Canadian Rockies - 10. část

7. září 2009
Ráno opět nevěstilo moc dobrého, všechno v mraku, takže jsme se rozhodli  neztrácet v Jasperu čas a raději se vrátit zpět do Banffu, kde byla předpověď počasí o trochu pozitivnější. Zpět jsme jeli opět po Icefield Parkway, tentokrát ale bez zastávek, protože stejně nebylo nic vidět. Cestou hodně pršelo a ve vyšších úsecích i padal sníh. Pokud byl nějaký vrcholek náhodou vidět, tak byl totálně zasněžený. Zastavili jsme v Lake Louise, protože jsme hledali prádelnu, kde bychom si mohli vyprat. Bohužel jsme tam ale žádnou nenašli, což byl také jeden z důvodů proč se přesunout až do Banffu. Prvním důvodem ale bylo, že po zkontrolování mapy jsme zjistili, že už tam v podstatě není kam jít. Všude jsme už byli. Po příjezdu do Banffu stále pršelo, takže jsme došli dokoupit nějaké jídlo a našli prádelnu. Z té byl Petr nadšený, protože majitelem byl Číňan a majitelem každé správné prádelny má být, podle Petra, Číňan… Mezitím, co jsme prali, se počasí trochu umoudřilo, takže jsme se ještě navečer sjeli podívat k Vermilion Lakes, což je spíš takový obrovský mokřad. Pak jsme přejeli do kempu, kde jsme spali už první noc našeho pobytu a šli spát s nadějí, že příští den už snad zase bude svítit sluníčko.

Martina

Canadian Rockies - 9. část

6. září 2009
Když jsme se ráno probudili, tak byly všechny hory schované v mracích. Nedbali jsme a vyrazili autem k ledovci Angel, který je na hoře Mount Edith Cavell. Odtud jsme si chtěli udělat malou túru. Když jsme ale vystoupali na první vyhlídku, tak začalo nepříjemně foukat a trochu mrholit. U druhé vyhlídky už pršelo docela vydatně. Třetí vyhlídka byla na kopci, ještě o dalších 100 výškových metrů dál. Kopec jsme skoro neviděli, a tak jsme výstup potupně vzdali, protože bychom tam stejně jenom promrzli a neviděli nic. Cestou dolů jsme totálně promokli, ale aspoň jsme viděli sviště. Po návratu dolů se samozřejmě vyčasilo. Tak jsme si aspoň udělali zacházku k jezeru pod ledovcem. To je plné ledových ker, které se ulamují z ledovce a padají dolů. Odtud jsme pak přejeli k Pyramid Lake, kde jsme si chtěli uvařit oběd. Polívku jsme skoro ale ani nestihli dovařit a začalo zase pršet, takže dojíst jsme ji museli v autě. Po tomhle vydařeném obědě jsme se přesunuli zpět do města Jasper, a protože stále pršelo, rozhodli jsme se odpoledne strávit v místním muzeu. To je zaměřené na osidlování okolí Jasperu a stavbu Canadian Pacific Railway.


Pak už se počasí trochu umoudřilo, tak jsme si prošli město a rozhodli se zajet ještě k Maligne Lake, které je vyhlášené svojí krásou. Bohužel je ale 22 km dlouhé, takže ty nejznámější a nejhezčí pohledy jsme neviděli. Už bylo skoro sedm hodin a nemohli jsme jít moc daleko. Zato už tam ale nebyli žádní turisté a byl tam nádherný klid. To bychom přes den určitě nezažili, protože po jezeře jezdí i vyhlídkové plavby. Po cestě zpět jsme se zastavili ještě u Medicine Lake, které vypadalo jako obrovská vypuštěná nádrž. Jezero má spodní odtok, který protéká podzemním systémem-jedním z největších v Severní Americe. Hladina vody tak kolísá až o 22 m. Na jaře po tání sněhu se naplní a na podzim už tam skoro nic nezbývá. Pro Indiány bylo velkou záhadou, kam jim jezero každý podzim zmizí, protože o tomhle podzemním odtoku nevěděli. Proto to považovali za zázrak „Big Medicine“ a odtud i název jezera.

Martina

Canadian Rockies - 8. část

5. září 2009
Z Radium Hot Springs jsme ráno pokračovali zpět do Lake Louise a odtud po silnici číslo 93, která se jmenuje Icefield Parkway, do národního parku Jasper. Icefield Parkway vede paralelně s Highway 1, což je regulérní dálnice, kdežto Icefield Parkway je pouze dvouproudová a je na ní nespočet zastávek s vyhlídkami a krátkými procházkami. Byla dokončena v roce 1940 a je zde vyžadován zaplacený vstup do národního parku. Pokud člověk platit nechce, musí po Jedničce… Vzdálenost mezi Lake Louise a Jasperem je 240 km, ale nám tenhle přejezd se všemi zastávkami trval celý den. Nejdelší zastávku jsme si udělali na ledovci Athabasca, který je jedním ze šesti ramen Columbia Icefield. To je obrovský ledovec o rozloze 325 čtverečních kilometrů, jeho hloubka je 100-365 metrů a ročně na něj napadne až sedm metrů sněhu. Přesto od roku 1844 ustoupil takřka o 1,5 kilometru, a když se k němu přichází, tak tam jsou cedulky a letopočty, kam v daném roce zasahoval. Vrchol ledovce je trojitým kontinentálním předělem, protože řeky, které odtud vytékají, tečou do třech oceánů. Přítoky řeky Columbie do Pacifiku, řeka Saskatchewan do Atlantiku a Athabasca River do Severního ledového oceánu.

Ledovec je obrovská atrakce a zastavují u něho všechny autobusy a většina aut. Ti movitější turisté se speciálním autobusem mohou nechat vyvést až na ledovec, my chudší jsme si udělali procházku k jeho úpatí a autobus si jenom prohlédli na parkovišti. Pak jsme ještě nakoukli do informačního centra, ale bylo tam tolik lidí, že jsme se rozhodli zastavit se tam až na zpáteční cestě.

Další pěknou zastávkou před Jasperem byly vodopády Sunwapta a Athabasca. Pak už jsme se přesunuli do kempu, kde bylo trochu nepříjemným zjištěním, že Petr ve snaze ušetřit zarezervoval kemp bez sprch…:-(

Martina

Canadian Rockies - 7. část

4. září 2009
Tenhle den byl hodně odpočinkový a žádná velká túra se nekonala. Ráno jsme vyrazili autem a s několika zastávkami a vyhlídkami jsme dojeli k počátku trasy k Dog Lake. Byla to zhruba pětikilometrová procházka, nijak náročná a vedla převážně lesem. Jezero bylo už hodně zazemněné a nic moc zvláštního tam nebylo. Vrátili jsme se tedy na začátek parku do vesničky Radium Hot Springs, kde mají venkovní bazén s teplou vodou, kde se dá koupat celoročně. Bazény jsou tam vlastně dva, jeden na posedávání, popřípadě popocházení, ten má vodu 39 °C a pak plavecký, ten má „jen“ 29°C. Voda je lehce radioaktivní, neboť obsahuje stopy radonu, což je rozkladný produkt radia a odtud vznikl také název. Asi to má být léčivé, ale mému kolenu tahle teplá voda rozhodně neprospěla.

Po koupání jsme se zajeli ještě podívat na druhou stranu města, která už nepatří do národního parku, ale jsou tam pěkné písečné duny a je odtud výhled na mokřady, které vytváří řeka Columbia. Mokřady jsou největší v celé Severní Americe. Po večeři v kempu jsme se ještě jednou jeli vykoupat do Hot Springs, protože Petr si chtěl vyzkoušet koupat se v zimě ve venkovním bazénu…:-)

Martina

Canadian Rockies - 6. část

3. září 2009
Ráno jsme sbalili stan a vydali se na další cestu, tentokrát do národního parku Revelstoke. Tenhle park je relativně malý, byl založen v roce 1914 a je to jediný temperátní vnitrozemský deštný prales na světě. Je znám především subalpínskými loukami, které každý srpen rozkvétají do nádherných barev. Z fauny tu lze potkat jeleny karibu, medvědy grizzly a také horské kozy.

Ráno jsme se ještě zastavili na vyhlídce na spirálové tunely a tentokráte jsme měli štěstí, protože vlak zrovna jel. Tím ale štěstí pro tento den skončilo. Hned za městečkem Golden na nás v údolí čekal obrovský černý mrak, a jak jsme se k němu blížili, tak z něho začalo nejprve trochu pršet, pak hodně pršet, pak lítat blesky a nakonec se zvedl i silný vítr, který přímo vedle nás u silnice zlomil zdravý smrk. Jeli jsme skoro krokem, a když jsme přijeli do městečka Revelstoke, tak déšť i vítr takřka ustaly. Petr ale pořád říkal, že na tom městě je něco divného a že se mu zdá nějaké mrtvé. Až asi po deseti minutách jsme přišli na to, že tam nejde proud. Všude byla tma a v restauracích posedávali turisté, kteří si stihli objednat ještě před výpadkem, jinak bylo všude zavřeno. Zašli jsme se tedy jenom podívat k železničnímu muzeu, protože nějaký pán nám řekl, že proud nepůjde až do šesti večer.

Z městečka jsme si chtěli vyjet 26 kilometrovou horskou cestou na alpinské louky, kvůli čemuž jsme vlastně do Revelstoke jeli. Bohužel hned dole nám ale řekli, že cesta bude až do večera uzavřená, protože musí odklidit všechno, co tam během té bouře popadalo a zkontrolovat, jestli ještě něco nechce spadnout. Proto jsme se rozhodli Revelstoke definitivně opustit a vydali se do národního parku Kootenay, což bylo dalších 140 km jízdy.

Tam jsme dorazili krátce po sedmé večer, takže nám akorát zavřeli informační centrum. Aspoň se tam páslo stádo ovcí tlustorohých (bighorn sheeps), což jsou takoví velcí mufloni. Protože už zase pomalu začínalo pršet, tak jsme se tam moc nezdržovali a raději vyrazili do kempu, abychom stihli postavit stan. Kemp byl na kopci a byla dost zima – i čepici jsem si na noc narazila…:-)

Martina

Canadian Rockies - 5. část

2. září 2009
Hned ráno jsme přejeli do národního Yoho a čekala nás nejkrásnější túra z celých Rockies. Auto jsme nechali u Takakkaw Falls, což je druhý nejvyšší vodopád západní Kanady a měří 384 metrů. Indiánské jméno v překladu znamená „je to nádherné“. Prohlídku a focení vodopádu jsme ale nechali až na odpoledne a radši hned vyrazili na túru. Nebyl to totiž jediný vodopád, který nás ten den čekal. Yoho údolí je na ně docela bohaté. Prvními vodopády, které jsme potkali, byly Laughing Falls (Smějící se vodopády). Za nimi pak byla odbočka na vyhlídku na ledovec Yoho. Bohužel ale na ukazatel nějak nenapsali, za jak dlouho ta vyhlídka má být, tak jsme zkusili jít asi 10 minut a když jsme pořád byli v hustém lese, a nezdálo se, že by se to mělo v dohledné době změnit, radši jsme se vrátili na naši původní trasu. Ta pokračovala k Twin Falls (Vodopády dvojčata), pod nimiž stojí další z původních čajoven. Tahle ale ani moc nevypadala, že by Vám tam někdo čaj uvařil. Na balkóně se sice větraly nějaké spacáky, ale jinak nikde nikdo. Ona celá tahle túra byla na lidi dost skoupá. V podstatě jsme celý den šli sami, lidi jsme potkali jenom dole. Takže jsme nedaleko čajovny opět poobědvali polívku z vlastních zásob a pokračovali nad vodopády. Tam se tomu říká Whaleback (Záda velryby), protože jak voda padá z výšky dolů, tak to tam vytváří spoustu vodní páry. Tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst. Nahoře nad velrybou byl ještě jeden vodopád a nad tím Yoho ledovec, z kterého to všechno vytékalo. A hlavně úplný klid, nikde ani živáčka. Čekalo nás ale snad ještě hezčí místo. Došli jsme na hranu, odkud byl výhled na všechny strany údolí. Tady člověk nevěděl, kam se koukat dříve. Pak už jsme sestoupili zpět dolů do údolí a zašli se ještě podívat na Takakkaw Falls.


Na cestě zpět do kempu v Lake Louise jsme se ještě zastavili u spirálových tunelů.


Ty jsou dva a byly vybudovány v roce 1909. Před tím tu vlaky 25 let musely překonávat stoupání (respektive klesání) 4.5% a nebylo výjimkou, že tu a tam nějaký vykolejil. Tyhle tunely snížily sklon jen na 2.2%. Jsou to vlastně dva třičtrtě kruhy vykopané dovitř kopce. Dneska jsou vlaky dlouhé i kolem jednoho kilometru, takže když lokomotiva z tunelu vyjíždí, tak poslední vagóny do něho ještě nevjely. Bohužel jsme ale žádný vlak neviděli a to jsme tam čekali skoro půl hodiny.

Martina

Canadian Rockies - 4. část

1. září 2009
Ráno opět vstáváme bez snídaně, ta nás ale tentokrát čekala u lanovky. Za 3 dolary to byla opravdu velkorysá snídaně a pořádně jsme se napráskli, protože to bylo formou bufetu a mohli jsme sníst, co se do nás vešlo. Pak jsme lanovkou vyjeli nahoru na kopec a cestou jsme viděli v dálce medvěda. Bohužel byl ale tak daleko, že se ho ani nepodařilo vyfotit. Tím pádem může Petr tvrdit, že to určitě byl grizzly, já bych si tak jistá nebyla a tvrdím, že to byl medvěd černý. Z vrchu byl výhled na Lake Louise a ještě jsme popošli kousek na vyhlídku na Kicking Horse Pass (Průsmyk kopajícího koně). To jméno se mi hrozně líbí, protože vzniklo tak, že jeden z členů první expedice tu byl pokopán svým koněm. Jinak je to ale docela významný průsmyk, protože tvoří hranici mezi provinciemi Alberta a Britská Kolumbie,národními parky Banff a Yoho a taky tudy vede železnice (v roce 1962 přibyla i Trans-Canada Highway) a celé to leží ve výšce 1627 metrů nad mořem, takže je to nejvyšší místo Trans-Canada Highway.


Po návratu dolů jsme přejeli opět k Lake Louise, odkud jsme se vydali podél jezera k Plain of Six Glaciers (Planina šesti ledovců). Nejprve se ale po zhruba 5.5 km došlo do výšky 2100 m k čajovně a odtud se teprve suťoviskem pokračovalo ještě asi půl hodiny až pod ledovce. Sem už šlo opět jen minimum lidí. Pod ledovcema jsme vytáhli vařič a ukuchtili bramborovou polívku od Vitany, což u okolojdoucích vzbuzovalo značnou závist. S jídlem je to tam totiž dost špatné a co si s sebou nepřineseš, tak to nemáš. Jedinými občerstvovnami je pár zbývajících čajoven. To je pozůstatek z doby, kdy sem byli najímáni švýcarští horští vůdci. Aby se jejich ženy nenudili, tak provozovaly tyhle čajovny. Takže servis jako ve Vysokých Tatrách tu opravdu nenajdeme. K Lake Louise jsme se vrátili trošku oklikou přes Lake Mirror a Lake Agnes, kde je další čajovna. Po návratu dolů se nad horami začaly dělat pořádné bouřkové mraky a v noci nás zastihl první déšť na naší cestě.

Martina

Algonquin - podzim 2009

Trochu přerušíme tok vzpomínek na Skalisté Hory, protože minuly víkend bylo opět po roce díkůvzdání. Zase jsme vyrazili na poslední letošní kempování do Algonquinského parku. Jako loni jsme spali v kempu u Rock Lake, ono už touhle dobou není z čeho vybírat, otevřeny jsou jen čtyři kempy a tenhle jediný je přímo u jezera. Pobyt jsem rezervoval a platil už v srpnu a bylo téměř vše obsazeno.

Letos jsme neměli tak teplo jako loni, ostatně téměř celý rok se tady teploty pohybují pod dlouhodobým průměrem. Ale sluníčko svítilo.

V sobotu jsme se byli podívat na dvou vyhlídkách. Jedna je hned u silnice a byli jsme tam i v létě. Na fotkách můžete porovnat, jak to tam vypadalo začátkem srpna.



Druhá vyhlídka byla na stezce, kterou jsme šli v létě 2007. Nešli jsme ji celou, jen jsme si udělali takovou smyčku.





Večer se spustil déšť a silný vítr, někdy po půlnoci to přestalo a vše se uklidnilo. S tím však přišel mráz, takže jsme ráno vstávali do -3°C. Všechno bylo pokryté jinovatkou. Naštěstí svítilo sluníčko. Po snídani jsme se šli podívat na vyhlídku, kde jsme ještě nebyli a potom ještě na tu, kde jsme byli i loni. Teď to bylo hlavně o chození lesem a užívání si barev.

Noc na pondělí byla ještě chladnější a ráno bylo -5°C. To už zamrzla i pitná voda v kempu, ale stejně to byl poslední den provozu, tak to nikomu nevadilo. Cestou domů jsme si ještě prošli dvě stezky, na kterých jsme ještě nebyli.

Teď už máme skoro všechno v Algonquinu prošlé. Je to sice obrovský park, ale přístupná je jen malá část kolem jediné silnice vedoucí skrz. V tuhle dobu je to tam fakt děsný, autobusy vyplivují Japonce a kanadští Číňani přijíždějí auty a tahle směsice dělá hrozný hluk a všude kolem sebe odhazuje odpadky. Když vidíte na parkovišti autobus, tak radši nezastavovat, protože z přírody stejně nic nebude :-(

Canadian Rockies - 3. část

31. srpna 2009
Ach jo, ráno zase budíček v sedm hodin a venku pořádná zima. Ze spacáku se vůbec nechce. Tentokráte jsem alespoň dostala snídani a poté se teprve vyrazilo za prvníma fotkama… Nejprve jsme se jeli podívat do lyžařského střediska v Lake Louise, odkud se dá lanovkou vyjet na kopec a pokochat se pěkným výhledem. Jelikož jsme ale zjistili, že lístek stojí 25 dolarů a se snídaní 28, tak jsme se rozhodli lanovku nechat až na další den a dát si k tomu i tu snídani.

Přejeli jsme proto k Moraine Lake, kde jsme nejprve vylezli na takovou hromadu kamení, která tvoří hráz jezera a není moc jasné, jestli to pochází z napadaného kamení z okolních kopců, anebo jestli to před sebou navalil ledovec. Z téhle hromady je výhled na všech deset vrcholů, které Moraine Lake obklopují.

Pak už jsme se vydali na začátek stezky do Sentinel Passu, kde jsme chtěli počkat na nějaké další turisty. Už tam ale čekali dva chlapíci a jedna holka. Po krátké debatě jsme zjistili, že chlapíci jdou tam co my a holka si bude muset holt ještě chvilku počkat, než jí přijde někdo do čtveřice. Chlapíci byli Angličané a hned na začátku jsme si domluvili, že půjdeme pomalu, žádný spěch. Nakonec jsme na ně ale byli asi docela rychlí, protože pořád říkali, že jsme asi museli trénovat. Nejprve jsme prvním výstupem došli do Larch Valley, kde byla dvě plesa a pak se ještě serpentinami v suťovisku pokračovalo do Sentinel Passu. Z něho se nám pak otevřel nádherný pohled na druhou stranu do Paradise Valley. Nahoře v Passu žila kolonie veverek, které byly zvyklé na lidi a jelikož si tam všichni dávají sváču, tak nejspíš žerou jenom to, co vyžebrají od lidí. Jsou strašně drzé a klidně lezou po lidech nebo do baťohu, který leží na zemi.

Naše cesta přes Larch Valley do Sentinel Pass je žlutě. Včerejší večerní procházka po břehu jezera je zeleně.
Dolů se bohužel muselo jít zase stejnou cestou. Jelikož byly ale teprve tři hodiny, tak jsme zajeli ještě k Lake Louise. Původní indiánské jméno jezera bylo opět mnohem poetičtější – Lake of Little Fishes (Jezero malých ryb), prvními bílými osadníky však bylo přejmenováno na Emerald Lake, díky jeho nazelenalé barvě, a až v roce 1884 získalo konečné jméno. Jezero je pojmenováno po čtvrté dceři královny Victorie, princezně Louise Carolině Albertě a ostatně i celá provincie Alberta nese jméno této princezny. Okolí jezera je protkáno mnoha stezkami, které zde vytvořili švýcarští horští vůdci, kteří sem byli najímáni Canadaian Pacific Railway (CPR) od roku 1899. Původní dřevěná chata z roku 1890 byla po požáru v roce 1893 nahrazena novou, o něco větší, která měla dvě ložnice, kuchyni a obývák. Jelikož zájem o Lake Louise vzrůstal, tak CPR pořídila přístavbu, která byla dokončena v roce 1913. Na začátku dvacátých let ale chatu postihl další požár a tak až v roce 1925 hotel získal podobu, kterou má dnes (docela velký skok od původních dvou ložnic – viz fota…). Poslední přístavba pak byla provedena ještě v roce 1987. Ceny za pokoj a noc dnes začínají na 270 dolarech. Tak tuhle atrakci jsme si taky nechali ujít…

Atrakci, kterou jsme si ale ujít nenechali, byl večerní program v kempu. V takřka každém větším kanadském kempu mají totiž přírodní divadlo a v tom každý večer pořádají různé programy. Většinou jsou to programy naučné, zaměřené na historii a přírodu daného místa a tyto programy bývají zajišťovány pracovníky parku nebo dobrovolníky, kteří pro park pracují. Bohužel tyto programy ale probíhají jenom o školních prázdninách, takže tohle byl jediný, který jsme viděli. Byla to divadelní hra (odehrána jedinou herečkou) o Elisabeth Parker, která sice nikdy nezdolala žádný vrchol, ale byla významnou osobností, která pomohla založit kanadský alpský klub, který existuje od roku 1906.

Martina

Canadian Rockies - 2. část

30. srpna 2009
To nám ta dovolená ale pěkně začíná. Petr vyhlásil budíček už před sedmou hodinou, jelikož musíme stihnout dobré světlo na focení a taky než se nad horama udělá opar. Tak tedy vstáváme a bez snídaně vyrážíme do lyžařského střediska Ski Norquay, které leží nad městečkem Banff. Když je odtud vše dostatečně zdokumentováno, tak se vracíme zpět do kempu, abychom se nasnídali (konečně…) a sbalili stan.

Pak už vyrážíme na Johnston Canyon, což je hluboké údolí, kterým protéká Jonston Creek a vytváří tam 18 malých vodopádů a dva velké. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst a ročně tu prochází 4 miliony turistů. Takže tam byly davy, špalír lidí nahoru, špalír lidí dolů. Cesta je až k hornímu vodopádu vybetonovaná. U horního vodopádu jsme zjistili, že se dá pokračovat ještě dál k Inkpots (kalamáře) a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Tady už turisté znatelně ubyli a v podstatě jsme šli sami. A dobře jsme udělali, protože Inkpots opravdu stály za to. Je to pět tůní, které dostaly jméno podle toho, že voda v nich je nádherně modrá, ale v každé tůni má jiný odstín. Tohle modré zabarvení je způsobené částicemi, které jsou ve vodě rozpuštěné. Voda, která taje z ledovců, nese velké množství těchto drobounkých částic. Všechny barvy slunečního spektra jsou vodou pohlcovány, pouze modrá složka se na těchto částicích odráží a voda se pak jeví jako modrá. Každou tou tůní voda protéká jinou rychlostí, což ovlivňuje množství částic a tím pádem i barvu vody. Celou atmosféru tohoto údolí dokreslil ještě „kovboj“, který tu zrovna projížděl s dalšími asi pěti koňmi, kteří byli plně naloženi vaky s nákladem a pokračovali kamsi dál do hor.

Naše cesta Johnston Canyonem k Inkpots je značena žlutě.

Po sestupu dolů jsme pokračovali autem dál do Lake Louise, kde jsme měli opět zamluvený kemp. Cestou jsme si ještě udělali obědovou zastávku u Bow River nad Morant’s Curve, což je nejfotografovanější zatáčka Canadian Pacific Railway. Takže Petr si tu samozřejmě taky pár vlaků vyfotil…
Poté co jsme v Lake Louise postavili stan (celý kemp byl obehnaný elektrickým ohradníkem, aby se dovnitř nedostali medvědi) jsme se ještě jeli podívat na Moraine Lake, které je ve Valley of the Ten Peaks (Údolí deseti vrcholů). Jezero je plněno vodou z ledovce, takže za slunečného odpoledne má opravdu až kýčovitě modrou barvu. Spolu s okolními vrcholky tvoří tak úchvatnou scenerii, že se svého času dostalo i na dvacetidolarovou kanadskou bankovku. Udělali jsme si malou procházku kolem jezera a šli jsme se podívat ještě na začátek cesty do Sentinel Passu, kam jsme chtěli vyrazit následující den. Tam jsme ale bohužel zjistili, že na stezku je vstup povolen pouze ve skupině nejméně čtyř lidí. Stezka totiž vede borůvkovými a brusinkovými pasekami, kde se v tuhle dobu vykrmují na zimu medvědi. Takže se předpokládá, že skupina 4 lidí už dělá dostatečný hluk a medvěd má dostatek času na to, aby zalezl do lesa a nebyl náhle překvapen. Stále ještě totiž platí, že medvědi jsou spíše plaší a útočí jen v obraně. Tak jsme přemýšleli, jak to zařídíme a zrovna okolo nás procházeli nějací Češi. Tak jsem se jich optala, jestli tam během dne bylo hodně lidí a dá se eventuelně k někomu připojit. Pokuta 5000 dolarů se mi totiž platit nechtělo a Petr tam hodně chtěl, protože se někde dočetl, že tam lze nafotit pěkné fotky (celá dovolená byla hodně podřízená pěkným fotkám a místům, kde je lze pořídit…). Tak nás ujistili, že určitě jo a já byla o něco klidnější.

Martina



PS Nejhezčí místa jsou přece tam, odkud jsou nejhezčí fotky, ne? :-)
Petr

Canadian Rockies - 1. část

Koncem srpna a začátkem září jsme byli ve Skalistých Horách. V několika následujících dílech popíšeme, co jsme tam viděli a kde jsme všude byli.


Větší mapa je zde: Rocky Mountains

29.srpna 2009
Hurá, konečně vyrážíme na západ! Pravý americký západ (a nadšení nám nezkazí fakt, že je to západ kanadský). Prvním ranním letem nás Air Canada přenesli do Calgary (jsou to všiváci, za cenu letenky Toronto-Calgary se dá pořídit Toronto-Evropa, kde člověk ještě navíc dostane dvakrát najíst, tady už nedávají nic), let trval 4 hodiny a přenesli jsme se o dvě časová pásma dál, takže s Evropou nás teď dělilo 8 hodin. První naše cesta vedla do půjčovny aut, kde jsme už měli zarezervovaný povoz. Přidělili nám malinkou suzuki swift, kam se vešel jeden baťoh do kufru a druhý na zadní sedadla. To se ale stejně brzo mělo změnit a oba baťohy putovaly na zadní sedadla, zatímco z kufru se stala cestovní spíž. Nejdříve jsme totiž museli do supermarketu, kde jsme nakoupili jídlo na dva týdny, protože jsme netušili, jaké budou šance něco později dokoupit. A udělali jsme dobře, protože kromě městečka Banff se nikde pořádně nakoupit nedalo. V krámě jsme strávili takřka tři hodiny, takhle dlouho jsem potraviny asi ještě nenakupovala… Pak jsme ještě dokoupili plynové bomby na vařič, protože ty do letadla nesmí. A pak už hurá – směr hory…

Calgary totiž leží na úplné placce, ačkoli do hor to mají zhruba 100 km. Ty se ale zvednou z naprosté roviny, takže když je zataženo, tak člověk do poslední chvíle netuší, že je před ním obrovské pohoří.

První naší zastávkou byl Banff National Park, kde jsme bydleli v jeho centru – městě Banff. Banff je město, které leží v největší nadmořské výšce v Kanadě a je obklopeno majestátními Mount Rundle, Sulphur Mountain a Cascade Mountain. Zároveň je to ale také jedna z nejoblíbenějších kanadských turistických destinací a podle toho to tam taky vypadá. Obrovské lyžařské středisko, golfové hřiště, značkovými obchody posetá hlavní třída, tisíce Japonců…

Takřka ve městě se nachází Tunnel Mountan, na kterou je poměrně snadná vycházka a zhruba za půl hodiny se dá vyjít na vrchol. To jsme si i sami vyzkoušeli a je odtud nádherný výhled na okolní hory i městečko. Jméno hora dostala podle toho, že Canadian Pacific Railway tu plánovali prorazit tunel a vést železnici horou. Od tohoto záměru upustili, ale hoře jméno zůstalo (původně měla poetičtější název Sleeping Buffalo Mountain).

S železnicí je ostatně spojena celá historie kanadského západu. Železnice tu byla budována relativně pozdě (během let 1870-1880), takže bílý přistěhovalci byli už dostatečně poučeni zkušenostmi z Ameriky, Nového Zélandu či Indie a věděli, že s domorodým obyvatelstvem je mnohem jednodušší obchodovat než bojovat. Takže osídlování tu proběhlo daleko klidněji a muži si např. velmi často brali za ženy domorodé indiánky. Samozřejmě tu kvetl obchod s kožešinami, po kterých byla v té době v Evropě obrovská poptávka. Mnoho z těch, kteří zde stavěli železnici, byli Číňané, kteří sem byli přivezeni a pracovali v hrozných podmínkách za minimální mzdu. Po dostavění železnice jich v Britské Columbii mnoho zůstalo, takže ve Victorii nebo Vancouveru je obrovská čínská komunita.

Canadian Pacific Railway také brzy pochopili, že železnice vede velmi atraktivním prostředím a hodně rychle toho využili. Oni byli ti, kteří jako první stavěli obrovské a luxusní hotely a přilákali tak do Rockies co nejvíce turistů. Navíc bylo mnohem jednodušší provozovat malý hotel s restaurací v horském sedle a udělat zde zastávku vlaku než tahat těžké jídelní vozy přes hory.

Martina

Sobota 3. října 2009

Trochu fotek z dnešního dne. Foceno ráno cestou k univerzitě, na hřbitově v centru města a odpoledne po bouřce.