V sobotu jsme se byli podívat na pantomimickém představení narození Ježíška s hudbou a zpěvy.
Další fotky jsou tady.
neděle 13. prosince 2009
Živý betlém
V sobotu jsme se byli podívat na pantomimickém představení narození Ježíška s hudbou a zpěvy.
Další fotky jsou tady.
neděle 6. prosince 2009
Canadian Rockies - 14. část
11. září 2009
Tento den nás čekal výstup na Crypt Lake a tahle trasa se umísťuje na předních místech v hodnocení kanadských turistických cest, takže jsme se opravdu těšili.
Nejprve jsme se ale museli nechat lodí převézt na druhou stranu Waterton Lake, kde je nástup na trasu a přístup k němu je jen po vodě. V sezóně jezdí přívoz ráno dvakrát tam a odpoledne dvakrát zpět, ale teď v září byl jen jeden odjezd ráno tam a jednou večer zpět, takže si člověk musel dát velký pozor, aby to odpoledne stihl. Přístaviště bylo po ránu velmi klidné a vypadalo to, že nás pojede jen pár. Už bylo znát, že je po sezóně. Potom ale bohužel dorazil školní autobus se třiceti středoškoláky a bylo po klidu.
Když nás přívoz dovezl na druhou stranu, tak nás deset nestředoškoláků vyskákalo z lodi , jak rychle to jen šlo, a první kilometr jsme takřka běželi, abychom se zbavili těch „uječených děcek“ a v klidu si vychutnali krásy přírody. To se nám opravdu na prvním kilometru povedlo, takže pak už výstup pokračoval v klidu. Čekal nás výstup hlubokým údolím s převýšením 700 m, výhledem na 150 m vysoké vodopády a na konci téhle stezky tunel. Protože ten tunel na našich fotkách vypadá jako docela velká díra, tak přikládám ještě fotku z internetu, protože ta díra moc velká nebyla a moc příjemný se tím plazit taky ne…
Za tunelem pak byla ještě krkolomná pěšinka jištěná lanem, pak se přelezl malý val a před námi se otevřel nádherný výhled na Crypt lake. Tady jsme rychle poobědvali a mysleli na to, že nemáme moc času si tenhle klid a ticho pořádně užít, protože „děti“ jsou nám v patách… Takže když první z nich dorazili, zvedli jsme se a šli si jezero obejít. Tím jsme se podívali i do USA, protože zadní stěna už patří do Montany. A protože času na zbyt mnoho nebylo, vypravili jsme se pomalu na zpáteční cestu. Šlo se tou samou co nahoru, až v dolní třetině se dalo uhnout a jít trochu oklikou, kolem vodopádů a tůní, což jsme také udělali.
Tenhle den byl také posledním turistickým dnem z našeho cestování po Rocky Mountains, další den už nás čekal jen přejezd na letiště do Calgary a let „domů“ do placatého Ontaria.
Martina
Tento den nás čekal výstup na Crypt Lake a tahle trasa se umísťuje na předních místech v hodnocení kanadských turistických cest, takže jsme se opravdu těšili.
Nejprve jsme se ale museli nechat lodí převézt na druhou stranu Waterton Lake, kde je nástup na trasu a přístup k němu je jen po vodě. V sezóně jezdí přívoz ráno dvakrát tam a odpoledne dvakrát zpět, ale teď v září byl jen jeden odjezd ráno tam a jednou večer zpět, takže si člověk musel dát velký pozor, aby to odpoledne stihl. Přístaviště bylo po ránu velmi klidné a vypadalo to, že nás pojede jen pár. Už bylo znát, že je po sezóně. Potom ale bohužel dorazil školní autobus se třiceti středoškoláky a bylo po klidu.
Když nás přívoz dovezl na druhou stranu, tak nás deset nestředoškoláků vyskákalo z lodi , jak rychle to jen šlo, a první kilometr jsme takřka běželi, abychom se zbavili těch „uječených děcek“ a v klidu si vychutnali krásy přírody. To se nám opravdu na prvním kilometru povedlo, takže pak už výstup pokračoval v klidu. Čekal nás výstup hlubokým údolím s převýšením 700 m, výhledem na 150 m vysoké vodopády a na konci téhle stezky tunel. Protože ten tunel na našich fotkách vypadá jako docela velká díra, tak přikládám ještě fotku z internetu, protože ta díra moc velká nebyla a moc příjemný se tím plazit taky ne…
Za tunelem pak byla ještě krkolomná pěšinka jištěná lanem, pak se přelezl malý val a před námi se otevřel nádherný výhled na Crypt lake. Tady jsme rychle poobědvali a mysleli na to, že nemáme moc času si tenhle klid a ticho pořádně užít, protože „děti“ jsou nám v patách… Takže když první z nich dorazili, zvedli jsme se a šli si jezero obejít. Tím jsme se podívali i do USA, protože zadní stěna už patří do Montany. A protože času na zbyt mnoho nebylo, vypravili jsme se pomalu na zpáteční cestu. Šlo se tou samou co nahoru, až v dolní třetině se dalo uhnout a jít trochu oklikou, kolem vodopádů a tůní, což jsme také udělali.
Tenhle den byl také posledním turistickým dnem z našeho cestování po Rocky Mountains, další den už nás čekal jen přejezd na letiště do Calgary a let „domů“ do placatého Ontaria.
Martina
Canadian Rockies - 15. část
12. září 2009
Sice jsme napsala, že tenhle den už nás čekal pouze přejezd do Calgary, ale dvě krátké zastávky jsme přeci jen ještě stihli. Ta první byla hned za branami Waterton parku a byla to ohrada, kde žijí bizoni, kteří byli původními obyvateli prérií. Do ohrady se vjede autem a pak to tam objíždíte a doufáte, že stádo bude co nejblíže u cesty.
Druhá zastávka byla také spojená s bizony, ale dnes už tam žádného živého bizona nenajdete. Místo se jmenuje Head-Smashed-In Buffalo Jump, v překladu něco jako rozdrcená hlava pod bizoním skokem. Tohle místo je dneska chráněno UNESCEM a indiány bylo využíváno 5500 let. Jedna parta indiánů hnala stádo bizonů prérií a na tomhle místě je ale asi 10 m vysoký převis, takže chudáci bizoni neměli šanci to ubrzdit a popadali dolů, kde už čekala parta řezníků a mohly se začít připravovat „hamburgery“. A ještě k tomu názvu, proč se to jmenuje rozdrcená hlava. Evokuje to, že je to nejspíš rozdrcená hlava bizona, ale informační tabule pravila, že jakýsi chrabrý indián chtěl vidět, jak ti bizoni padají z převisu, tak si pod něj vlezl, ale nějak se mu to vymklo a našli ho mrtvého s roztříštěnou hlavou…
A pak už nás čekalo opravdu jenom Calgary a krátká prohlídka centra, které není zajímavé vůbec ničím, snad jen vyhlídkovou věží, kterou už ale stejně přerostly okolní mrakodrapy.
Martina
Sice jsme napsala, že tenhle den už nás čekal pouze přejezd do Calgary, ale dvě krátké zastávky jsme přeci jen ještě stihli. Ta první byla hned za branami Waterton parku a byla to ohrada, kde žijí bizoni, kteří byli původními obyvateli prérií. Do ohrady se vjede autem a pak to tam objíždíte a doufáte, že stádo bude co nejblíže u cesty.
Druhá zastávka byla také spojená s bizony, ale dnes už tam žádného živého bizona nenajdete. Místo se jmenuje Head-Smashed-In Buffalo Jump, v překladu něco jako rozdrcená hlava pod bizoním skokem. Tohle místo je dneska chráněno UNESCEM a indiány bylo využíváno 5500 let. Jedna parta indiánů hnala stádo bizonů prérií a na tomhle místě je ale asi 10 m vysoký převis, takže chudáci bizoni neměli šanci to ubrzdit a popadali dolů, kde už čekala parta řezníků a mohly se začít připravovat „hamburgery“. A ještě k tomu názvu, proč se to jmenuje rozdrcená hlava. Evokuje to, že je to nejspíš rozdrcená hlava bizona, ale informační tabule pravila, že jakýsi chrabrý indián chtěl vidět, jak ti bizoni padají z převisu, tak si pod něj vlezl, ale nějak se mu to vymklo a našli ho mrtvého s roztříštěnou hlavou…
A pak už nás čekalo opravdu jenom Calgary a krátká prohlídka centra, které není zajímavé vůbec ničím, snad jen vyhlídkovou věží, kterou už ale stejně přerostly okolní mrakodrapy.
Martina
Canadian Rockies - 13. část
10. září 2009
Tento den nás čekal dlouhý, 350 km přejezd na jih, do národního parku Waterton (Waterton Lakes National Park), který leží na hranici s Montanou. V našem původním plánu tenhle park nebyl, ale den před odjezdem do Rockies jsem se bavila se svým šéfem, kam se hodláme podívat a ten mi tenhle park doporučil jako místo, které určitě nesmíme vynechat. A jelikož šéfové se mají poslouchat, tak jsme si poslední dva dny vyšetřili na tenhle výlet. Původně jsem si myslela, že název Waterton má něco společného s vodou, ale až tam jsem zjistila, že byl pojmenován po britském botanikovi Charlesovi Watertonovi. V průvodcích píšou, že park Waterton je místo, kde se prérie potkávají s horami a je to naprostá pravda.
Do Watertonu jsme jeli po highway 40, která vede krajinou, kde se na levé straně rozprostírají nekonečné roviny a na pravé straně se zvedají vysoké Skalisté hory. I cestu v autě jsme si hodně užívali, protože tady na člověka opravdu dýchal „divoký“ západ, jen ti kovbojové, kteří by hnali stáda dobytka, ti už tu nebyli. Stáda dobytka za ohradami naštěstí ano… A protože tu má vítr možnost hodně zesílit, tak přibyla také spousta větrných elektráren, které ráz krajiny hodně pozměňují.
Těsně před příjezdem do Watertonu na nás čekalo příjemné překvapení, na které Petr čekal celé dva týdny. Přímo před námi přešel přes cestu černý medvěd. Vůbec nespěchal, takže jsme měli dostatek času ho z auta vyfotit. Další zábavou byli jelenci, přímo ve městě a v kempu. Ty už byli hodně drzí a lidí se nebáli ani trochu. Pásli se opravdu všude.
Po postavení stanu jsme se odpoledne zajeli podívat do Red Rock Canyonu, což je nádherně červeně vybarvené údolí potoka. Tady jsme se zašli podívat ještě na Blakiston Falls. Oboje byly krátké procházky, takže jsme se ještě na zpáteční cestě měli možnost zastavit u prvního ropného vrtu v západní Kanadě a navečer u Waterton Lake, na jehož břehu stojí hotel prince z Walesu (Princ of Wales Hotel), který byl postaven v roce 1927.
Martina
Tento den nás čekal dlouhý, 350 km přejezd na jih, do národního parku Waterton (Waterton Lakes National Park), který leží na hranici s Montanou. V našem původním plánu tenhle park nebyl, ale den před odjezdem do Rockies jsem se bavila se svým šéfem, kam se hodláme podívat a ten mi tenhle park doporučil jako místo, které určitě nesmíme vynechat. A jelikož šéfové se mají poslouchat, tak jsme si poslední dva dny vyšetřili na tenhle výlet. Původně jsem si myslela, že název Waterton má něco společného s vodou, ale až tam jsem zjistila, že byl pojmenován po britském botanikovi Charlesovi Watertonovi. V průvodcích píšou, že park Waterton je místo, kde se prérie potkávají s horami a je to naprostá pravda.
Do Watertonu jsme jeli po highway 40, která vede krajinou, kde se na levé straně rozprostírají nekonečné roviny a na pravé straně se zvedají vysoké Skalisté hory. I cestu v autě jsme si hodně užívali, protože tady na člověka opravdu dýchal „divoký“ západ, jen ti kovbojové, kteří by hnali stáda dobytka, ti už tu nebyli. Stáda dobytka za ohradami naštěstí ano… A protože tu má vítr možnost hodně zesílit, tak přibyla také spousta větrných elektráren, které ráz krajiny hodně pozměňují.
Těsně před příjezdem do Watertonu na nás čekalo příjemné překvapení, na které Petr čekal celé dva týdny. Přímo před námi přešel přes cestu černý medvěd. Vůbec nespěchal, takže jsme měli dostatek času ho z auta vyfotit. Další zábavou byli jelenci, přímo ve městě a v kempu. Ty už byli hodně drzí a lidí se nebáli ani trochu. Pásli se opravdu všude.
Po postavení stanu jsme se odpoledne zajeli podívat do Red Rock Canyonu, což je nádherně červeně vybarvené údolí potoka. Tady jsme se zašli podívat ještě na Blakiston Falls. Oboje byly krátké procházky, takže jsme se ještě na zpáteční cestě měli možnost zastavit u prvního ropného vrtu v západní Kanadě a navečer u Waterton Lake, na jehož břehu stojí hotel prince z Walesu (Princ of Wales Hotel), který byl postaven v roce 1927.
Martina
Peterborough - Santa Claus Parade
Včera večer jsme se byli podívat na příchodu Santa Clause do Peterborough. Bylo to podobné jako v Lakefieldu, jen mnohem větší. Celý průvod procházel místem, kde jsme stáli, asi hodinu a dvacet minut.
Fotky jsou trochu mázlé, ale snad to nevadí :-)
Fotky jsou trochu mázlé, ale snad to nevadí :-)
úterý 1. prosince 2009
První sníh
Přes noc napadl letošní první sníh. Konečně :-) Je to sice jen poprašek, který hned taje.
Letos je to poprvé od začátku pravidelných meteorologických sledování v roce 1937, kdy v listopadu vůbec nesněžilo. Běžně tu první sníh padá už v říjnu.
Letos je to poprvé od začátku pravidelných meteorologických sledování v roce 1937, kdy v listopadu vůbec nesněžilo. Běžně tu první sníh padá už v říjnu.
neděle 22. listopadu 2009
Lakefield - Santa Claus přijíždí
V neděli jsme se na kole zajeli podivat na Santa Claus parádu do Lakefieldu. Je to slavnostní pochod, na jehož konci přijíždí Santa Claus a oznamuje příchod Vánoc. Slavnostní příjezd Santa Clause se tady slaví v každém větším městečku. Nejslavnější je z Toronta přenášen televizí až do Austrálie a na Nový Zéland.
Všechny spolky se chtějí zůčastnit a popřát všem veselé Vánoce. Zúčastnit se může opravdu každý, kdo chce. Dokládá to fotka malého chlapečka, který se rozhodl absolvovat celý pochod ve svém autíčku a s bráchou nebo setřičkou. Nejhezčí na tom bylo, že mu byla vyhrazena mezera stejně jako ostatním :-)
V Peterborough se paráda koná 5. prosince. Takže místo na Mikuláše a čerty se půjdeme podívat na Santu :-)
Všechny spolky se chtějí zůčastnit a popřát všem veselé Vánoce. Zúčastnit se může opravdu každý, kdo chce. Dokládá to fotka malého chlapečka, který se rozhodl absolvovat celý pochod ve svém autíčku a s bráchou nebo setřičkou. Nejhezčí na tom bylo, že mu byla vyhrazena mezera stejně jako ostatním :-)
V Peterborough se paráda koná 5. prosince. Takže místo na Mikuláše a čerty se půjdeme podívat na Santu :-)
pondělí 16. listopadu 2009
Canadian Rockies - 12. část
9. září 2009
Ráno jsme vyrazili do městečka Cannmore, které je asi 30 km od Banffu a začíná za ním série několika provincionálních parků. Od národního parku se to tam na první pohled liší tím, že většina jezer je uměle přehrazená a vyrábí se na nich elektrická energie. My jsme jeli po štěrkové cestě, protože Petr se někde dočetl, že tam je vidět hodně zvířat. Šíleně to tam prášilo a jediné, co jsme viděli, byla jedna koza a jedna losice. S několika zastávkami na fotky jsme dojeli do Peter Lougheed Provincial Parku. Tady jsme opět uvařili oběd z nabídky Vitana a poté jsme chtěli vyšplhat na Mount Indefatigable nad Upper a Lower Kananaskis Lakes. Bohužel se nám podařilo dojít jen do půlky, protože foukal hrozný vítr a z údolí se hnaly dešťové mraky. Přesto odtud ale byl pěkný výhled. Že už nejsme v národním parku, bylo také poznat na kvalitě cesty, která nebyla pěkně zpevněná, ale místy to bylo dost nebezpečné suťovisko. Také nás překvapilo, že za vstup do parku po nás nikdo nechtěl žádné peníze.
Nazpátek už jsme jeli po dálnici, a protože do večera bylo ještě dost času, tak jsme se v Banffu zajeli podívat na historické lázně. Ty byly postaveny na místě, kde vyvěrá sirný pramen. Lázně už nefungují a okolo teď vede naučná stezka. Navečer jsme se zastavili ještě u historické budovy, která vypadá jako malý zámeček v anglickém stylu a slouží administrativě parku. Okolo jsou nádherné kaskádové zahrady plné květin. Zahrady bohužel nebyly nikdy úplně dokončeny, protože byly budovány ve třicátých letech a s nástupem ekonomické krize vláda škrtla peníze na jejich dokončení. Přesto je tu ale každý rok zasazeno přes padesát tisíc sazenic.
Martina
Ráno jsme vyrazili do městečka Cannmore, které je asi 30 km od Banffu a začíná za ním série několika provincionálních parků. Od národního parku se to tam na první pohled liší tím, že většina jezer je uměle přehrazená a vyrábí se na nich elektrická energie. My jsme jeli po štěrkové cestě, protože Petr se někde dočetl, že tam je vidět hodně zvířat. Šíleně to tam prášilo a jediné, co jsme viděli, byla jedna koza a jedna losice. S několika zastávkami na fotky jsme dojeli do Peter Lougheed Provincial Parku. Tady jsme opět uvařili oběd z nabídky Vitana a poté jsme chtěli vyšplhat na Mount Indefatigable nad Upper a Lower Kananaskis Lakes. Bohužel se nám podařilo dojít jen do půlky, protože foukal hrozný vítr a z údolí se hnaly dešťové mraky. Přesto odtud ale byl pěkný výhled. Že už nejsme v národním parku, bylo také poznat na kvalitě cesty, která nebyla pěkně zpevněná, ale místy to bylo dost nebezpečné suťovisko. Také nás překvapilo, že za vstup do parku po nás nikdo nechtěl žádné peníze.
Nazpátek už jsme jeli po dálnici, a protože do večera bylo ještě dost času, tak jsme se v Banffu zajeli podívat na historické lázně. Ty byly postaveny na místě, kde vyvěrá sirný pramen. Lázně už nefungují a okolo teď vede naučná stezka. Navečer jsme se zastavili ještě u historické budovy, která vypadá jako malý zámeček v anglickém stylu a slouží administrativě parku. Okolo jsou nádherné kaskádové zahrady plné květin. Zahrady bohužel nebyly nikdy úplně dokončeny, protože byly budovány ve třicátých letech a s nástupem ekonomické krize vláda škrtla peníze na jejich dokončení. Přesto je tu ale každý rok zasazeno přes padesát tisíc sazenic.
Martina
pondělí 9. listopadu 2009
Canadian Rockies - 11. část
8. září 2009
Probudili jsme se do pěkné zimy, což potvrdily i zasněžené vrcholky, které se nám ukázaly po výjezdu z kempu. Tentokrát jsme měli namířeno do Sunshine Village, což je základna lanovky pro zimní lyžování a v létě odtud jezdí shuttle (v tomhle případě klasický žlutý školní autobus) na Sunshine Meadows (sluneční louky) do výšky 2200 metrů nad mořem. Stojí sice 25 dolarů na osobu, ale ušetří 5 km chůze a 500 výškových metrů. Bohužel nám zrovna jeden ujel před nosem a tak jsme museli hodinu čekat na další. Čekání nám ale zkrátila ukecaná Australanka, která tam prodávala lístky. Když jsme se konečně dočkali, tak nás autobus vyvezl krkolomnou cestou na začátek tras. Tady bylo 6°C a všechno pokrývaly asi 2 cm sněhu. V průměru tu za rok napadne asi 10 m sněhu, který tu leží 10 měsíců v roce a vegetační sezóna tím pádem trvá jen 2 měsíce. Nejvíce je to tam v květu na konci června, teď už byla většina kytiček odkvetlá.
Nejprve jsme zamířili k Rock Isle Lake a pak jsme obešli ještě Grizzly Lake a Laryx Lake a trasu dokončili na Standish Viewpoint, což je vyhlídka na údolí a prochází tudy hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Zároveň tudy opět vede kontinentální předěl mezi Pacifikem a Atlantikem.
Po návratu dolů jsme se zajeli ještě podívat na Lake Minnewanka, což je jezero, které bylo indiány nazýváno Jezerem duchů (Lake of the Spirits). Je dlouhé 28 km, takže je to nejdelší jezero kanadských Rockies. Já bych ho nazvala jezerem duchů spíš dneska, protože v roce 1912 a pak ještě jednou v roce 1940 bylo přehrazeno a je v něm pohřbený letní resort, který měl původně 3 avenue a několik ulic. Tahle vesnice je dneska oblíbeným cílem potápěčů. Přehradou byla plocha jezera zvětšena zhruba o 50% a dnes slouží k výrobě elektrické energie. Je to také jediné jezero v národním parku Bannf, kde jsou povoleny motorové čluny. My jsme si tam udělali krátkou procházku do Stewart Canyonu, odkud byl krásný výhled na příkré stěny Cascade River, která tudy přitéká do jezera.
Na cestě zpět do kempu jsme viděli stádo jelenů wapiti – jelen a asi 12 laní leželo u takové poloskládky a vůbec jim nevadilo, že se tam sjíždí auta a lidi je očumují…
Martina
Probudili jsme se do pěkné zimy, což potvrdily i zasněžené vrcholky, které se nám ukázaly po výjezdu z kempu. Tentokrát jsme měli namířeno do Sunshine Village, což je základna lanovky pro zimní lyžování a v létě odtud jezdí shuttle (v tomhle případě klasický žlutý školní autobus) na Sunshine Meadows (sluneční louky) do výšky 2200 metrů nad mořem. Stojí sice 25 dolarů na osobu, ale ušetří 5 km chůze a 500 výškových metrů. Bohužel nám zrovna jeden ujel před nosem a tak jsme museli hodinu čekat na další. Čekání nám ale zkrátila ukecaná Australanka, která tam prodávala lístky. Když jsme se konečně dočkali, tak nás autobus vyvezl krkolomnou cestou na začátek tras. Tady bylo 6°C a všechno pokrývaly asi 2 cm sněhu. V průměru tu za rok napadne asi 10 m sněhu, který tu leží 10 měsíců v roce a vegetační sezóna tím pádem trvá jen 2 měsíce. Nejvíce je to tam v květu na konci června, teď už byla většina kytiček odkvetlá.
Nejprve jsme zamířili k Rock Isle Lake a pak jsme obešli ještě Grizzly Lake a Laryx Lake a trasu dokončili na Standish Viewpoint, což je vyhlídka na údolí a prochází tudy hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Zároveň tudy opět vede kontinentální předěl mezi Pacifikem a Atlantikem.
Po návratu dolů jsme se zajeli ještě podívat na Lake Minnewanka, což je jezero, které bylo indiány nazýváno Jezerem duchů (Lake of the Spirits). Je dlouhé 28 km, takže je to nejdelší jezero kanadských Rockies. Já bych ho nazvala jezerem duchů spíš dneska, protože v roce 1912 a pak ještě jednou v roce 1940 bylo přehrazeno a je v něm pohřbený letní resort, který měl původně 3 avenue a několik ulic. Tahle vesnice je dneska oblíbeným cílem potápěčů. Přehradou byla plocha jezera zvětšena zhruba o 50% a dnes slouží k výrobě elektrické energie. Je to také jediné jezero v národním parku Bannf, kde jsou povoleny motorové čluny. My jsme si tam udělali krátkou procházku do Stewart Canyonu, odkud byl krásný výhled na příkré stěny Cascade River, která tudy přitéká do jezera.
Na cestě zpět do kempu jsme viděli stádo jelenů wapiti – jelen a asi 12 laní leželo u takové poloskládky a vůbec jim nevadilo, že se tam sjíždí auta a lidi je očumují…
Martina
neděle 1. listopadu 2009
Halloween 2009
Včera jsme se byli ve městě podívat na halloweenskou oslavu. Tady u nás na venkově se nic neděje. Jeli jsme do staré části města, kde jsou opravené domy a dodržují tam halloweenské tradice.
Domy byly vyzdobeny a uličky plné lidí v maskách. Děti chodily ke dveřím pro koledy a rodiče postávali na chodníku. Někteří domácí se rovnou usadili na verandách a stali se součástí výzdoby. U jednohu domu měli na předzahrádce hřbitov a vyhrávali ponuré melodie na celou čtvť. Když si k tomu přidáte místní slabé veřejné osvětlení, máte atmosféru strašidelné noci :-)
neděle 25. října 2009
Canadian Rockies - 10. část
7. září 2009
Ráno opět nevěstilo moc dobrého, všechno v mraku, takže jsme se rozhodli neztrácet v Jasperu čas a raději se vrátit zpět do Banffu, kde byla předpověď počasí o trochu pozitivnější. Zpět jsme jeli opět po Icefield Parkway, tentokrát ale bez zastávek, protože stejně nebylo nic vidět. Cestou hodně pršelo a ve vyšších úsecích i padal sníh. Pokud byl nějaký vrcholek náhodou vidět, tak byl totálně zasněžený. Zastavili jsme v Lake Louise, protože jsme hledali prádelnu, kde bychom si mohli vyprat. Bohužel jsme tam ale žádnou nenašli, což byl také jeden z důvodů proč se přesunout až do Banffu. Prvním důvodem ale bylo, že po zkontrolování mapy jsme zjistili, že už tam v podstatě není kam jít. Všude jsme už byli. Po příjezdu do Banffu stále pršelo, takže jsme došli dokoupit nějaké jídlo a našli prádelnu. Z té byl Petr nadšený, protože majitelem byl Číňan a majitelem každé správné prádelny má být, podle Petra, Číňan… Mezitím, co jsme prali, se počasí trochu umoudřilo, takže jsme se ještě navečer sjeli podívat k Vermilion Lakes, což je spíš takový obrovský mokřad. Pak jsme přejeli do kempu, kde jsme spali už první noc našeho pobytu a šli spát s nadějí, že příští den už snad zase bude svítit sluníčko.
Martina
Ráno opět nevěstilo moc dobrého, všechno v mraku, takže jsme se rozhodli neztrácet v Jasperu čas a raději se vrátit zpět do Banffu, kde byla předpověď počasí o trochu pozitivnější. Zpět jsme jeli opět po Icefield Parkway, tentokrát ale bez zastávek, protože stejně nebylo nic vidět. Cestou hodně pršelo a ve vyšších úsecích i padal sníh. Pokud byl nějaký vrcholek náhodou vidět, tak byl totálně zasněžený. Zastavili jsme v Lake Louise, protože jsme hledali prádelnu, kde bychom si mohli vyprat. Bohužel jsme tam ale žádnou nenašli, což byl také jeden z důvodů proč se přesunout až do Banffu. Prvním důvodem ale bylo, že po zkontrolování mapy jsme zjistili, že už tam v podstatě není kam jít. Všude jsme už byli. Po příjezdu do Banffu stále pršelo, takže jsme došli dokoupit nějaké jídlo a našli prádelnu. Z té byl Petr nadšený, protože majitelem byl Číňan a majitelem každé správné prádelny má být, podle Petra, Číňan… Mezitím, co jsme prali, se počasí trochu umoudřilo, takže jsme se ještě navečer sjeli podívat k Vermilion Lakes, což je spíš takový obrovský mokřad. Pak jsme přejeli do kempu, kde jsme spali už první noc našeho pobytu a šli spát s nadějí, že příští den už snad zase bude svítit sluníčko.
Martina
Canadian Rockies - 9. část
6. září 2009
Když jsme se ráno probudili, tak byly všechny hory schované v mracích. Nedbali jsme a vyrazili autem k ledovci Angel, který je na hoře Mount Edith Cavell. Odtud jsme si chtěli udělat malou túru. Když jsme ale vystoupali na první vyhlídku, tak začalo nepříjemně foukat a trochu mrholit. U druhé vyhlídky už pršelo docela vydatně. Třetí vyhlídka byla na kopci, ještě o dalších 100 výškových metrů dál. Kopec jsme skoro neviděli, a tak jsme výstup potupně vzdali, protože bychom tam stejně jenom promrzli a neviděli nic. Cestou dolů jsme totálně promokli, ale aspoň jsme viděli sviště. Po návratu dolů se samozřejmě vyčasilo. Tak jsme si aspoň udělali zacházku k jezeru pod ledovcem. To je plné ledových ker, které se ulamují z ledovce a padají dolů. Odtud jsme pak přejeli k Pyramid Lake, kde jsme si chtěli uvařit oběd. Polívku jsme skoro ale ani nestihli dovařit a začalo zase pršet, takže dojíst jsme ji museli v autě. Po tomhle vydařeném obědě jsme se přesunuli zpět do města Jasper, a protože stále pršelo, rozhodli jsme se odpoledne strávit v místním muzeu. To je zaměřené na osidlování okolí Jasperu a stavbu Canadian Pacific Railway.
Pak už se počasí trochu umoudřilo, tak jsme si prošli město a rozhodli se zajet ještě k Maligne Lake, které je vyhlášené svojí krásou. Bohužel je ale 22 km dlouhé, takže ty nejznámější a nejhezčí pohledy jsme neviděli. Už bylo skoro sedm hodin a nemohli jsme jít moc daleko. Zato už tam ale nebyli žádní turisté a byl tam nádherný klid. To bychom přes den určitě nezažili, protože po jezeře jezdí i vyhlídkové plavby. Po cestě zpět jsme se zastavili ještě u Medicine Lake, které vypadalo jako obrovská vypuštěná nádrž. Jezero má spodní odtok, který protéká podzemním systémem-jedním z největších v Severní Americe. Hladina vody tak kolísá až o 22 m. Na jaře po tání sněhu se naplní a na podzim už tam skoro nic nezbývá. Pro Indiány bylo velkou záhadou, kam jim jezero každý podzim zmizí, protože o tomhle podzemním odtoku nevěděli. Proto to považovali za zázrak „Big Medicine“ a odtud i název jezera.
Martina
Když jsme se ráno probudili, tak byly všechny hory schované v mracích. Nedbali jsme a vyrazili autem k ledovci Angel, který je na hoře Mount Edith Cavell. Odtud jsme si chtěli udělat malou túru. Když jsme ale vystoupali na první vyhlídku, tak začalo nepříjemně foukat a trochu mrholit. U druhé vyhlídky už pršelo docela vydatně. Třetí vyhlídka byla na kopci, ještě o dalších 100 výškových metrů dál. Kopec jsme skoro neviděli, a tak jsme výstup potupně vzdali, protože bychom tam stejně jenom promrzli a neviděli nic. Cestou dolů jsme totálně promokli, ale aspoň jsme viděli sviště. Po návratu dolů se samozřejmě vyčasilo. Tak jsme si aspoň udělali zacházku k jezeru pod ledovcem. To je plné ledových ker, které se ulamují z ledovce a padají dolů. Odtud jsme pak přejeli k Pyramid Lake, kde jsme si chtěli uvařit oběd. Polívku jsme skoro ale ani nestihli dovařit a začalo zase pršet, takže dojíst jsme ji museli v autě. Po tomhle vydařeném obědě jsme se přesunuli zpět do města Jasper, a protože stále pršelo, rozhodli jsme se odpoledne strávit v místním muzeu. To je zaměřené na osidlování okolí Jasperu a stavbu Canadian Pacific Railway.
Pak už se počasí trochu umoudřilo, tak jsme si prošli město a rozhodli se zajet ještě k Maligne Lake, které je vyhlášené svojí krásou. Bohužel je ale 22 km dlouhé, takže ty nejznámější a nejhezčí pohledy jsme neviděli. Už bylo skoro sedm hodin a nemohli jsme jít moc daleko. Zato už tam ale nebyli žádní turisté a byl tam nádherný klid. To bychom přes den určitě nezažili, protože po jezeře jezdí i vyhlídkové plavby. Po cestě zpět jsme se zastavili ještě u Medicine Lake, které vypadalo jako obrovská vypuštěná nádrž. Jezero má spodní odtok, který protéká podzemním systémem-jedním z největších v Severní Americe. Hladina vody tak kolísá až o 22 m. Na jaře po tání sněhu se naplní a na podzim už tam skoro nic nezbývá. Pro Indiány bylo velkou záhadou, kam jim jezero každý podzim zmizí, protože o tomhle podzemním odtoku nevěděli. Proto to považovali za zázrak „Big Medicine“ a odtud i název jezera.
Martina
Canadian Rockies - 8. část
5. září 2009
Z Radium Hot Springs jsme ráno pokračovali zpět do Lake Louise a odtud po silnici číslo 93, která se jmenuje Icefield Parkway, do národního parku Jasper. Icefield Parkway vede paralelně s Highway 1, což je regulérní dálnice, kdežto Icefield Parkway je pouze dvouproudová a je na ní nespočet zastávek s vyhlídkami a krátkými procházkami. Byla dokončena v roce 1940 a je zde vyžadován zaplacený vstup do národního parku. Pokud člověk platit nechce, musí po Jedničce… Vzdálenost mezi Lake Louise a Jasperem je 240 km, ale nám tenhle přejezd se všemi zastávkami trval celý den. Nejdelší zastávku jsme si udělali na ledovci Athabasca, který je jedním ze šesti ramen Columbia Icefield. To je obrovský ledovec o rozloze 325 čtverečních kilometrů, jeho hloubka je 100-365 metrů a ročně na něj napadne až sedm metrů sněhu. Přesto od roku 1844 ustoupil takřka o 1,5 kilometru, a když se k němu přichází, tak tam jsou cedulky a letopočty, kam v daném roce zasahoval. Vrchol ledovce je trojitým kontinentálním předělem, protože řeky, které odtud vytékají, tečou do třech oceánů. Přítoky řeky Columbie do Pacifiku, řeka Saskatchewan do Atlantiku a Athabasca River do Severního ledového oceánu.
Ledovec je obrovská atrakce a zastavují u něho všechny autobusy a většina aut. Ti movitější turisté se speciálním autobusem mohou nechat vyvést až na ledovec, my chudší jsme si udělali procházku k jeho úpatí a autobus si jenom prohlédli na parkovišti. Pak jsme ještě nakoukli do informačního centra, ale bylo tam tolik lidí, že jsme se rozhodli zastavit se tam až na zpáteční cestě.
Další pěknou zastávkou před Jasperem byly vodopády Sunwapta a Athabasca. Pak už jsme se přesunuli do kempu, kde bylo trochu nepříjemným zjištěním, že Petr ve snaze ušetřit zarezervoval kemp bez sprch…:-(
Martina
Z Radium Hot Springs jsme ráno pokračovali zpět do Lake Louise a odtud po silnici číslo 93, která se jmenuje Icefield Parkway, do národního parku Jasper. Icefield Parkway vede paralelně s Highway 1, což je regulérní dálnice, kdežto Icefield Parkway je pouze dvouproudová a je na ní nespočet zastávek s vyhlídkami a krátkými procházkami. Byla dokončena v roce 1940 a je zde vyžadován zaplacený vstup do národního parku. Pokud člověk platit nechce, musí po Jedničce… Vzdálenost mezi Lake Louise a Jasperem je 240 km, ale nám tenhle přejezd se všemi zastávkami trval celý den. Nejdelší zastávku jsme si udělali na ledovci Athabasca, který je jedním ze šesti ramen Columbia Icefield. To je obrovský ledovec o rozloze 325 čtverečních kilometrů, jeho hloubka je 100-365 metrů a ročně na něj napadne až sedm metrů sněhu. Přesto od roku 1844 ustoupil takřka o 1,5 kilometru, a když se k němu přichází, tak tam jsou cedulky a letopočty, kam v daném roce zasahoval. Vrchol ledovce je trojitým kontinentálním předělem, protože řeky, které odtud vytékají, tečou do třech oceánů. Přítoky řeky Columbie do Pacifiku, řeka Saskatchewan do Atlantiku a Athabasca River do Severního ledového oceánu.
Ledovec je obrovská atrakce a zastavují u něho všechny autobusy a většina aut. Ti movitější turisté se speciálním autobusem mohou nechat vyvést až na ledovec, my chudší jsme si udělali procházku k jeho úpatí a autobus si jenom prohlédli na parkovišti. Pak jsme ještě nakoukli do informačního centra, ale bylo tam tolik lidí, že jsme se rozhodli zastavit se tam až na zpáteční cestě.
Další pěknou zastávkou před Jasperem byly vodopády Sunwapta a Athabasca. Pak už jsme se přesunuli do kempu, kde bylo trochu nepříjemným zjištěním, že Petr ve snaze ušetřit zarezervoval kemp bez sprch…:-(
Martina
úterý 20. října 2009
Canadian Rockies - 7. část
4. září 2009
Tenhle den byl hodně odpočinkový a žádná velká túra se nekonala. Ráno jsme vyrazili autem a s několika zastávkami a vyhlídkami jsme dojeli k počátku trasy k Dog Lake. Byla to zhruba pětikilometrová procházka, nijak náročná a vedla převážně lesem. Jezero bylo už hodně zazemněné a nic moc zvláštního tam nebylo. Vrátili jsme se tedy na začátek parku do vesničky Radium Hot Springs, kde mají venkovní bazén s teplou vodou, kde se dá koupat celoročně. Bazény jsou tam vlastně dva, jeden na posedávání, popřípadě popocházení, ten má vodu 39 °C a pak plavecký, ten má „jen“ 29°C. Voda je lehce radioaktivní, neboť obsahuje stopy radonu, což je rozkladný produkt radia a odtud vznikl také název. Asi to má být léčivé, ale mému kolenu tahle teplá voda rozhodně neprospěla.
Po koupání jsme se zajeli ještě podívat na druhou stranu města, která už nepatří do národního parku, ale jsou tam pěkné písečné duny a je odtud výhled na mokřady, které vytváří řeka Columbia. Mokřady jsou největší v celé Severní Americe. Po večeři v kempu jsme se ještě jednou jeli vykoupat do Hot Springs, protože Petr si chtěl vyzkoušet koupat se v zimě ve venkovním bazénu…:-)
Martina
Tenhle den byl hodně odpočinkový a žádná velká túra se nekonala. Ráno jsme vyrazili autem a s několika zastávkami a vyhlídkami jsme dojeli k počátku trasy k Dog Lake. Byla to zhruba pětikilometrová procházka, nijak náročná a vedla převážně lesem. Jezero bylo už hodně zazemněné a nic moc zvláštního tam nebylo. Vrátili jsme se tedy na začátek parku do vesničky Radium Hot Springs, kde mají venkovní bazén s teplou vodou, kde se dá koupat celoročně. Bazény jsou tam vlastně dva, jeden na posedávání, popřípadě popocházení, ten má vodu 39 °C a pak plavecký, ten má „jen“ 29°C. Voda je lehce radioaktivní, neboť obsahuje stopy radonu, což je rozkladný produkt radia a odtud vznikl také název. Asi to má být léčivé, ale mému kolenu tahle teplá voda rozhodně neprospěla.
Po koupání jsme se zajeli ještě podívat na druhou stranu města, která už nepatří do národního parku, ale jsou tam pěkné písečné duny a je odtud výhled na mokřady, které vytváří řeka Columbia. Mokřady jsou největší v celé Severní Americe. Po večeři v kempu jsme se ještě jednou jeli vykoupat do Hot Springs, protože Petr si chtěl vyzkoušet koupat se v zimě ve venkovním bazénu…:-)
Martina
Canadian Rockies - 6. část
3. září 2009
Ráno jsme sbalili stan a vydali se na další cestu, tentokrát do národního parku Revelstoke. Tenhle park je relativně malý, byl založen v roce 1914 a je to jediný temperátní vnitrozemský deštný prales na světě. Je znám především subalpínskými loukami, které každý srpen rozkvétají do nádherných barev. Z fauny tu lze potkat jeleny karibu, medvědy grizzly a také horské kozy.
Ráno jsme se ještě zastavili na vyhlídce na spirálové tunely a tentokráte jsme měli štěstí, protože vlak zrovna jel. Tím ale štěstí pro tento den skončilo. Hned za městečkem Golden na nás v údolí čekal obrovský černý mrak, a jak jsme se k němu blížili, tak z něho začalo nejprve trochu pršet, pak hodně pršet, pak lítat blesky a nakonec se zvedl i silný vítr, který přímo vedle nás u silnice zlomil zdravý smrk. Jeli jsme skoro krokem, a když jsme přijeli do městečka Revelstoke, tak déšť i vítr takřka ustaly. Petr ale pořád říkal, že na tom městě je něco divného a že se mu zdá nějaké mrtvé. Až asi po deseti minutách jsme přišli na to, že tam nejde proud. Všude byla tma a v restauracích posedávali turisté, kteří si stihli objednat ještě před výpadkem, jinak bylo všude zavřeno. Zašli jsme se tedy jenom podívat k železničnímu muzeu, protože nějaký pán nám řekl, že proud nepůjde až do šesti večer.
Z městečka jsme si chtěli vyjet 26 kilometrovou horskou cestou na alpinské louky, kvůli čemuž jsme vlastně do Revelstoke jeli. Bohužel hned dole nám ale řekli, že cesta bude až do večera uzavřená, protože musí odklidit všechno, co tam během té bouře popadalo a zkontrolovat, jestli ještě něco nechce spadnout. Proto jsme se rozhodli Revelstoke definitivně opustit a vydali se do národního parku Kootenay, což bylo dalších 140 km jízdy.
Tam jsme dorazili krátce po sedmé večer, takže nám akorát zavřeli informační centrum. Aspoň se tam páslo stádo ovcí tlustorohých (bighorn sheeps), což jsou takoví velcí mufloni. Protože už zase pomalu začínalo pršet, tak jsme se tam moc nezdržovali a raději vyrazili do kempu, abychom stihli postavit stan. Kemp byl na kopci a byla dost zima – i čepici jsem si na noc narazila…:-)
Martina
Ráno jsme sbalili stan a vydali se na další cestu, tentokrát do národního parku Revelstoke. Tenhle park je relativně malý, byl založen v roce 1914 a je to jediný temperátní vnitrozemský deštný prales na světě. Je znám především subalpínskými loukami, které každý srpen rozkvétají do nádherných barev. Z fauny tu lze potkat jeleny karibu, medvědy grizzly a také horské kozy.
Ráno jsme se ještě zastavili na vyhlídce na spirálové tunely a tentokráte jsme měli štěstí, protože vlak zrovna jel. Tím ale štěstí pro tento den skončilo. Hned za městečkem Golden na nás v údolí čekal obrovský černý mrak, a jak jsme se k němu blížili, tak z něho začalo nejprve trochu pršet, pak hodně pršet, pak lítat blesky a nakonec se zvedl i silný vítr, který přímo vedle nás u silnice zlomil zdravý smrk. Jeli jsme skoro krokem, a když jsme přijeli do městečka Revelstoke, tak déšť i vítr takřka ustaly. Petr ale pořád říkal, že na tom městě je něco divného a že se mu zdá nějaké mrtvé. Až asi po deseti minutách jsme přišli na to, že tam nejde proud. Všude byla tma a v restauracích posedávali turisté, kteří si stihli objednat ještě před výpadkem, jinak bylo všude zavřeno. Zašli jsme se tedy jenom podívat k železničnímu muzeu, protože nějaký pán nám řekl, že proud nepůjde až do šesti večer.
Z městečka jsme si chtěli vyjet 26 kilometrovou horskou cestou na alpinské louky, kvůli čemuž jsme vlastně do Revelstoke jeli. Bohužel hned dole nám ale řekli, že cesta bude až do večera uzavřená, protože musí odklidit všechno, co tam během té bouře popadalo a zkontrolovat, jestli ještě něco nechce spadnout. Proto jsme se rozhodli Revelstoke definitivně opustit a vydali se do národního parku Kootenay, což bylo dalších 140 km jízdy.
Tam jsme dorazili krátce po sedmé večer, takže nám akorát zavřeli informační centrum. Aspoň se tam páslo stádo ovcí tlustorohých (bighorn sheeps), což jsou takoví velcí mufloni. Protože už zase pomalu začínalo pršet, tak jsme se tam moc nezdržovali a raději vyrazili do kempu, abychom stihli postavit stan. Kemp byl na kopci a byla dost zima – i čepici jsem si na noc narazila…:-)
Martina
středa 14. října 2009
Canadian Rockies - 5. část
2. září 2009
Hned ráno jsme přejeli do národního Yoho a čekala nás nejkrásnější túra z celých Rockies. Auto jsme nechali u Takakkaw Falls, což je druhý nejvyšší vodopád západní Kanady a měří 384 metrů. Indiánské jméno v překladu znamená „je to nádherné“. Prohlídku a focení vodopádu jsme ale nechali až na odpoledne a radši hned vyrazili na túru. Nebyl to totiž jediný vodopád, který nás ten den čekal. Yoho údolí je na ně docela bohaté. Prvními vodopády, které jsme potkali, byly Laughing Falls (Smějící se vodopády). Za nimi pak byla odbočka na vyhlídku na ledovec Yoho. Bohužel ale na ukazatel nějak nenapsali, za jak dlouho ta vyhlídka má být, tak jsme zkusili jít asi 10 minut a když jsme pořád byli v hustém lese, a nezdálo se, že by se to mělo v dohledné době změnit, radši jsme se vrátili na naši původní trasu. Ta pokračovala k Twin Falls (Vodopády dvojčata), pod nimiž stojí další z původních čajoven. Tahle ale ani moc nevypadala, že by Vám tam někdo čaj uvařil. Na balkóně se sice větraly nějaké spacáky, ale jinak nikde nikdo. Ona celá tahle túra byla na lidi dost skoupá. V podstatě jsme celý den šli sami, lidi jsme potkali jenom dole. Takže jsme nedaleko čajovny opět poobědvali polívku z vlastních zásob a pokračovali nad vodopády. Tam se tomu říká Whaleback (Záda velryby), protože jak voda padá z výšky dolů, tak to tam vytváří spoustu vodní páry. Tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst. Nahoře nad velrybou byl ještě jeden vodopád a nad tím Yoho ledovec, z kterého to všechno vytékalo. A hlavně úplný klid, nikde ani živáčka. Čekalo nás ale snad ještě hezčí místo. Došli jsme na hranu, odkud byl výhled na všechny strany údolí. Tady člověk nevěděl, kam se koukat dříve. Pak už jsme sestoupili zpět dolů do údolí a zašli se ještě podívat na Takakkaw Falls.
Na cestě zpět do kempu v Lake Louise jsme se ještě zastavili u spirálových tunelů.
Ty jsou dva a byly vybudovány v roce 1909. Před tím tu vlaky 25 let musely překonávat stoupání (respektive klesání) 4.5% a nebylo výjimkou, že tu a tam nějaký vykolejil. Tyhle tunely snížily sklon jen na 2.2%. Jsou to vlastně dva třičtrtě kruhy vykopané dovitř kopce. Dneska jsou vlaky dlouhé i kolem jednoho kilometru, takže když lokomotiva z tunelu vyjíždí, tak poslední vagóny do něho ještě nevjely. Bohužel jsme ale žádný vlak neviděli a to jsme tam čekali skoro půl hodiny.
Martina
Hned ráno jsme přejeli do národního Yoho a čekala nás nejkrásnější túra z celých Rockies. Auto jsme nechali u Takakkaw Falls, což je druhý nejvyšší vodopád západní Kanady a měří 384 metrů. Indiánské jméno v překladu znamená „je to nádherné“. Prohlídku a focení vodopádu jsme ale nechali až na odpoledne a radši hned vyrazili na túru. Nebyl to totiž jediný vodopád, který nás ten den čekal. Yoho údolí je na ně docela bohaté. Prvními vodopády, které jsme potkali, byly Laughing Falls (Smějící se vodopády). Za nimi pak byla odbočka na vyhlídku na ledovec Yoho. Bohužel ale na ukazatel nějak nenapsali, za jak dlouho ta vyhlídka má být, tak jsme zkusili jít asi 10 minut a když jsme pořád byli v hustém lese, a nezdálo se, že by se to mělo v dohledné době změnit, radši jsme se vrátili na naši původní trasu. Ta pokračovala k Twin Falls (Vodopády dvojčata), pod nimiž stojí další z původních čajoven. Tahle ale ani moc nevypadala, že by Vám tam někdo čaj uvařil. Na balkóně se sice větraly nějaké spacáky, ale jinak nikde nikdo. Ona celá tahle túra byla na lidi dost skoupá. V podstatě jsme celý den šli sami, lidi jsme potkali jenom dole. Takže jsme nedaleko čajovny opět poobědvali polívku z vlastních zásob a pokračovali nad vodopády. Tam se tomu říká Whaleback (Záda velryby), protože jak voda padá z výšky dolů, tak to tam vytváří spoustu vodní páry. Tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst. Nahoře nad velrybou byl ještě jeden vodopád a nad tím Yoho ledovec, z kterého to všechno vytékalo. A hlavně úplný klid, nikde ani živáčka. Čekalo nás ale snad ještě hezčí místo. Došli jsme na hranu, odkud byl výhled na všechny strany údolí. Tady člověk nevěděl, kam se koukat dříve. Pak už jsme sestoupili zpět dolů do údolí a zašli se ještě podívat na Takakkaw Falls.
Na cestě zpět do kempu v Lake Louise jsme se ještě zastavili u spirálových tunelů.
Ty jsou dva a byly vybudovány v roce 1909. Před tím tu vlaky 25 let musely překonávat stoupání (respektive klesání) 4.5% a nebylo výjimkou, že tu a tam nějaký vykolejil. Tyhle tunely snížily sklon jen na 2.2%. Jsou to vlastně dva třičtrtě kruhy vykopané dovitř kopce. Dneska jsou vlaky dlouhé i kolem jednoho kilometru, takže když lokomotiva z tunelu vyjíždí, tak poslední vagóny do něho ještě nevjely. Bohužel jsme ale žádný vlak neviděli a to jsme tam čekali skoro půl hodiny.
Martina
úterý 13. října 2009
Canadian Rockies - 4. část
1. září 2009
Ráno opět vstáváme bez snídaně, ta nás ale tentokrát čekala u lanovky. Za 3 dolary to byla opravdu velkorysá snídaně a pořádně jsme se napráskli, protože to bylo formou bufetu a mohli jsme sníst, co se do nás vešlo. Pak jsme lanovkou vyjeli nahoru na kopec a cestou jsme viděli v dálce medvěda. Bohužel byl ale tak daleko, že se ho ani nepodařilo vyfotit. Tím pádem může Petr tvrdit, že to určitě byl grizzly, já bych si tak jistá nebyla a tvrdím, že to byl medvěd černý. Z vrchu byl výhled na Lake Louise a ještě jsme popošli kousek na vyhlídku na Kicking Horse Pass (Průsmyk kopajícího koně). To jméno se mi hrozně líbí, protože vzniklo tak, že jeden z členů první expedice tu byl pokopán svým koněm. Jinak je to ale docela významný průsmyk, protože tvoří hranici mezi provinciemi Alberta a Britská Kolumbie,národními parky Banff a Yoho a taky tudy vede železnice (v roce 1962 přibyla i Trans-Canada Highway) a celé to leží ve výšce 1627 metrů nad mořem, takže je to nejvyšší místo Trans-Canada Highway.
Po návratu dolů jsme přejeli opět k Lake Louise, odkud jsme se vydali podél jezera k Plain of Six Glaciers (Planina šesti ledovců). Nejprve se ale po zhruba 5.5 km došlo do výšky 2100 m k čajovně a odtud se teprve suťoviskem pokračovalo ještě asi půl hodiny až pod ledovce. Sem už šlo opět jen minimum lidí. Pod ledovcema jsme vytáhli vařič a ukuchtili bramborovou polívku od Vitany, což u okolojdoucích vzbuzovalo značnou závist. S jídlem je to tam totiž dost špatné a co si s sebou nepřineseš, tak to nemáš. Jedinými občerstvovnami je pár zbývajících čajoven. To je pozůstatek z doby, kdy sem byli najímáni švýcarští horští vůdci. Aby se jejich ženy nenudili, tak provozovaly tyhle čajovny. Takže servis jako ve Vysokých Tatrách tu opravdu nenajdeme. K Lake Louise jsme se vrátili trošku oklikou přes Lake Mirror a Lake Agnes, kde je další čajovna. Po návratu dolů se nad horami začaly dělat pořádné bouřkové mraky a v noci nás zastihl první déšť na naší cestě.
Martina
Ráno opět vstáváme bez snídaně, ta nás ale tentokrát čekala u lanovky. Za 3 dolary to byla opravdu velkorysá snídaně a pořádně jsme se napráskli, protože to bylo formou bufetu a mohli jsme sníst, co se do nás vešlo. Pak jsme lanovkou vyjeli nahoru na kopec a cestou jsme viděli v dálce medvěda. Bohužel byl ale tak daleko, že se ho ani nepodařilo vyfotit. Tím pádem může Petr tvrdit, že to určitě byl grizzly, já bych si tak jistá nebyla a tvrdím, že to byl medvěd černý. Z vrchu byl výhled na Lake Louise a ještě jsme popošli kousek na vyhlídku na Kicking Horse Pass (Průsmyk kopajícího koně). To jméno se mi hrozně líbí, protože vzniklo tak, že jeden z členů první expedice tu byl pokopán svým koněm. Jinak je to ale docela významný průsmyk, protože tvoří hranici mezi provinciemi Alberta a Britská Kolumbie,národními parky Banff a Yoho a taky tudy vede železnice (v roce 1962 přibyla i Trans-Canada Highway) a celé to leží ve výšce 1627 metrů nad mořem, takže je to nejvyšší místo Trans-Canada Highway.
Po návratu dolů jsme přejeli opět k Lake Louise, odkud jsme se vydali podél jezera k Plain of Six Glaciers (Planina šesti ledovců). Nejprve se ale po zhruba 5.5 km došlo do výšky 2100 m k čajovně a odtud se teprve suťoviskem pokračovalo ještě asi půl hodiny až pod ledovce. Sem už šlo opět jen minimum lidí. Pod ledovcema jsme vytáhli vařič a ukuchtili bramborovou polívku od Vitany, což u okolojdoucích vzbuzovalo značnou závist. S jídlem je to tam totiž dost špatné a co si s sebou nepřineseš, tak to nemáš. Jedinými občerstvovnami je pár zbývajících čajoven. To je pozůstatek z doby, kdy sem byli najímáni švýcarští horští vůdci. Aby se jejich ženy nenudili, tak provozovaly tyhle čajovny. Takže servis jako ve Vysokých Tatrách tu opravdu nenajdeme. K Lake Louise jsme se vrátili trošku oklikou přes Lake Mirror a Lake Agnes, kde je další čajovna. Po návratu dolů se nad horami začaly dělat pořádné bouřkové mraky a v noci nás zastihl první déšť na naší cestě.
Martina
Algonquin - podzim 2009
Trochu přerušíme tok vzpomínek na Skalisté Hory, protože minuly víkend bylo opět po roce díkůvzdání. Zase jsme vyrazili na poslední letošní kempování do Algonquinského parku. Jako loni jsme spali v kempu u Rock Lake, ono už touhle dobou není z čeho vybírat, otevřeny jsou jen čtyři kempy a tenhle jediný je přímo u jezera. Pobyt jsem rezervoval a platil už v srpnu a bylo téměř vše obsazeno.
Letos jsme neměli tak teplo jako loni, ostatně téměř celý rok se tady teploty pohybují pod dlouhodobým průměrem. Ale sluníčko svítilo.
V sobotu jsme se byli podívat na dvou vyhlídkách. Jedna je hned u silnice a byli jsme tam i v létě. Na fotkách můžete porovnat, jak to tam vypadalo začátkem srpna.
Druhá vyhlídka byla na stezce, kterou jsme šli v létě 2007. Nešli jsme ji celou, jen jsme si udělali takovou smyčku.
Večer se spustil déšť a silný vítr, někdy po půlnoci to přestalo a vše se uklidnilo. S tím však přišel mráz, takže jsme ráno vstávali do -3°C. Všechno bylo pokryté jinovatkou. Naštěstí svítilo sluníčko. Po snídani jsme se šli podívat na vyhlídku, kde jsme ještě nebyli a potom ještě na tu, kde jsme byli i loni. Teď to bylo hlavně o chození lesem a užívání si barev.
Noc na pondělí byla ještě chladnější a ráno bylo -5°C. To už zamrzla i pitná voda v kempu, ale stejně to byl poslední den provozu, tak to nikomu nevadilo. Cestou domů jsme si ještě prošli dvě stezky, na kterých jsme ještě nebyli.
Teď už máme skoro všechno v Algonquinu prošlé. Je to sice obrovský park, ale přístupná je jen malá část kolem jediné silnice vedoucí skrz. V tuhle dobu je to tam fakt děsný, autobusy vyplivují Japonce a kanadští Číňani přijíždějí auty a tahle směsice dělá hrozný hluk a všude kolem sebe odhazuje odpadky. Když vidíte na parkovišti autobus, tak radši nezastavovat, protože z přírody stejně nic nebude :-(
Letos jsme neměli tak teplo jako loni, ostatně téměř celý rok se tady teploty pohybují pod dlouhodobým průměrem. Ale sluníčko svítilo.
V sobotu jsme se byli podívat na dvou vyhlídkách. Jedna je hned u silnice a byli jsme tam i v létě. Na fotkách můžete porovnat, jak to tam vypadalo začátkem srpna.
Druhá vyhlídka byla na stezce, kterou jsme šli v létě 2007. Nešli jsme ji celou, jen jsme si udělali takovou smyčku.
Večer se spustil déšť a silný vítr, někdy po půlnoci to přestalo a vše se uklidnilo. S tím však přišel mráz, takže jsme ráno vstávali do -3°C. Všechno bylo pokryté jinovatkou. Naštěstí svítilo sluníčko. Po snídani jsme se šli podívat na vyhlídku, kde jsme ještě nebyli a potom ještě na tu, kde jsme byli i loni. Teď to bylo hlavně o chození lesem a užívání si barev.
Noc na pondělí byla ještě chladnější a ráno bylo -5°C. To už zamrzla i pitná voda v kempu, ale stejně to byl poslední den provozu, tak to nikomu nevadilo. Cestou domů jsme si ještě prošli dvě stezky, na kterých jsme ještě nebyli.
Teď už máme skoro všechno v Algonquinu prošlé. Je to sice obrovský park, ale přístupná je jen malá část kolem jediné silnice vedoucí skrz. V tuhle dobu je to tam fakt děsný, autobusy vyplivují Japonce a kanadští Číňani přijíždějí auty a tahle směsice dělá hrozný hluk a všude kolem sebe odhazuje odpadky. Když vidíte na parkovišti autobus, tak radši nezastavovat, protože z přírody stejně nic nebude :-(
středa 7. října 2009
Canadian Rockies - 3. část
31. srpna 2009
Ach jo, ráno zase budíček v sedm hodin a venku pořádná zima. Ze spacáku se vůbec nechce. Tentokráte jsem alespoň dostala snídani a poté se teprve vyrazilo za prvníma fotkama… Nejprve jsme se jeli podívat do lyžařského střediska v Lake Louise, odkud se dá lanovkou vyjet na kopec a pokochat se pěkným výhledem. Jelikož jsme ale zjistili, že lístek stojí 25 dolarů a se snídaní 28, tak jsme se rozhodli lanovku nechat až na další den a dát si k tomu i tu snídani.
Přejeli jsme proto k Moraine Lake, kde jsme nejprve vylezli na takovou hromadu kamení, která tvoří hráz jezera a není moc jasné, jestli to pochází z napadaného kamení z okolních kopců, anebo jestli to před sebou navalil ledovec. Z téhle hromady je výhled na všech deset vrcholů, které Moraine Lake obklopují.
Pak už jsme se vydali na začátek stezky do Sentinel Passu, kde jsme chtěli počkat na nějaké další turisty. Už tam ale čekali dva chlapíci a jedna holka. Po krátké debatě jsme zjistili, že chlapíci jdou tam co my a holka si bude muset holt ještě chvilku počkat, než jí přijde někdo do čtveřice. Chlapíci byli Angličané a hned na začátku jsme si domluvili, že půjdeme pomalu, žádný spěch. Nakonec jsme na ně ale byli asi docela rychlí, protože pořád říkali, že jsme asi museli trénovat. Nejprve jsme prvním výstupem došli do Larch Valley, kde byla dvě plesa a pak se ještě serpentinami v suťovisku pokračovalo do Sentinel Passu. Z něho se nám pak otevřel nádherný pohled na druhou stranu do Paradise Valley. Nahoře v Passu žila kolonie veverek, které byly zvyklé na lidi a jelikož si tam všichni dávají sváču, tak nejspíš žerou jenom to, co vyžebrají od lidí. Jsou strašně drzé a klidně lezou po lidech nebo do baťohu, který leží na zemi.
Naše cesta přes Larch Valley do Sentinel Pass je žlutě. Včerejší večerní procházka po břehu jezera je zeleně.
Dolů se bohužel muselo jít zase stejnou cestou. Jelikož byly ale teprve tři hodiny, tak jsme zajeli ještě k Lake Louise. Původní indiánské jméno jezera bylo opět mnohem poetičtější – Lake of Little Fishes (Jezero malých ryb), prvními bílými osadníky však bylo přejmenováno na Emerald Lake, díky jeho nazelenalé barvě, a až v roce 1884 získalo konečné jméno. Jezero je pojmenováno po čtvrté dceři královny Victorie, princezně Louise Carolině Albertě a ostatně i celá provincie Alberta nese jméno této princezny. Okolí jezera je protkáno mnoha stezkami, které zde vytvořili švýcarští horští vůdci, kteří sem byli najímáni Canadaian Pacific Railway (CPR) od roku 1899. Původní dřevěná chata z roku 1890 byla po požáru v roce 1893 nahrazena novou, o něco větší, která měla dvě ložnice, kuchyni a obývák. Jelikož zájem o Lake Louise vzrůstal, tak CPR pořídila přístavbu, která byla dokončena v roce 1913. Na začátku dvacátých let ale chatu postihl další požár a tak až v roce 1925 hotel získal podobu, kterou má dnes (docela velký skok od původních dvou ložnic – viz fota…). Poslední přístavba pak byla provedena ještě v roce 1987. Ceny za pokoj a noc dnes začínají na 270 dolarech. Tak tuhle atrakci jsme si taky nechali ujít…
Atrakci, kterou jsme si ale ujít nenechali, byl večerní program v kempu. V takřka každém větším kanadském kempu mají totiž přírodní divadlo a v tom každý večer pořádají různé programy. Většinou jsou to programy naučné, zaměřené na historii a přírodu daného místa a tyto programy bývají zajišťovány pracovníky parku nebo dobrovolníky, kteří pro park pracují. Bohužel tyto programy ale probíhají jenom o školních prázdninách, takže tohle byl jediný, který jsme viděli. Byla to divadelní hra (odehrána jedinou herečkou) o Elisabeth Parker, která sice nikdy nezdolala žádný vrchol, ale byla významnou osobností, která pomohla založit kanadský alpský klub, který existuje od roku 1906.
Martina
Ach jo, ráno zase budíček v sedm hodin a venku pořádná zima. Ze spacáku se vůbec nechce. Tentokráte jsem alespoň dostala snídani a poté se teprve vyrazilo za prvníma fotkama… Nejprve jsme se jeli podívat do lyžařského střediska v Lake Louise, odkud se dá lanovkou vyjet na kopec a pokochat se pěkným výhledem. Jelikož jsme ale zjistili, že lístek stojí 25 dolarů a se snídaní 28, tak jsme se rozhodli lanovku nechat až na další den a dát si k tomu i tu snídani.
Přejeli jsme proto k Moraine Lake, kde jsme nejprve vylezli na takovou hromadu kamení, která tvoří hráz jezera a není moc jasné, jestli to pochází z napadaného kamení z okolních kopců, anebo jestli to před sebou navalil ledovec. Z téhle hromady je výhled na všech deset vrcholů, které Moraine Lake obklopují.
Pak už jsme se vydali na začátek stezky do Sentinel Passu, kde jsme chtěli počkat na nějaké další turisty. Už tam ale čekali dva chlapíci a jedna holka. Po krátké debatě jsme zjistili, že chlapíci jdou tam co my a holka si bude muset holt ještě chvilku počkat, než jí přijde někdo do čtveřice. Chlapíci byli Angličané a hned na začátku jsme si domluvili, že půjdeme pomalu, žádný spěch. Nakonec jsme na ně ale byli asi docela rychlí, protože pořád říkali, že jsme asi museli trénovat. Nejprve jsme prvním výstupem došli do Larch Valley, kde byla dvě plesa a pak se ještě serpentinami v suťovisku pokračovalo do Sentinel Passu. Z něho se nám pak otevřel nádherný pohled na druhou stranu do Paradise Valley. Nahoře v Passu žila kolonie veverek, které byly zvyklé na lidi a jelikož si tam všichni dávají sváču, tak nejspíš žerou jenom to, co vyžebrají od lidí. Jsou strašně drzé a klidně lezou po lidech nebo do baťohu, který leží na zemi.
Dolů se bohužel muselo jít zase stejnou cestou. Jelikož byly ale teprve tři hodiny, tak jsme zajeli ještě k Lake Louise. Původní indiánské jméno jezera bylo opět mnohem poetičtější – Lake of Little Fishes (Jezero malých ryb), prvními bílými osadníky však bylo přejmenováno na Emerald Lake, díky jeho nazelenalé barvě, a až v roce 1884 získalo konečné jméno. Jezero je pojmenováno po čtvrté dceři královny Victorie, princezně Louise Carolině Albertě a ostatně i celá provincie Alberta nese jméno této princezny. Okolí jezera je protkáno mnoha stezkami, které zde vytvořili švýcarští horští vůdci, kteří sem byli najímáni Canadaian Pacific Railway (CPR) od roku 1899. Původní dřevěná chata z roku 1890 byla po požáru v roce 1893 nahrazena novou, o něco větší, která měla dvě ložnice, kuchyni a obývák. Jelikož zájem o Lake Louise vzrůstal, tak CPR pořídila přístavbu, která byla dokončena v roce 1913. Na začátku dvacátých let ale chatu postihl další požár a tak až v roce 1925 hotel získal podobu, kterou má dnes (docela velký skok od původních dvou ložnic – viz fota…). Poslední přístavba pak byla provedena ještě v roce 1987. Ceny za pokoj a noc dnes začínají na 270 dolarech. Tak tuhle atrakci jsme si taky nechali ujít…
Atrakci, kterou jsme si ale ujít nenechali, byl večerní program v kempu. V takřka každém větším kanadském kempu mají totiž přírodní divadlo a v tom každý večer pořádají různé programy. Většinou jsou to programy naučné, zaměřené na historii a přírodu daného místa a tyto programy bývají zajišťovány pracovníky parku nebo dobrovolníky, kteří pro park pracují. Bohužel tyto programy ale probíhají jenom o školních prázdninách, takže tohle byl jediný, který jsme viděli. Byla to divadelní hra (odehrána jedinou herečkou) o Elisabeth Parker, která sice nikdy nezdolala žádný vrchol, ale byla významnou osobností, která pomohla založit kanadský alpský klub, který existuje od roku 1906.
Martina
úterý 6. října 2009
Canadian Rockies - 2. část
30. srpna 2009
To nám ta dovolená ale pěkně začíná. Petr vyhlásil budíček už před sedmou hodinou, jelikož musíme stihnout dobré světlo na focení a taky než se nad horama udělá opar. Tak tedy vstáváme a bez snídaně vyrážíme do lyžařského střediska Ski Norquay, které leží nad městečkem Banff. Když je odtud vše dostatečně zdokumentováno, tak se vracíme zpět do kempu, abychom se nasnídali (konečně…) a sbalili stan.
Pak už vyrážíme na Johnston Canyon, což je hluboké údolí, kterým protéká Jonston Creek a vytváří tam 18 malých vodopádů a dva velké. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst a ročně tu prochází 4 miliony turistů. Takže tam byly davy, špalír lidí nahoru, špalír lidí dolů. Cesta je až k hornímu vodopádu vybetonovaná. U horního vodopádu jsme zjistili, že se dá pokračovat ještě dál k Inkpots (kalamáře) a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Tady už turisté znatelně ubyli a v podstatě jsme šli sami. A dobře jsme udělali, protože Inkpots opravdu stály za to. Je to pět tůní, které dostaly jméno podle toho, že voda v nich je nádherně modrá, ale v každé tůni má jiný odstín. Tohle modré zabarvení je způsobené částicemi, které jsou ve vodě rozpuštěné. Voda, která taje z ledovců, nese velké množství těchto drobounkých částic. Všechny barvy slunečního spektra jsou vodou pohlcovány, pouze modrá složka se na těchto částicích odráží a voda se pak jeví jako modrá. Každou tou tůní voda protéká jinou rychlostí, což ovlivňuje množství částic a tím pádem i barvu vody. Celou atmosféru tohoto údolí dokreslil ještě „kovboj“, který tu zrovna projížděl s dalšími asi pěti koňmi, kteří byli plně naloženi vaky s nákladem a pokračovali kamsi dál do hor.
Naše cesta Johnston Canyonem k Inkpots je značena žlutě.
Po sestupu dolů jsme pokračovali autem dál do Lake Louise, kde jsme měli opět zamluvený kemp. Cestou jsme si ještě udělali obědovou zastávku u Bow River nad Morant’s Curve, což je nejfotografovanější zatáčka Canadian Pacific Railway. Takže Petr si tu samozřejmě taky pár vlaků vyfotil…
Poté co jsme v Lake Louise postavili stan (celý kemp byl obehnaný elektrickým ohradníkem, aby se dovnitř nedostali medvědi) jsme se ještě jeli podívat na Moraine Lake, které je ve Valley of the Ten Peaks (Údolí deseti vrcholů). Jezero je plněno vodou z ledovce, takže za slunečného odpoledne má opravdu až kýčovitě modrou barvu. Spolu s okolními vrcholky tvoří tak úchvatnou scenerii, že se svého času dostalo i na dvacetidolarovou kanadskou bankovku. Udělali jsme si malou procházku kolem jezera a šli jsme se podívat ještě na začátek cesty do Sentinel Passu, kam jsme chtěli vyrazit následující den. Tam jsme ale bohužel zjistili, že na stezku je vstup povolen pouze ve skupině nejméně čtyř lidí. Stezka totiž vede borůvkovými a brusinkovými pasekami, kde se v tuhle dobu vykrmují na zimu medvědi. Takže se předpokládá, že skupina 4 lidí už dělá dostatečný hluk a medvěd má dostatek času na to, aby zalezl do lesa a nebyl náhle překvapen. Stále ještě totiž platí, že medvědi jsou spíše plaší a útočí jen v obraně. Tak jsme přemýšleli, jak to zařídíme a zrovna okolo nás procházeli nějací Češi. Tak jsem se jich optala, jestli tam během dne bylo hodně lidí a dá se eventuelně k někomu připojit. Pokuta 5000 dolarů se mi totiž platit nechtělo a Petr tam hodně chtěl, protože se někde dočetl, že tam lze nafotit pěkné fotky (celá dovolená byla hodně podřízená pěkným fotkám a místům, kde je lze pořídit…). Tak nás ujistili, že určitě jo a já byla o něco klidnější.
Martina
PS Nejhezčí místa jsou přece tam, odkud jsou nejhezčí fotky, ne? :-)
Petr
To nám ta dovolená ale pěkně začíná. Petr vyhlásil budíček už před sedmou hodinou, jelikož musíme stihnout dobré světlo na focení a taky než se nad horama udělá opar. Tak tedy vstáváme a bez snídaně vyrážíme do lyžařského střediska Ski Norquay, které leží nad městečkem Banff. Když je odtud vše dostatečně zdokumentováno, tak se vracíme zpět do kempu, abychom se nasnídali (konečně…) a sbalili stan.
Pak už vyrážíme na Johnston Canyon, což je hluboké údolí, kterým protéká Jonston Creek a vytváří tam 18 malých vodopádů a dva velké. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst a ročně tu prochází 4 miliony turistů. Takže tam byly davy, špalír lidí nahoru, špalír lidí dolů. Cesta je až k hornímu vodopádu vybetonovaná. U horního vodopádu jsme zjistili, že se dá pokračovat ještě dál k Inkpots (kalamáře) a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Tady už turisté znatelně ubyli a v podstatě jsme šli sami. A dobře jsme udělali, protože Inkpots opravdu stály za to. Je to pět tůní, které dostaly jméno podle toho, že voda v nich je nádherně modrá, ale v každé tůni má jiný odstín. Tohle modré zabarvení je způsobené částicemi, které jsou ve vodě rozpuštěné. Voda, která taje z ledovců, nese velké množství těchto drobounkých částic. Všechny barvy slunečního spektra jsou vodou pohlcovány, pouze modrá složka se na těchto částicích odráží a voda se pak jeví jako modrá. Každou tou tůní voda protéká jinou rychlostí, což ovlivňuje množství částic a tím pádem i barvu vody. Celou atmosféru tohoto údolí dokreslil ještě „kovboj“, který tu zrovna projížděl s dalšími asi pěti koňmi, kteří byli plně naloženi vaky s nákladem a pokračovali kamsi dál do hor.
Po sestupu dolů jsme pokračovali autem dál do Lake Louise, kde jsme měli opět zamluvený kemp. Cestou jsme si ještě udělali obědovou zastávku u Bow River nad Morant’s Curve, což je nejfotografovanější zatáčka Canadian Pacific Railway. Takže Petr si tu samozřejmě taky pár vlaků vyfotil…
Poté co jsme v Lake Louise postavili stan (celý kemp byl obehnaný elektrickým ohradníkem, aby se dovnitř nedostali medvědi) jsme se ještě jeli podívat na Moraine Lake, které je ve Valley of the Ten Peaks (Údolí deseti vrcholů). Jezero je plněno vodou z ledovce, takže za slunečného odpoledne má opravdu až kýčovitě modrou barvu. Spolu s okolními vrcholky tvoří tak úchvatnou scenerii, že se svého času dostalo i na dvacetidolarovou kanadskou bankovku. Udělali jsme si malou procházku kolem jezera a šli jsme se podívat ještě na začátek cesty do Sentinel Passu, kam jsme chtěli vyrazit následující den. Tam jsme ale bohužel zjistili, že na stezku je vstup povolen pouze ve skupině nejméně čtyř lidí. Stezka totiž vede borůvkovými a brusinkovými pasekami, kde se v tuhle dobu vykrmují na zimu medvědi. Takže se předpokládá, že skupina 4 lidí už dělá dostatečný hluk a medvěd má dostatek času na to, aby zalezl do lesa a nebyl náhle překvapen. Stále ještě totiž platí, že medvědi jsou spíše plaší a útočí jen v obraně. Tak jsme přemýšleli, jak to zařídíme a zrovna okolo nás procházeli nějací Češi. Tak jsem se jich optala, jestli tam během dne bylo hodně lidí a dá se eventuelně k někomu připojit. Pokuta 5000 dolarů se mi totiž platit nechtělo a Petr tam hodně chtěl, protože se někde dočetl, že tam lze nafotit pěkné fotky (celá dovolená byla hodně podřízená pěkným fotkám a místům, kde je lze pořídit…). Tak nás ujistili, že určitě jo a já byla o něco klidnější.
Martina
PS Nejhezčí místa jsou přece tam, odkud jsou nejhezčí fotky, ne? :-)
Petr
Canadian Rockies - 1. část
Koncem srpna a začátkem září jsme byli ve Skalistých Horách. V několika následujících dílech popíšeme, co jsme tam viděli a kde jsme všude byli.
Větší mapa je zde: Rocky Mountains
29.srpna 2009
Hurá, konečně vyrážíme na západ! Pravý americký západ (a nadšení nám nezkazí fakt, že je to západ kanadský). Prvním ranním letem nás Air Canada přenesli do Calgary (jsou to všiváci, za cenu letenky Toronto-Calgary se dá pořídit Toronto-Evropa, kde člověk ještě navíc dostane dvakrát najíst, tady už nedávají nic), let trval 4 hodiny a přenesli jsme se o dvě časová pásma dál, takže s Evropou nás teď dělilo 8 hodin. První naše cesta vedla do půjčovny aut, kde jsme už měli zarezervovaný povoz. Přidělili nám malinkou suzuki swift, kam se vešel jeden baťoh do kufru a druhý na zadní sedadla. To se ale stejně brzo mělo změnit a oba baťohy putovaly na zadní sedadla, zatímco z kufru se stala cestovní spíž. Nejdříve jsme totiž museli do supermarketu, kde jsme nakoupili jídlo na dva týdny, protože jsme netušili, jaké budou šance něco později dokoupit. A udělali jsme dobře, protože kromě městečka Banff se nikde pořádně nakoupit nedalo. V krámě jsme strávili takřka tři hodiny, takhle dlouho jsem potraviny asi ještě nenakupovala… Pak jsme ještě dokoupili plynové bomby na vařič, protože ty do letadla nesmí. A pak už hurá – směr hory…
Calgary totiž leží na úplné placce, ačkoli do hor to mají zhruba 100 km. Ty se ale zvednou z naprosté roviny, takže když je zataženo, tak člověk do poslední chvíle netuší, že je před ním obrovské pohoří.
První naší zastávkou byl Banff National Park, kde jsme bydleli v jeho centru – městě Banff. Banff je město, které leží v největší nadmořské výšce v Kanadě a je obklopeno majestátními Mount Rundle, Sulphur Mountain a Cascade Mountain. Zároveň je to ale také jedna z nejoblíbenějších kanadských turistických destinací a podle toho to tam taky vypadá. Obrovské lyžařské středisko, golfové hřiště, značkovými obchody posetá hlavní třída, tisíce Japonců…
Takřka ve městě se nachází Tunnel Mountan, na kterou je poměrně snadná vycházka a zhruba za půl hodiny se dá vyjít na vrchol. To jsme si i sami vyzkoušeli a je odtud nádherný výhled na okolní hory i městečko. Jméno hora dostala podle toho, že Canadian Pacific Railway tu plánovali prorazit tunel a vést železnici horou. Od tohoto záměru upustili, ale hoře jméno zůstalo (původně měla poetičtější název Sleeping Buffalo Mountain).
S železnicí je ostatně spojena celá historie kanadského západu. Železnice tu byla budována relativně pozdě (během let 1870-1880), takže bílý přistěhovalci byli už dostatečně poučeni zkušenostmi z Ameriky, Nového Zélandu či Indie a věděli, že s domorodým obyvatelstvem je mnohem jednodušší obchodovat než bojovat. Takže osídlování tu proběhlo daleko klidněji a muži si např. velmi často brali za ženy domorodé indiánky. Samozřejmě tu kvetl obchod s kožešinami, po kterých byla v té době v Evropě obrovská poptávka. Mnoho z těch, kteří zde stavěli železnici, byli Číňané, kteří sem byli přivezeni a pracovali v hrozných podmínkách za minimální mzdu. Po dostavění železnice jich v Britské Columbii mnoho zůstalo, takže ve Victorii nebo Vancouveru je obrovská čínská komunita.
Canadian Pacific Railway také brzy pochopili, že železnice vede velmi atraktivním prostředím a hodně rychle toho využili. Oni byli ti, kteří jako první stavěli obrovské a luxusní hotely a přilákali tak do Rockies co nejvíce turistů. Navíc bylo mnohem jednodušší provozovat malý hotel s restaurací v horském sedle a udělat zde zastávku vlaku než tahat těžké jídelní vozy přes hory.
Martina
Větší mapa je zde: Rocky Mountains
29.srpna 2009
Hurá, konečně vyrážíme na západ! Pravý americký západ (a nadšení nám nezkazí fakt, že je to západ kanadský). Prvním ranním letem nás Air Canada přenesli do Calgary (jsou to všiváci, za cenu letenky Toronto-Calgary se dá pořídit Toronto-Evropa, kde člověk ještě navíc dostane dvakrát najíst, tady už nedávají nic), let trval 4 hodiny a přenesli jsme se o dvě časová pásma dál, takže s Evropou nás teď dělilo 8 hodin. První naše cesta vedla do půjčovny aut, kde jsme už měli zarezervovaný povoz. Přidělili nám malinkou suzuki swift, kam se vešel jeden baťoh do kufru a druhý na zadní sedadla. To se ale stejně brzo mělo změnit a oba baťohy putovaly na zadní sedadla, zatímco z kufru se stala cestovní spíž. Nejdříve jsme totiž museli do supermarketu, kde jsme nakoupili jídlo na dva týdny, protože jsme netušili, jaké budou šance něco později dokoupit. A udělali jsme dobře, protože kromě městečka Banff se nikde pořádně nakoupit nedalo. V krámě jsme strávili takřka tři hodiny, takhle dlouho jsem potraviny asi ještě nenakupovala… Pak jsme ještě dokoupili plynové bomby na vařič, protože ty do letadla nesmí. A pak už hurá – směr hory…
Calgary totiž leží na úplné placce, ačkoli do hor to mají zhruba 100 km. Ty se ale zvednou z naprosté roviny, takže když je zataženo, tak člověk do poslední chvíle netuší, že je před ním obrovské pohoří.
První naší zastávkou byl Banff National Park, kde jsme bydleli v jeho centru – městě Banff. Banff je město, které leží v největší nadmořské výšce v Kanadě a je obklopeno majestátními Mount Rundle, Sulphur Mountain a Cascade Mountain. Zároveň je to ale také jedna z nejoblíbenějších kanadských turistických destinací a podle toho to tam taky vypadá. Obrovské lyžařské středisko, golfové hřiště, značkovými obchody posetá hlavní třída, tisíce Japonců…
Takřka ve městě se nachází Tunnel Mountan, na kterou je poměrně snadná vycházka a zhruba za půl hodiny se dá vyjít na vrchol. To jsme si i sami vyzkoušeli a je odtud nádherný výhled na okolní hory i městečko. Jméno hora dostala podle toho, že Canadian Pacific Railway tu plánovali prorazit tunel a vést železnici horou. Od tohoto záměru upustili, ale hoře jméno zůstalo (původně měla poetičtější název Sleeping Buffalo Mountain).
S železnicí je ostatně spojena celá historie kanadského západu. Železnice tu byla budována relativně pozdě (během let 1870-1880), takže bílý přistěhovalci byli už dostatečně poučeni zkušenostmi z Ameriky, Nového Zélandu či Indie a věděli, že s domorodým obyvatelstvem je mnohem jednodušší obchodovat než bojovat. Takže osídlování tu proběhlo daleko klidněji a muži si např. velmi často brali za ženy domorodé indiánky. Samozřejmě tu kvetl obchod s kožešinami, po kterých byla v té době v Evropě obrovská poptávka. Mnoho z těch, kteří zde stavěli železnici, byli Číňané, kteří sem byli přivezeni a pracovali v hrozných podmínkách za minimální mzdu. Po dostavění železnice jich v Britské Columbii mnoho zůstalo, takže ve Victorii nebo Vancouveru je obrovská čínská komunita.
Canadian Pacific Railway také brzy pochopili, že železnice vede velmi atraktivním prostředím a hodně rychle toho využili. Oni byli ti, kteří jako první stavěli obrovské a luxusní hotely a přilákali tak do Rockies co nejvíce turistů. Navíc bylo mnohem jednodušší provozovat malý hotel s restaurací v horském sedle a udělat zde zastávku vlaku než tahat těžké jídelní vozy přes hory.
Martina
sobota 3. října 2009
Sobota 3. října 2009
Trochu fotek z dnešního dne. Foceno ráno cestou k univerzitě, na hřbitově v centru města a odpoledne po bouřce.
neděle 23. srpna 2009
Srpen
V polovině srpna konečně přisšlo na pár dní léto, teploty se pohybovaly kolem 28 a s vlhkostí to dalo na humidex kolem 35.
Udělali jsme si kratší výlet do jižního cípu Algonquinského parku, kde byla jedna cyklostezka, kterou jsme šli pěšky, ale zrovna tahle se na kole dala krásně jet, a jedna kratší trasa k vodopádům.
Protože se počasí vrátilo k podzimnímu charakteru, tak jsme tuhle sobotu zůstali doma a jen se byli podívat ve městě na výstavě veteránů.
Udělali jsme si kratší výlet do jižního cípu Algonquinského parku, kde byla jedna cyklostezka, kterou jsme šli pěšky, ale zrovna tahle se na kole dala krásně jet, a jedna kratší trasa k vodopádům.
Protože se počasí vrátilo k podzimnímu charakteru, tak jsme tuhle sobotu zůstali doma a jen se byli podívat ve městě na výstavě veteránů.
středa 5. srpna 2009
Algonquin - canoe
Zase tu byl srpnový dlohý víkend a my jsme se zase vydali do Algonquinu. Protože jsme loni prošli poslední backpacking (vše s sebou v batohu) trasu, tak jsme letos vyrazili na kánoi. Kánoi jsme si půjčili v půjčovně přímo v parku. Abychom neměli problémy s dopravou, tak jsme se vydali jen na jedno velké jezero bez přenášení.
Červeně je vyznačena naše sobotní trasa, fialově nedělní a zeleně pondělní návrat.
Jezero Opeongo je největším jezerem přímo v centru Algonquinského parku. Bohužel je na něm povolen provoz motorových člunů. Což má sice výhodu v tom, že si můžete zaplatit lodního taxíka, ten vás i s kánoí doveze, kam budete chtít. Ale nevýhodou je, že možnost dojet někam motorovou lodí umožňuje Kanaďanům vyrazit na kempování téměř se vším, co jejich loď uveze. Pak po nich všude zbývá dost nepořádku. Na našem tábořišti byl třeba plastový stůl.
Jak už jsem psal o minulých výpravách do Algonquinu, musíte mít rezervaci, abyste se tam vůbec mohli vydat. Tady na Opeongu je to s rezervacema dost komplikované. Je to obrovské jezero a je možné si zarezervovat jen možnost kempovat, ale ne specifické místo. To pak vede k tomu, že je těžké najít místo na táboření, i když ho máte zarezervované. Několik míst je totiž hned naproti od půjčovny, ale tam se přece hned neutáboříte. My jsme vyrazili a minuli několik volných míst a směřovali do středu jezera. Když jsme byli u ostrovů, začali jsme hledat volné místo. Bohužel vše bylo obsazené, pokračovali jsme proto dál. Asi u osmého místa jsme viděli, že se chystají odjet, tak jsme se naštěstí vyhnuli pasti, která by sklapla, kdyby všechna místa byla obsazena a my se museli vracet celou cestu zpět.
Druhý den jsme si vyjeli na projížďku do méně civilizovaných částí jezera, ale bylo to dost těžké, protože jsme jeli proti silnému větru. Naštěstí jsme ho cestou zpět měli v zádech, tak to jelo jako s větrem v zádech :-).
V pondělí jsme se museli zase vracet celou cestu k půjčovně také proti větru. Počasí nám vyšlo pěkné, zastihla nás jediná přeháňka, před kterou jsme naštěstí stačili přirazit ke břehu.
Cestou domů jsme se ještě prošli na vyhlídku, kde jsme byli loni v říjnu. Podzim je zatím daleko, všechno je ještě zelené.
Červeně je vyznačena naše sobotní trasa, fialově nedělní a zeleně pondělní návrat.
Jezero Opeongo je největším jezerem přímo v centru Algonquinského parku. Bohužel je na něm povolen provoz motorových člunů. Což má sice výhodu v tom, že si můžete zaplatit lodního taxíka, ten vás i s kánoí doveze, kam budete chtít. Ale nevýhodou je, že možnost dojet někam motorovou lodí umožňuje Kanaďanům vyrazit na kempování téměř se vším, co jejich loď uveze. Pak po nich všude zbývá dost nepořádku. Na našem tábořišti byl třeba plastový stůl.
Jak už jsem psal o minulých výpravách do Algonquinu, musíte mít rezervaci, abyste se tam vůbec mohli vydat. Tady na Opeongu je to s rezervacema dost komplikované. Je to obrovské jezero a je možné si zarezervovat jen možnost kempovat, ale ne specifické místo. To pak vede k tomu, že je těžké najít místo na táboření, i když ho máte zarezervované. Několik míst je totiž hned naproti od půjčovny, ale tam se přece hned neutáboříte. My jsme vyrazili a minuli několik volných míst a směřovali do středu jezera. Když jsme byli u ostrovů, začali jsme hledat volné místo. Bohužel vše bylo obsazené, pokračovali jsme proto dál. Asi u osmého místa jsme viděli, že se chystají odjet, tak jsme se naštěstí vyhnuli pasti, která by sklapla, kdyby všechna místa byla obsazena a my se museli vracet celou cestu zpět.
Druhý den jsme si vyjeli na projížďku do méně civilizovaných částí jezera, ale bylo to dost těžké, protože jsme jeli proti silnému větru. Naštěstí jsme ho cestou zpět měli v zádech, tak to jelo jako s větrem v zádech :-).
V pondělí jsme se museli zase vracet celou cestu k půjčovně také proti větru. Počasí nám vyšlo pěkné, zastihla nás jediná přeháňka, před kterou jsme naštěstí stačili přirazit ke břehu.
Cestou domů jsme se ještě prošli na vyhlídku, kde jsme byli loni v říjnu. Podzim je zatím daleko, všechno je ještě zelené.
pondělí 20. července 2009
Silent Lake - camp
V sobotu jsme si vyjeli do Silent Lake provicial parku. Prošli jsme se kolem jezera, letos tu bylo mnohem míň komárů i bahna.
Přenocovali jsme v kempu v našem novém stanu a v neděli se vrátili domů. Počasí je tady zatím daleko za normálem. Maximální denní teploty jsou o 5 až 8 stupně nižší než je normální. Houby už rostou, ale třeba borůvky jsou o tři týdny opožděné oproti našemu prvnímu roku tady.
Přenocovali jsme v kempu v našem novém stanu a v neděli se vrátili domů. Počasí je tady zatím daleko za normálem. Maximální denní teploty jsou o 5 až 8 stupně nižší než je normální. Houby už rostou, ale třeba borůvky jsou o tři týdny opožděné oproti našemu prvnímu roku tady.
neděle 12. července 2009
Lindsay
Konečně jsme dojeli po cyklostezce do Lindsay. V květnu se nám to nepodařilo, protože jsem v polovině píchnul. Cyklostezka, opuštěný železniční násep se šotolinou, spojuje Peterborough a Lindsay.
Lindsay je malé městečko, kterým protéká slepá větev Trentského kanálu, takže se tam dá dojet nejen na kole, ale od univerzity i lodí.
Ribfest
Od pátku do neděle se v Peterborough konal festival grilovaných žebírek. Je to hlavně soutěž o nejlepší grilovaná vepřová žebírka, i když se hodnotí i jiné kusy masa. Soutěžícími jsou vlastně prodejci, kteří se na velkých vývěsních štítech vychvalují, kde všude zvítězili.
Co to vlastně grilujou? Vemte bůček a seřízněte vše, co je nad kostma, zbyde vám trochu libového masa a kosti - to je ono. Pečte to při nízké telotě hodně dlouho a na posledních pár minut to dejte nad gril a pomazejte grilovací směsí. Tajemství dobrých žebírek je v délce pečení a v grilovací marinádě.
Festival se konal v oploceném prostoru střeženém policií, takže bylo možné si dát i pivo. Jen člověk musel projít kontrolní procedůrou, kdy mu byl zkontrolován věk a dostal na zápěstí identifikační pásku, pak si mohl koupit žetony, za které fasoval pivo.
O zábavu se staraly kapely, ale hlasitost byla tak přehnaná, že jsme se navzájem neslyšeli. Radši jsme si vzali naše dobroty s sebou a šli si je sníst do parku k řece. Měli jsme směs žebírek, kuřete a libového masa smíchaného s omáčkou + fazole a zelný salát.
Další fotky jsou tady.
Co to vlastně grilujou? Vemte bůček a seřízněte vše, co je nad kostma, zbyde vám trochu libového masa a kosti - to je ono. Pečte to při nízké telotě hodně dlouho a na posledních pár minut to dejte nad gril a pomazejte grilovací směsí. Tajemství dobrých žebírek je v délce pečení a v grilovací marinádě.
Festival se konal v oploceném prostoru střeženém policií, takže bylo možné si dát i pivo. Jen člověk musel projít kontrolní procedůrou, kdy mu byl zkontrolován věk a dostal na zápěstí identifikační pásku, pak si mohl koupit žetony, za které fasoval pivo.
O zábavu se staraly kapely, ale hlasitost byla tak přehnaná, že jsme se navzájem neslyšeli. Radši jsme si vzali naše dobroty s sebou a šli si je sníst do parku k řece. Měli jsme směs žebírek, kuřete a libového masa smíchaného s omáčkou + fazole a zelný salát.
Další fotky jsou tady.
pátek 3. července 2009
Budvar = Czechvar
Máme pivo! Dnes se nám podařilo sehnat pořádné pivo. Víme, že jej sem dovážejí, ale zatím jsme na něj v krámě nenarazili. My tam taky moc často nechodíme. Alkohol se tady prodává jen v licencovaném řetězci obchodů, ale teď se v něm chystala stávka, tak Kanaďni v obavě, že bude zavřeno vykoupili vše, co bylo na skladě. Stávka se samozřejmě nekonala. Dobrá záminka pro výprodej za plné ceny.
sobota 27. června 2009
Highland Games
V sobotu jsme si vyjeli na výlet na pobřeží Ontarijského jezera do městečka Cobourg. Ve městě je velká veřejná pláž a marina. Vypadalo to tam jako někde ve středomoří. U pláže je malý kemp, kde kempují většinou celosezóníci.
Každou čtvrtou sobotu v červnu se v Cobourgu konají "Higland Games Festival". Co to je? Jsou to skotské slavnosti, velké setkání lidí se skotskými předky i bez nich. A soutěží se. Letos se konal již 45. ročník. Kapely soutěží ve hře na skotské dudy, tenečnice i tanečníci tancují skotské tance a silní muži zápasí v klasických skotských disciplínách.
První discíplína je vrh kamenem...
Druhou je hod závažím...
Třetí vděčnou disciplínou je hod pivním sudem...
Následuje hod kládou. Úkolem je přebrat kládu od pomocníků ve vzpřímenné poloze, zvednout ji, rozběhnout se nebo aspoň ujít kousek a kládu vymrštit do vzduchu tak, aby dopadla druhým koncem na zem a přetočila se ve směru běhu. Hodnotí se jak přímo dopadla, pokud dopadla přesně ve směru běhu, pak to je 12 hodin a nejlepší výsledek. Pokud se kládu nepodaří vyhodit tak, aby se přetočila, hodnotí se aspoň úhel, kterého dosáhla.
Tohle je neúspěšný pokus:
Hodnocení bylo 80°.
A jeden úspěšný:
Poslední disciplínou je hod pytlem vlny na půdu. Půdu v tomhle případě simuluje laťka a pytel ji musí přeletět.
Další fotky z Cobourgu a her jsou tady.
Každou čtvrtou sobotu v červnu se v Cobourgu konají "Higland Games Festival". Co to je? Jsou to skotské slavnosti, velké setkání lidí se skotskými předky i bez nich. A soutěží se. Letos se konal již 45. ročník. Kapely soutěží ve hře na skotské dudy, tenečnice i tanečníci tancují skotské tance a silní muži zápasí v klasických skotských disciplínách.
První discíplína je vrh kamenem...
Druhou je hod závažím...
Třetí vděčnou disciplínou je hod pivním sudem...
Následuje hod kládou. Úkolem je přebrat kládu od pomocníků ve vzpřímenné poloze, zvednout ji, rozběhnout se nebo aspoň ujít kousek a kládu vymrštit do vzduchu tak, aby dopadla druhým koncem na zem a přetočila se ve směru běhu. Hodnotí se jak přímo dopadla, pokud dopadla přesně ve směru běhu, pak to je 12 hodin a nejlepší výsledek. Pokud se kládu nepodaří vyhodit tak, aby se přetočila, hodnotí se aspoň úhel, kterého dosáhla.
Tohle je neúspěšný pokus:
Hodnocení bylo 80°.
A jeden úspěšný:
Poslední disciplínou je hod pytlem vlny na půdu. Půdu v tomhle případě simuluje laťka a pytel ji musí přeletět.
Další fotky z Cobourgu a her jsou tady.
neděle 21. června 2009
Powwow Peterborough
Na oslavu prvního letního dne a National Aboriginal Day se v Peterborough konalo powowow.
úterý 16. června 2009
High Fall
V neděli jsme se jeli po roce zase podívat na High Fall. Tentokrát jsme nešli z Petroglyph Provincial Park, ale volně přístupnou přírodou.
Na parkovišti nás vítala želva. Vůbec se nechtěla hnout a auta ji musela objíždět. Ona asi byla zvyklá jen tak nehybně ležet, podivejte se kolik na ní roste mechu. Druhá fotka je jen pro porovnani velikosti, tam mi foťák zaostřil moc dozadu :-(
Protože byl první víkend z hezkým letním počasím, bylo všude plno lidí, kteří tam kempovali. Ale byla to dost hrůza, sekery zaseklé do stromů, odpadky povalující se všude okolo, rozbité lahve a ... U vodopádu místo vody hlučelo špatně naladěné rádio.
Na parkovišti nás vítala želva. Vůbec se nechtěla hnout a auta ji musela objíždět. Ona asi byla zvyklá jen tak nehybně ležet, podivejte se kolik na ní roste mechu. Druhá fotka je jen pro porovnani velikosti, tam mi foťák zaostřil moc dozadu :-(
Protože byl první víkend z hezkým letním počasím, bylo všude plno lidí, kteří tam kempovali. Ale byla to dost hrůza, sekery zaseklé do stromů, odpadky povalující se všude okolo, rozbité lahve a ... U vodopádu místo vody hlučelo špatně naladěné rádio.
sobota 13. června 2009
Na kole kolem Ommemee
V sobotu jsme si chtěli projet dvě cyklostezky kolem Ommemee, asi 25 km západně od Peterborough. První úsek byl kopcovitý. Dokonce tam byly dvě lyžařská střediska se sjezdovkama (převýšení sice jen 100m).
V příkopě jsme viděli kvést Cypripedium reginae, severoamerická verze střevíčníku pantoflíčku.
Další úsek vedl po náspu bývalé železnice. To už bylo bez kopců, jen z obou stran náspu byl mokřad. Tady zase kvetly kosatce.
Násep "stezka" je hojně využíván čtyřkolkama, v jednom místě byl horní štěrk tak rozježděn, že začala na povrch vylézat škvára. No a na jednom ostrém kusu škváry jsem píchnul. Takže naše cesta skončila dříve. Po stezce jsme došli k nejbližsí silnici, odkud jsem na Martiny kole dojel pro auto.
V příkopě jsme viděli kvést Cypripedium reginae, severoamerická verze střevíčníku pantoflíčku.
Další úsek vedl po náspu bývalé železnice. To už bylo bez kopců, jen z obou stran náspu byl mokřad. Tady zase kvetly kosatce.
Násep "stezka" je hojně využíván čtyřkolkama, v jednom místě byl horní štěrk tak rozježděn, že začala na povrch vylézat škvára. No a na jednom ostrém kusu škváry jsem píchnul. Takže naše cesta skončila dříve. Po stezce jsme došli k nejbližsí silnici, odkud jsem na Martiny kole dojel pro auto.
pátek 29. května 2009
Toronto
Minulý víkend jsme strávili v Torontu. Shodou okolností se tam v té době konala akce „Open Doors Toronto“, což je podobné českému dni památek, kde se můžete zadarmo podívat i tam, kam se jinak těžko dostanete.
Dopoledne jsme se vydali na prohlídku zámku Casa Loma. To mělo být sídlo bohatého torontského podnikatele, které chtěl mít ve stylu neogotického zámku. Vypadá to skoro jako Hluboká (poznámka od Martiny: do Hluboké to má hodně daleko), jen tady to stavěli celé od základů a nic nepřestavovali.
Vzhledem k první světové válce, kdy dělníci museli narukovat, a následnému pádu Newyorkské burzy stavitel zkrachoval, aniž by stavba byla dokončena. Stavba připadla městu a chátrala. V roce 1937 ji od města převzal jeden spolek, který ji začal postupně opravovat a předvádět turistům. Obé běží dodnes.
K zámečku patří i stáje, které jsou přístupné téměř 300 metrovým tunelem pod ulicí. Město totiž trvalo na územním plánu a nedovolilo uzavřít ulici kvůli nějakému pracháči, tak ten si postavil tunel…
Další zastávkou byl zachovaný „Spadina House“, kde je dnes také muzeum. Zajímavostí je, že se tam ještě stále svítí plynem.
Odtud jsme se vydali pěšky směrem k centru města. Cestou jsme si prohlédli několik budov Torontské univerzity, prošli kolem Baťova muzea bot a došli do čínské čtvrti. Čínská čtvrť to jsou samé krámky, restaurace, bufety a dílničky. Na rozdíl od New Yorku nám nikdo nenabízel žádné „značkové“ věci.
Druhý den začal rozhledem z CN Tower. Byli jsme na obou vyhlídkových terasách a taky jsme si stoupli/lehli na skleněnou podlahu. Pod náma bylo 342 metrů volného prostoru.
Po věži jsme se zajeli podívat na kulturní centrum ve starém pivovaru a do řecké čtvrti.
Já jsem v Torontu zůstal ještě několik dní na konferenci. Centrum Toronta je protkáno sítí chodeb a obchodních pasáží. Když pršelo, tak jsem hned kousek od hotelu zašel do podchodu a tou spletí jsem došel přes celé centrum až do konferenčního centra. To centrum bylo poblíž Union Station, centra příměstské dopravy, takže cestou tam jsem se musel probojávat proti davu směřujícímu do všech těch bank a úřadů. V poledne se celé podzemí změní na velkou jídelnu a odpoledne se dav valí zase směrem k Union Station.
Dopoledne jsme se vydali na prohlídku zámku Casa Loma. To mělo být sídlo bohatého torontského podnikatele, které chtěl mít ve stylu neogotického zámku. Vypadá to skoro jako Hluboká (poznámka od Martiny: do Hluboké to má hodně daleko), jen tady to stavěli celé od základů a nic nepřestavovali.
Vzhledem k první světové válce, kdy dělníci museli narukovat, a následnému pádu Newyorkské burzy stavitel zkrachoval, aniž by stavba byla dokončena. Stavba připadla městu a chátrala. V roce 1937 ji od města převzal jeden spolek, který ji začal postupně opravovat a předvádět turistům. Obé běží dodnes.
K zámečku patří i stáje, které jsou přístupné téměř 300 metrovým tunelem pod ulicí. Město totiž trvalo na územním plánu a nedovolilo uzavřít ulici kvůli nějakému pracháči, tak ten si postavil tunel…
Další zastávkou byl zachovaný „Spadina House“, kde je dnes také muzeum. Zajímavostí je, že se tam ještě stále svítí plynem.
Odtud jsme se vydali pěšky směrem k centru města. Cestou jsme si prohlédli několik budov Torontské univerzity, prošli kolem Baťova muzea bot a došli do čínské čtvrti. Čínská čtvrť to jsou samé krámky, restaurace, bufety a dílničky. Na rozdíl od New Yorku nám nikdo nenabízel žádné „značkové“ věci.
Druhý den začal rozhledem z CN Tower. Byli jsme na obou vyhlídkových terasách a taky jsme si stoupli/lehli na skleněnou podlahu. Pod náma bylo 342 metrů volného prostoru.
Po věži jsme se zajeli podívat na kulturní centrum ve starém pivovaru a do řecké čtvrti.
Já jsem v Torontu zůstal ještě několik dní na konferenci. Centrum Toronta je protkáno sítí chodeb a obchodních pasáží. Když pršelo, tak jsem hned kousek od hotelu zašel do podchodu a tou spletí jsem došel přes celé centrum až do konferenčního centra. To centrum bylo poblíž Union Station, centra příměstské dopravy, takže cestou tam jsem se musel probojávat proti davu směřujícímu do všech těch bank a úřadů. V poledne se celé podzemí změní na velkou jídelnu a odpoledne se dav valí zase směrem k Union Station.
neděle 3. května 2009
Ferris
Dnes jsme si zase vyjeli na kole po cyklostezce (bývalé železnici). Jeli jsme až do městečka Campbellford, kde je malý provinciální park Ferris. Hlavní atrakcí parku je zavěšený most přes řeku. Cestou zpět jsme viděli tři divoké krocany.
Fotky probouzejícího se jara a z výletu.
pondělí 27. dubna 2009
Konec dubna = konec školy
V pátek skončil školní rok pro studenty university, střední a základní školy to mají stejně jako v Čechách od září do června.
V sobotu bylo nádherné počasí, konečně bylo 20°C a nepršelo. Jeli jsme se projet na Transcanadian Trail, což je opuštěná železnice, kde se dá jezdit na kolech, čtyřkolkách a v zimě na skútrech a lyžích. Ta část, kterou jsme jeli, je dost štěrkatá, je to hodně rozježděné těmi čtyřkolkami., takže to nejede moc rychle. Byla to pěkná projížďka, jen jsme se na dvou místech museli brodit vodou. To bylo v místech, kde si bobři udělali hráze a zaplavili celou stezku. Naštěstí to bylo jen dvakrát ne jako loni v Silent Lake parku.
Cestou jsme taky na stezce viděli nám neznámou želvu, na internetu jsem našel, že je to nerozšířenější želva Ontaria, no nevím my jsme viděli spoustu jinejch, ale tuhle nejrozšířenější prvně.
Tuhle vídáme mnohem častěji.
V sobotu večer přišla bouře a vichřice a v neděli zbylo ze sobotních 25 jen 10°C a pršelo. Ale dnes v pondělí je zase 25°C a sluníčko svítí. Změny počasí jsou tady opravdu dost prudké.
V sobotu bylo nádherné počasí, konečně bylo 20°C a nepršelo. Jeli jsme se projet na Transcanadian Trail, což je opuštěná železnice, kde se dá jezdit na kolech, čtyřkolkách a v zimě na skútrech a lyžích. Ta část, kterou jsme jeli, je dost štěrkatá, je to hodně rozježděné těmi čtyřkolkami., takže to nejede moc rychle. Byla to pěkná projížďka, jen jsme se na dvou místech museli brodit vodou. To bylo v místech, kde si bobři udělali hráze a zaplavili celou stezku. Naštěstí to bylo jen dvakrát ne jako loni v Silent Lake parku.
Cestou jsme taky na stezce viděli nám neznámou želvu, na internetu jsem našel, že je to nerozšířenější želva Ontaria, no nevím my jsme viděli spoustu jinejch, ale tuhle nejrozšířenější prvně.
Tuhle vídáme mnohem častěji.
V sobotu večer přišla bouře a vichřice a v neděli zbylo ze sobotních 25 jen 10°C a pršelo. Ale dnes v pondělí je zase 25°C a sluníčko svítí. Změny počasí jsou tady opravdu dost prudké.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)