvacátých let ale chatu postihl další požár a tak až v roce 1925 hotel získal podobu, kterou má dnes (docela velký skok od původních dvou ložnic – viz fota…). Poslední přístavba pak byla provedena ještě v roce 1987. Ceny za pokoj a noc dnes začínají na 270 dolarech. Tak tuhle atrakci jsme si taky nechali ujít…
Atrakci, kterou jsme si ale ujít nenechali, byl večerní program v kempu. V takřka každém větším kanadském kempu mají totiž přírodní divadlo a v tom každý večer pořádají různé programy. Většinou jsou to programy naučné, zaměřené na historii a přírodu daného místa a tyto programy bývají zajišťovány pracovníky parku nebo dobrovolníky, kteří pro park pracují. Bohužel tyto programy ale probíhají jenom o školních prázdninách, takže tohle byl jediný, který jsme viděli. Byla to divadelní hra (odehrána jedinou herečkou) o Elisabeth Parker, která sice nikdy nezdolala žádný vrchol, ale byla významnou osobností, která pomohla založit kanadský alpský klub, který existuje od roku 1906.
Martina
